Stejné otrhané tapety, stejně nedoléhající dveře a stejné vedro v bytě, které bylo pro mne vždy symbolem, že jsem se usadila v zemi překypující plynem a ropou. Pro člověka, který přijel z energeticky spořivé Evropy v roce 1992 do Ruska, jako jsem to dobrovolně učinila já, byly největším šokem škvíry na tři prsty v oknech a veškeré to neuvěřitelně viditelné, oprýskané, křivé a zohýbané, prostě všudypřítomné potrubí rozvádějící suroviny ze sibiřských nalezišť do ruských domácností.
Množství tepla, které unikalo a uniká, je bezpochyby stále stejné. Nevidím žádné náznaky šetření. Moskva se dnes tváří stejně „velkoryse“ jako tehdy a ještě více demonstruje, že je metropolí energetické velmoci. Jako před deseti lety, kdy jsem ji byla donucena spěšně opustit.
„Otevři si dveře na balkon, je tu trošku dusno,“ poradil mi můj starý dobrý kamarád Saša, který je jedním z mála blízkých lidí, kteří mi v Moskvě po desetiletém zákazu vstupu na území Ruské federace zůstali. V místnosti bylo skoro 30 stupňů. Na ulici mírně pod nulou a mlha. Potěšilo mě, že bydlí se svou ženou Lenou ve stejném bytě na periferním sídlišti jménem Vichino. A že jejich obydlí nedoznalo změn, i když jejich novinářské platy bezesporu vzrostly.
Zácpy a smog, davy lidí v kožiších a obrovské bulváry
„Cestujeme po světě,“ prohlásil Saša. „A bojíme se penze. Sedm tisíc rublů nám nebude stačit ani na nový vysavač,“ smutně se podíval na koberec prošlapaný skoro na panel. „Platy ano, ty máme vyšší, ale ty ceny, ty jsou vyšší ještě mnohem víc,“ stručně mi vysvětlil podstatu ekonomických změn za posledních deset let.
Moskva patřila k nejdražším městům světa už koncem 90. let. Dát si dnes kávu v centru je skoro nad mé finanční možnosti. Zato na sídlišti v klasické nalévárně mohu pozvat na sklenku i pár tádžických dělníků, co si odskočili na oběd.
Dostat se pak z periferie do centra je mnohem větší problém než před deseti lety. Jet autem je nemožné, a tak se vlečeme s kufry zastávkovým mikrobusem, ve kterém se stejně nesmyslně jako dříve platí u řidiče. Leze se k němu přes záda spolucestujících. Potěšilo mne, že i tohle znám. Znám i zácpy a smog, davy lidí v kožiších a obrovské bulváry, které se prostě nedají přejít. Ovšem dnes už ne kvůli rychle jedoucím žigulíkům. Lidé hrdost ruského automobilového průmyslu vyměnili za škodovky či některý ze západních teréňáků.
To, co prožívá Moskva v roce 2011, je z dopravního hlediska neuvěřitelné. Vozy stojí v kolonách už od sídlišť a okrajů města. V centru je moje poměrně pomalá chůze mnohem rychlejší než pohyb po čtyřech kolech. Zdá se mi, že i lidí v metru dramaticky přibylo a že obavy vedení státu z populačního propadu jsou liché. Jen typicky slovanských bílých tváří je nějak méně. Nahrazují je snědí Kavkazané a obyvatelé Střední Asie. Že by s tímhle měl Kreml problém?
Před Běloruským nádražím stojí snad ta samá babka, které jsem kdysi dávala každý den pár kopějek. Na krku má pověšený kus kartonu s nápisem „Bože můj, pomozte mi“. Nebo to není ona? Dávám jí rubl a ona se na mě vztekle podívá. Aha. Zatímco kdysi by byla vděčná za kopějku, dnes ji rubl rozčílí. Navíc mi zrušili kopějky! Zbyla mi jich po kapsách z těch dob celá hrst. Už jen na památku.
Asi to je symbolické, že mé první kroky po mém návratu vedly na Zubovský bulvár, kde je ministerstvo zahraničí. Když jsem před tou obří budovou stála, sevřel se mi žaludek. Ani ne proto, že to je jeden ze sedmi slavných stalinských mrakodrapů. Mimochodem připadá mi hezčí než dřív. A to přesto, že s ním mám spojené vzpomínky ne zrovna příjemné. Akreditaci zahraničního novináře, která mne opravňovala k novinářské činnosti v Rusku, mi tady sebrali. Tedy ne tak úplně. Sebrali mi ji pracovníci tajných služeb FSB v ingušské Nazrani, kde jsem byla na reportáži. Dnes, s odstupem desetiletí, přiznávám, že jim rozumím. Stalo se to rok po nástupu k moci Vladimira Putina, který přišel do čela Ruska s heslem „Zavedu pořádek“. O metodách nehovořil, s výjimkou ujištění, že „všechny čečenské teroristy utopí v hajzlu“.
Mohla jsem také nebýt
Dnes bych mu vlastně měla být vděčná. Ač mne ruské tajné služby kvůli mým dobrým kontaktům s čečenskými partyzány neprávem podezíraly z nějakých větších než novinářských hříchů, poslaly mě jen domů do Česka. Se slzami v očích a malou kabelkou. Po dvou letech mi přišla do Čech lednička. Prověřená, shledaná nezávadnou a pro Rusko bezpečnou mi byla jako osobní majetek vydána i s jídlem.
Anna Politkovská na snímku z roku 2004
Mohla jsem ale také dopadnout hůř. Je pár novinářů, jimž už dnes nezavolám, aby se mnou zapili můj velký návrat. A tak alespoň zajdu s kytkou na Lesní k domu číslo 8.
Tady až do 7. října 2006, kdy ji někdo právě v den Putinových narozenin zastřelil, žila moje kolegyně z Novoj gazety, nejostřejší kritička války v Čečensku Anička Politkovská.
