Lidovky.cz: Zatímco svět si dnes, 24. dubna 2015, připomíná stoleté výročí arménské genocidy, Turecko užití slova „genocida“ neodpouští, jak dokazuje jeho nedávná ostrá reakce na řeč papeže Františka. Co vede Ankaru k tak ostré reakci?
Politika Ankary je v tomto nesmiřitelná a na jakékoli pokusy označit Turecko za viníka tehdejších krvavých událostí velmi alergická. Brání se jak řadou propagandistických nástrojů, tak nepřímou a podle mého soukromého názoru i přímou korupci vlivných představitelů politického, akademického a veřejného prostoru v řadě zemí světa, které považují Turci za tak či onak důležité. A platí to i pro některé osoby z ČR.
Lidovky.cz: Turecko je ovšem faktickým nástupnickým státem Osmanské říše, pachatele tehdejších masakrů. Proč, na rozdíl od Německa v případě holokaustu, odmítá přiznat vinu?
Idea moderního Turecka stojí na nacionalismu, který vychází k mladoturecké ideologie, jíž byl inspirován zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal zvaný Atatürk. A právě mladoturecký režim a jeho nacionalistická šovinistická ideologie je hlavním iniciátorem masakrů na Arménech, byť ty nebyly výjimkou už v 19. století ještě za klasického sultanátu v době, kdy se Arméni stali největší nemuslimskou menšinou v upadající Osmanské říši. Nicméně až Mladoturci rozpoutali bezprecedentní násilí takových rozměrů, že mu za oběť padly statisíce Arménů, přičemž číslo podle většiny seriózních historických výzkumů a autorů přesáhlo milion obětí, horní odhady čítají zhruba 1,5 milionu, což je cifra, která se stala symbolem arménské genocidy, stejně jako cifra 6 milionů genocidy židovské. Za sultanátů mělo násilí charakter lokálních pogromů, byť v letech 1895 – 1896 počítáme oběti z řad Arménů na desetitisíce.
Mapa arménské genocidy v roce 1915. Barevné kruhy označují místa masakrů, jejich průměr relativní počet obětí. Znázorněny jsou masakry v kontrolních centrech (červená), deportačních stanicích (růžová) a vyhlazovacích střediscích (černá). Zkřížené meče označují místa arménské rezistence. Tečky v Černém moři znázorňují místa, kde byli Arméni (převážně ženy a děti) nahnáni do moře, aby v jeho vlnách utonuli.
Lidovky.cz: Proč právě Arméni?
Podíl na tom nesla hlavně idea panturkismu, tzn. sjednocení všech turkických národů v jeden celek. Arméni tvořili přirozenou etnogeografickou bariéru podobnému sjednocení. Byli po osamostatnění Srbů, Bulharů a Řeků nejpočetnější nemuslimskou menšinou. Díky společenské ostrakizaci, nikoli nepodobné té, jíž čelívali v Evropě Židé, jim průmyslová revoluce paradoxně přinesla socioekonomický úspěch, jelikož držba půdy u nich byla dlouho velmi obtížná. Z valné části navíc žili v neúrodných horách. Soustředili se tedy na obchod a intelektuální typ práce, případně tedy na pastevectví. Ostatně často se jim přezdívá „osmanští Židé“.
FAKTA O GENOCIDĚ ARMÉNŮ |
Turci masové násilí spáchané na Arménech vesměs nepopírají, tedy alespoň ti realističtěji uvažující. Ovšem důsledně trvají na skutečnosti, že se jednalo o oběti válečných událostí, tvrdí, že násilí probíhalo na obou stranách a zásadně popírají genocidní úmysl. Ti nejnesmiřitelnější představitelé tureckého popírání nicméně neváhají popírat samotnou existenci Arménů jako národa či etnické skupiny a tvrdí například, že Arménie je pouze geografický pojem. Už samotné toto uvažování je ostatně genocidní par excellence, vždyť protivníka anihilujeme úplně: popřeme, že kdy vůbec existoval!
Lidovky.cz: Na čem se taková argumentace zakládá?
Částečně to vyplývá z výše uvedeného. Za veškeré násilí si Arméni mohou sami, protože to byla součást války. A v té válce stáli podle Ankary na straně Ruska, čili protivníka osmanských Turků. To samozřejmě není v řadě ohledů úplně nerelevantní argument. Nemálo Arménů skutečně bojovalo ve prospěch Rusů. Jenže většina z nich vůbec nebyla občany Osmanské říše, ale jednalo se o poddané ruského cara, jelikož arménský národ byl rozdělen v té době právě mezi tato dvě impéria (Perská říše již v té době ovládala málo armenofonního prostoru).
Arménka truchlí nad těly svých dětí. Všech pět potomků se stalo obětí vraždění.
Osmanští Arméni byli v tomto ohledu rozděleni. Většina z těch, kteří podléhali branné povinnosti, byla věrná sultánovi, část z nich podporovala Rusko. A ta část, která podporovala Rusko, má být důvodem k tomu, aby byli soukmenovci vybiti? A i kdybychom připustili, že nebyli vybiti, má to být důvodem k tomu, aby byl celý národ deportován? Což je ostatně nejčastější termín, který oficiální Ankara používá – deportace. Představte si, že by těch zhruba 70 000 československých legionářů v Rusku, případně Srbsku, Francii či Itálii bylo důvodem k analogickým represím ze strany habsburského trůnu... jak by podobná logika obstála? Nebo kdyby se popírači holokaustu opírali o fakt, že Židé také vedli proti nacistům ozbrojený odpor. Což se ostatně často na východě dělo – Židé nebyli tak úplně pasivními „ovcemi jdoucími na porážku“, jak se jim často předhazuje a jak si i sami někteří z nich vyčítají.
Lidovky.cz: Takže turecká argumentace má několik rovin...
Ano. Nebyla to genocida, byly to deportace. Deportovali jsme je proto, aby nás nezrazovali s Rusy. Oni nás zabíjeli taky. Někteří turečtí představitelé jdou dokonce ještě dál, když popírají i samotnou existenci Arménů. A samozřejmě nastupuje hra s čísly, p počty obětí. Oblíbená disciplína popíračů. Na druhou stranu, nedělejme z čísel modlu. Už jsem se setkal i s velmi prudkou reakcí ze strany Arménů, když jsem se důsledně nedržel čísla 1,5 milionu.
„Milion Arménů zabitých nebo v exilu,“ Titulek v listu New York Times, 15. prosince 1915.
Nicméně zkuste se u židovského holokaustu nedržet číslovky 6 milionů. Také to může vyvolat silnou nevoli, která je navíc mnohde problematická i v tom ohledu, že můžete být označen za popírače holokaustu, což je v řadě zemí trestné. Popírání arménské genocidy není výslovně trestné nikde. Jen např. ve Francii se vede debata o popírání trestnosti genocid jako takových. Nicméně francouzský ústavní soud zákon označil za protiústavní. Arménskou genocidu jako genocidu uznávají jen některé země, například náš nejbližší soused Slovensko. Ani Izrael, jehož národ má sám ty nejbolestnější zkušenosti s podobným typem násilí, arménskou genocidu neuznává.
Lidovky.cz: Jaké má k tomu důvody?
Především vojensko-strategické. Turecko bylo vždy jediný výrazný spojenec Izraele na Blízkém východě, vojensky silný nearabský stát, na což hlavně izraelská pravice kladla velký důraz. S nástupem Erdogana se vztahy dramaticky zhoršily, ale stále zde existuje spojenectví s Ázerbájdžánem, státem, který je ve válečném stavu s Arménií, pro Izrael ovšem představuje důležitého odběratele zbraní a vojenských technologií a je také relevantní jako spojenec proti Íránu. Arménie má naopak dobré vztahy s Íránem a řadou arabských zemí.
Vyrabovaná a zničená arménská čtvrť ve městě Adana (1909).
Čili je to čistá geopolitika, etika či podobná historická zkušenost v tom nehrají roli. V určité části izraelské společnosti navíc rezonuje pocit, že holokaust a židovské utrpení je unikátní. Já osobně však tento až šovinistický náhled (nemůže být přece život příslušníka jednoho národa hodnotnější než druhý) nepovažuji za příliš rozšířený, je vlastní opravdu pouze židovským nacionalistům. Holokaust je jedinečný v mnoha ohledech, ale nikoli ve své genocidní podstatě. Naopak mezi izraelskou veřejností a intelektuály je poměrně silně rozšířen názor, že by měla být arménská genocida uznána. Nicméně reálná geopolitika na morální hodnoty příliš nehraje a arménská otázka není v Izraeli zásadním tématem.
Lidovky.cz: Zásadní otázka tedy zní: jednalo se skutečně o genocidu?
Historická data a kritický výzkum opravňují bez jakýchkoli pochyb označit události, které odstartovaly v roce 1915, trvaly do roku 1917 a doznívaly až příbližně do roku 1923, za genocidu. Genocida je termín právní a historický. Samo Turecko, když se stalo v roce 1945 členem OSN, podepsalo Úmluvu proti genocidě. V ní se ve článku II. genocidou rozumí úmysl zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou, a to usmrcení příslušníků takové skupiny; způsobením těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny; úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení; opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí a násilné převádění dětí z jedné skupiny do jiné.
„Deportace a excesy vůči mírumilovným Arménům narůstají a hrůzná svědectví očitých svědků dokládají, že pod rouškou boje se rebélií se odehrává rasové vyhlazování.“ List amerického ambasadora v Osmanské říši washingtonské vládě (16. července 2015).
A k tomu zkrátka došlo. Na Arménech byla spáchána genocida. Prokázat úmysl jediným jasným dokumentem není možné, ale to není možné ani u holokaustu. A obecně: jasný, nezpochybnitelný a jediný důkaz zločinu, to je luxus, který má k dispozici málokterý vyšetřovatel. Většinou se jedná o sérii jednotlivých důkazů. V arménském případě máme k dispozici očitá svědectví přeživších, západních diplomatů, písemnou dokumentaci, prokázána byla také existence takzvané speciální organizace, který formální vysidlování Arménů koordinovala. Mimochodem, často narážíme na velmi podobné sliby, které dávali nacisté Židům, když je přesunovali na východ, kde je ve skutečnosti čekala smrt. V případě Arménů to byl jih.
Lidovky.cz: Nacistický režim Židy vyvražďoval kulkami a hladem, posléze plynem. Jaký osud potkal Armény?
Vesměs byli pobiti cestou do syrské pouště. Řada s nich zemřela také v táborech, nazval bych je sběrnými tábory. Mnozí zemřeli na útrapy během pěších pochodů vyprahlou pouští. Ti, co tam došli, byli vesměs upáleni.
Někteří osmanští politici proti zabíjení Arménů protestovali a snažili se mu bránit. „Turecký státník odsuzuje zvěrstva - Šerif Paša říká, že Mladoturci dlouho plánovali vyhladit Armény“ (titulek z listu New York Times, 10. 10. 1915).
Vinit z tehdejších zločinů jenom Turky by ale byla vážná chyba. Řadu bezprostředních zločinů spáchaly nájezdnické bandy, které byly etnicky kurdské, na což dnes s oblibou zapomínají nejen Kurdové, ale i sami Arméni, jimž se teď spojenectví s Kurdy hodí. Navíc existují také představitelé tureckého národa, kteří již tehdy genocidní politiku odmítali a mnozí z nich Arménům přímo pomáhali. A často to byli představitelé náboženských spolků. To je nutné zdůraznit – arménská genocida neměla náboženský rozměr, určitě ne v ideologickém či věroučném smyslu slova. Mladoturecký režim byl sekulární, kemalismus také. A právě mnozí mullové a další představitelé muslimských elit křesťanským (gregoriánským) Arménům pomáhali.
Stojí rovněž za zmínku, že terčem vyvražďování se stali nejen Arméni, ale i Asyřané, Řekové a arabští křesťané, kteří žili na východě a jihu Osmanské říše - často proto, že je pachatelé neuměli od Arménů odlišit. Osmanská říše totiž menšiny po staletí definovala nikoli etnicky, ale nábožensky. Krátká vláda sekulárních nacionalistických mladoturků tento úzus nedokázala změnit.
TOMÁŠ ŠMÍD Politolog Tomáš Šmíd vyučuje bezpečnostní a strategická studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Zabývá se výzkumem ozbrojených konfliktů a organizovaného zločinu v euroasijském prostoru. Jeho publikační činnost zahrnuje mj. monografie Organizovaný zločin v Ruské federaci či Český organizovaný zločin. Od vyděračů ke korupčním sítím (spoluautorství s Petrem Kupkou). V současnosti se soustředí především na problematiku povstalectví na severním Kavkaze. |
