LN Je větší hrozbou pro dnešní Evropu džihádismus, jak znělo nedávno na pražské konferenci k 70. výročí holokaustu, nebo ukrajinská krize?
Před třemi dny jsem byl na setkání s ukrajinskými středoškoláky. To, co mě zarazilo, byla lítost mladých Ukrajinců, že se události v Mariupolu nesetkávají ani zdaleka s takovým zájmem jako útok na redakci Charlie Hebdo v Paříži. Kolem ohrožení islámem je snazší budovat koalici, je snazší formovat informační prostor, je také lehčí tvořit propagandistickou část.
Základní problém spočívá v tom, že Kreml se snaží využít strach Západu z terorismu. Když mluví o teroristické hrozbě, tak může získávat spojence v USA, na západě Evropy a dokonce i v Japonsku. Žádné jiné téma dnes v mezinárodní politice nedokáže dát Kremlu takové propagandistické možnosti. Očekávám následující vývoj: cokoliv se bude dít s Islámským státem, tak stratégové v Kremlu využijí, aby potlačili zájem o Ukrajinu. V tom vidím tu provázanost.
Kdo je Paweł Kowal?■ Polský politik, historik a publicista. Působil ve státní správě – nejdříve v úřadu premiéra a poté na ministerstvech kultury a zahraničí, kde to dotáhl na státního tajemníka. V letech 2005–2009 byl poslancem v polském Sejmu, v letech 2009–2014 pak zasedal v Evropském parlamentu, kde byl předsedou výboru pro spolupráci EU a Ukrajiny . V roce 2010 vedl pozorovatelskou misi europoslanců na ukrajinských prezidentských volbách. ■ Dříve byl členem strany Právo a spravedlnost, v roce 2010 se zapojil do odštěpeneckého uskupení Polsko je nejdůležitější, od roku 2013 je členem nové strany Polsko společně. |
A jak jsou ve Varšavě vnímána skeptická prohlášení českých politiků ke smyslu protiruských sankcí a k ukrajinské krizi jako takové?
Oficiální české stanovisko je ve Varšavě obecně vnímáno jako proruské, dokonce i mezi analytiky. Nedokážeme moc rozlišovat mezi jednotlivými hlasy v rámci vládního tábora, o opozici ani nemluvě. Hlavní dojem tedy je, že se Česko přiklonilo k proruskému postoji. Tím spíše bychom měli hledat společné body, i když by jich třeba zatím nebylo mnoho. Dobrým tahem například bylo to, že nový polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna jel společně s šéfy diplomacie visegrádských zemí do Kyjeva. Taková gesta mohou to problematické období překlenout.
Určitým problémem také je, že si Poláci neuvědomují, jak odlišně každá země Evropské unie chápe východní politiku vůči prostoru bývalého Sovětského svazu. To se týká i zemí, s nimiž základní postoje sdílíme, jako je například Litva. Musíme prostě pochopit, že každý máme geopolitické zájmy nastavené trochu jinak. Proto musíme mnohem více energie věnovat přesvědčování ostatních. Spolupráce v rámci visegrádské skupiny nemá jen jeden rozměr, nemůže se roztříštit jen kvůli názorovým rozdílům ohledně Ukrajiny. To je úkol pro ty moudřejší z polských a českých politiků.
Nicméně potvrzuji: existuje stereotyp, že česká politika je proruská. Dokonce řekl bych, že převládá pocit, že ve střední Evropě se nemůžeme spolehnout vůbec na nikoho. Protože Orbán je proruský, česká politika je proruská, Zeman je proruský. A Slováci jsou takoví... no, jsou pod velkým vlivem Evropské komise.
