A tak znovu a znovu, někdy křičí, cení zuby, perou se a nadávají. Mám pocit, že na celý svět. Vedení podniku může být spokojené – problém, kde vzít na jídlo pro opice, je elegantně vyřešen. Koupí jim ho návštěvníci.
První párečky
Suchumský opičinec je pojem. Tradují se o něm legendy.
„Tady je pytlíček a špejlička, sto rublíků,“ brebentí malý Armén a posílá nás ke kase. V ní sedí nasupená žena s drdolem a na mou otázku, zda se může i do samotné budovy výzkumného ústavu, vztekle odsekne: „Co byste za těch 250 rublů ještě chtěli? Snad naočkovat proti blbosti!“
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Abcházie je zásobovaná jako sovětský supermarket |
Že by černomořské pobřeží Abcházie bylo ideálním místem pro výzkumný ústav, kde by se na primátech zkoušely léky na nevyléčitelné nemoci, napadlo muže jménem Nikolaj Semaško, zakladatele systému sovětského zdravotnictví. Známější než ideou opičího „výzkumáku“ je tím, že pitval vůdce světového proletariátu Vladimira Iljiče Lenina. Větší užitek než lídr bolševiků nicméně bezesporu přinesly opice.
Letos 24 .srpna to bude přesně 91 let, co se na okraji prosluněného města plného palem a květin otevřela vrátka klecí pro první zvířata. Připlula na lodi z Batumi. Byl to jeden páreček vyděšených paviánů a jeden šimpanzí. Šlo o silné jedince – Sověti si totiž objednali z Guineje patnáct primátů, ale všichni zbývající při plavbě z Afriky zahynuli. Jako by tato příhoda p
ředurčila poslání opičího ústavu. O blaho zvířat tady nikdy nešlo. Ta, co přežila cestu, zemřela pak v novém domově. Nejdřív proto, že se nakazila přirozenou cestou – vítr přinášel do klecí prach a v něm všechny možné zdroje nemocí, jež opice nemohly zvládnout. Později proto, že jim lidské neduhy vědci naočkovali.
Odsouzeny k smrti injekcí
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Na místním bazaru koupíte živou husu i barevnou televizi |
Stojím před památníkem v nadopičí velikosti. Kamenný pavián se dívá kamsi do dáli a tváří se pyšně. Má být na co. Nápis na podstavci hlásá, že lidé by měli být představitelům opičího druhu vděčni za vakcíny proti dětské obrně, břišnímu tyfu, žluté zimnici, klíšťové encefalitidě, žloutence i pravým neštovicím. To vše prý spatřilo světlo světa tady, v Suchumi. Alespoň na tom trvají ruské zdroje.
Už před tím, než bylo sovětské vědecko-výzkumné primatologické centrum otevřeno, se vědělo, že se tady budou opice nejdříve infikovat smrtelnými nemocemi a pak pozorovat, zkoumat a léčit. To se dělo celá desetiletí a výzkumný ústav se rozrůstal o další budovy, přibývalo expertů i primátů. Úspěchů i klecí.
Kupodivu, centrum nezaniklo ani spolu se Sovětským svazem. Bylo a je natolik unikátní, že přežilo jeho rozpad a díky několika vědcům se alespoň jeho torzo dochovalo. Pravda, část budov spadla, klece zrezly, po areálu se rozlezla špína a zápach moči. Pokusy na opicích se tady ale provádějí do dnešních dnů.
Památník paviána upomíná na podíl primátů na vynálezech vakcín proti obrně, tyfu, žluté zimnici, encefalitidě, žloutence i neštovicím.
Asi nejvíc namále měl institut během abchazsko-gruzínské války v roce 1993. Těsně před ní vědci připravovali na nelehké úděly asi dva tisíce opic. Ihned po válce, v roce 1994, jich v klecích zázrakem zůstalo sedmatřicet. A ani pro ty nebylo dost potravy – dostávaly kukuřici a co kde zbylo. Mohly být ale rády, že se nestaly válečnou trofejí. Obě strany, jak abchazská, tak gruzínská, tvrdí, že protivník se ke zvířatům choval tvrdě a bral si je s sebou pro obveselení vždy, když se fronta posunula na úroveň areálu.Těžko soudit, ale jisté je, že většina opic zmizela.
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Místní nerespektují žádná pravidla silničního provozu |
Fronta se totiž přes klece převalila hned několikrát. Mnoho opic zešílelo od dělostřelecké palby, ale zároveň díky válce získaly svobodu – klece byly zničené, personál se rozutekl po sklepích. A tak se jednoho dne po prospektu Lenina v Suchumi procházeli ve chvíli vzácného příměří makakové a šimpanzi. Válka jim na chvíli darovala svobodu.
Vědci se na rozdíl od lidí zaradovali – experiment bez přípravy a zbytečného papírování je na světě: sepsali projekt Hodnocení vlivu extrémních podmínek válečného stavu a prvních let po něm. A pozorovali chování těch opic, které nedokázaly utéci ani s výbuchy v zádech.
Pozor na prsty. A foťáky!
„Tak, prosím vás,“ halasí Armén s přísným výrazem. „Pravidlo jedna: dospělí zodpovídají za děti. Pravidlo dvě, nechodíme tu do půl těla a necpeme opice trávou a nějakými kořínky. Pravidlo tři, nikdo nestrká ruce do klecí. Nebo odejde bez nich. Pěkně napíchneme kus melounu na tyčku a opatrně dáme do dlaně opici,“ názorně předvádí. Pak muž přistoupí k mladému páru s dvěma malými dětmi a teatrálně se zamračí: „Prstík ham! Mňam, mňam.“
SMS Petry Procházkové z Kavkazu: Byli jste takové pěkné, klidné Československo. Proč jste se rozdělili? |
Pak strašlivě vycení zuby a zavrčí tak věrně, že se mladší dítě hystericky rozpláče. Má zvuky i grimasy od opic dokonale odkoukané. Přestane se soustředit na vyděšené děti a obrátí se na tatínka: „Vy, pane, držte si fotoaparát dál od těch jejich pazourů. Jsou hbité a agresivní, nakloníte se o pár centimetrů víc, než je zdrávo, a ony vám jednou rukou seberou fotoaparát a druhou vás skalpují. Pro zábavu. Nejraději mají mobily, speciálně ajfóny,“ protáhne „ó“ tak, že to nejspíš zatahá obyvatele nejbližší klece za uši a zoufale se rozvřeští.
Rodina s plačícími potomky a maminkou bledou hrůzou odchází a mne napadá, zda se tvorové uzavření v nevelkých klecích tak trochu lidem nemstí za příkoří, která jim činí. Snad by se dalo pochopit, že nejdřív je třeba je nemocemi nakazit, aby je pak bylo možné zkoušet vyléčit, ale podmínky, ve kterých dnes opice v Suchumi žijí, nejsou zrovna hodny zachránců milionů lidských životů.
Malý návštěvník opičince krmí makaky podle pokynů ovocem na špejli. V suchumském výzkumném ústavu je ale zřejmě čeká horší osud než život v kleci. Dodnes jsou tu opice využívány k vědeckým účelům – cílem je nalézt lék na rakovinu.
„Cizinci?“ zvedne podezíravě obočí Armén, když z něj loudím ještě nějaké informace. „Tohle tady nemá ve světě obdoby. Západ nám to vždycky záviděl. Hlavně laboratoř onkogenních virů primátů.“ Na můj skromný dotaz, kde se toto prestižní pracoviště nachází, Armén odpověděl: „Je to tajné. Ale vám to řeknu. Tamta budova.“ Ukáže na omšelý třípatrový barák s mřížemi na oknech.
Nevím, zda to je zajištění proti zahraničním špiónům, nebo zabezpečení před svobodomyslnými opicemi. Každopádně dnes je hlavním cílem opičince nalézt lék na rakovinu. Alespoň na některé formy této nemoci. A tak se Suchumi stalo místem, kde je největší koncentrace onkologicky nemocných na světě. Opic.
Opičí kosmonauti i křížení s člověkem
Nešlo vždy ale jen o medicínu. Suchumští primáti měli šanci stát se hrdiny, dobyvateli kosmu. Jenže nakonec dostali přednost psi. Program přípravy letu do vesmíru pro opice, které byly testovány a trénovány právě ve výzkumném institutu v Suchumi, ovšem pokračoval dál a v 80. letech minulého století byly vybrány čtyři páry „kosmonautů“ a na konci roku 1983 byly vystřeleny do vesmírných dálav. Jejich druhové a družky jim rozhodně mohli závidět – umírání na naočkované lidské nemoci, ve strašných mukách a bez pomoci ve jménu vědy je rozhodně těžší osud než objevování vesmíru.
Boom vesmírného programu s opicemi nastal už v 50. letech, kdy bylo z tisícovky suchumských primátů vybráno dvanáct nejschopnějších a začal jejich výcvik.
Mapa.
Ještě jeden program mohl učinit ze suchumských opic hrdiny a průkopníky – ve 20. letech minulého století se sovětský vědec Ilja Ivanov rozhodl, že vytvoří křížením člověkoopici. V roce 1927 dokonce o jeho pokusech napsal sovětský list Russkoje vremja. Už ale nerozebíral, že vědec neměl dostatek spermatu pro oplodňování a vůbec to bylo s dárci na pováženou – některé ženy dokonce zakazovaly svým mužům docházet do této podivné ordinace, aby si tady náhodou nechtěli dárcovstvím přivydělávat na vodku.
Tato potměšilá snaha sovětské vědy skončila zatím nevalně. I když místní Abcházci dodnes tvrdí, že jeden kříženec spatřil světlo světa a že ho viděli pobíhat kolem botanické zahrady, vědci výzkum odsoudili a tvrdí, že k ničemu nevede. Opice jsou ale v létě každodenním centrem pozornosti návštěvníků, většinou z Ruska. Ty, které si vydobyly i svobodu, se pohybují někde kolem. Nikdy nevíte, kde. Jestli jim něco výzkumný ústav přinesl, pak je to ostražitost před lidmi.
