Jaká ponaučení jste si odnesl v mise v Afghánistánu?
Za půl rok člověk získal řadu informací, lecčemu se přiučil. Především tomu, že je zapotřebí velké trpělivosti s místními lidmi, protože desítky let nepoznali nic jiného než válčení a jsou schopni naplánovat tak akorát něco na další den, protože nevědí, jestli další den dožijí. Z toho vyplývá to, že je zapotřebí velká trpělivost při schůzkách, při dojednávání projektů a podobně. Každopádně by mělo nejvíc mezinárodní společenství působit v oblasti vytváření a výcviku policie. To je nejslabší článek. Armáda je vycvičena relativně dobře, má dobré velení, které je schopné plánovat a spolupracovat s koaličními silami a je méně zkorumpované. Policie je špatně personálně obsazena, její vedoucí činitelé nejsou dostatečně fundovaní.
Co byl pro vás nejhorší moment?
Nejhorší moment je vždy když vidíte své podřízené v krvi, kdy jsou zranění. Člověk samozřejmě přemýšlí o tom, aby byli v pořádku. Tento případ mi ukázal, jak je důležitý tvrdý výcvik před misí a zdravotní příprava. Musí to být jednou z priorit každé jednotky.
Myslíte, že by se měla mise v Lógaru dále rozšiřovat?
Jsem rád, že se pro tento rok zvýšil počet vojáků v Lógaru, protože jsme toho, lidově řečeno, měli plné zuby. Snažili jsme se plných šest měsíců plnit úkoly. Udělali jsme více než 300 výjezdů mimo základnu, z toho 200 s civilní částí, ostatní byly bezpečnostní patroly, výjezdy pyrotechniků nebo zajištění výcviku. Měli jsme ale omezené kapacity. Měli jsme dva mobilní týmy, které nemohly nikdy vyjet najednou, protože se vzájemně jistily pro případ napadení. Teď, když jsou tam čtyři týmy, tak se zvýšila možnost výjezdů s civilní částí a to vítám.
Jak se vám spolupracovalo s civilisty?
Pro mě to byla první zkušenost s civilními pracovníky, vedoucí civilní části byl navíc postavený na roveň mně. Musím ale jenom kvitovat, že jsme tu možnost měli, že i vojáci poznali něco nového, nový styl práce. Spolupráce v těch šesti měsících byla vynikající, civilní část se učila od vojáků v otázkách bezpečnosti – jak se chovat v ohrožených prostorách – my jsme se zase učili od civilistů – třeba vyjednávání s místními autoritami, komunitami. Vytvořila se vzájemná symbióza. Obě dvě strany se měly jeden od druhého co učit.
Jaká byla kulturní příprava vojáků na Afghánistán? Dostatečná?
Snažili jsme se připravit na kulturní prostředí, využívali jsme i fundované lidi z univerzit nebo lidí, kteří z oblastí pocházeli. Je to ale různé province od provincie. Nicméně je hnutné věnovat i nadále velkou pozornost kultuře, tradicím a zvykům afghánské společnosti. Nesmí se to opomíjet. Byl jsem přítomen jednáním, kdy někteří koaliční partneři zvyky nerespektovali a Afghánci na ně pohlíželi velice špatně.
