130 let

Alexander Litviněnko několik dní před smrtí. | foto: Wikimedia

Doporučujeme

Radioaktivní polonium v čaji. Vrazi Litviněnka jsou i po 10 letech na svobodě

Svět
  •   5:00
LONDÝN/PRAHA - Je podzim roku 2006 a v londýnském hotelu Millenium se na krátké schůzce setkávají tři Rusové nad konvičkou s čajem, aby prodiskutovali plán na společný byznys. O téměř měsíc později v nemocnici University College na severu Londýna jeden z nich, Alexandr Litviněnko, umírá po otravě záhadnou substancí. Až po jeho skonu lékaři zjistili, že to není thallium, jak se domnívali, ale radioaktivní polonium.

Zní to jako zápletka detektivního románu. Jedná se však o příběh skutečných událostí ve světě, ve kterém se to hemží tajnými agenty a ruská zpravodajská služba FSB se vrátila k praktikám své totalitní předchůdkyně KGB.

Je to přesně deset let od chvíle, kdy v londýnské nemocnici zemřel bývalý ruský agent a v té době informátor britských tajných služeb Alexandr Litviněnko. Zkolaboval poté, co tři týdny bojoval s otravou organismu 26,5 mikrogramy polonia.

Britský soud: Putin pravděpodobně schválil vraždu Litviněnka. Londýn žádá o vydání agentů

Nebylo překvapivé, že první podezření po jeho smrti padlo na ruské prostředí. Litviněnko jako agent a detektiv pracoval nejdříve pro sovětskou KGB a pak pro ruskou FSB, později ale začal kritizovat vedení své země i poměry v rozvědce, o nichž napsal i dvě knihy. Nakonec v roce 2001 získal politický azyl v Británii, přijal britské občanství a pracoval pro tajnou službu MI6.

Sám umírající Litviněnko, dobrý přítel zavražděné novinářky Anny Politkovské, přilil oleje do ohně spekulací. V posledních hodinách před svou smrtí obvinil ruského prezidenta Vladimira Putina, že to od něj přišel rozkaz k vraždě.

Až letos v lednu dal tomuto obvinění za pravdu britský soud, který požádal ruskou stranu o vydání dvou hlavních podezřelých, poslance Andreje Lugového a podnikatele Dmitrije Kovtuna. „Operace FSB byla pravděpodobně schválena Patruševem (tehdejší šéf FSB – pozn. red.) a také prezidentem Putinem,“ uvedl dokonce vyšetřující soudce ve svých závěrech. Jenže Kreml vždy popíral, že by byl do případu zapleten, stejně jako Lugovoj a Kovtun, které Rusko odmítlo vydat. Jenže s tím v Británii nesouhlasili a zveřejnili podrobný popis událostí, které Litviněnkově smrti předcházely.

Polonium – vzácný jed z reaktoru

Andrej Lugovoj a Dmitrij Kovtun nejsou prototypy nájemných zabijáků. Oba však mají společnou minulost, stejně jako Litviněnko začínali svou kariéru v KGB. Litviněnko se znal s Lugovým, domlouvali spolu plán na firmu, která měla radit západním investorům v Rusku. Ohledně něj se měli i setkat. Lugovoj se navíc s rodinou chystal na fotbalový zápas londýnského Arsenalu s CSKA Moskva.

Před cestou do Londýna v říjnu 2006 se měl Kovtun svěřit jednomu ze svých moskevských přátel, že povezou se svým kolegou Lugovým „velmi drahý jed“, o kterém toho moc nevěděl. Byl to izotop radioaktivního polonia 210.

Andrej Lugovoj.
Dmitrij Kovtun.

Jediná možnost, jak tento izotop vyrobit, je s pomocí jaderného reaktoru, kde vzniká jako odpad při rozpadu uranu v průběhu jaderné reakce. Polonium, které Rusové vezli do Londýna, bylo podle britského fyzika Normana Dombeye vyrobeno v závodu Avangard kdysi utajovaného města Sarov, ležícím 500 kilometrů jihovýchodně od Moskvy. Za dob Sovětského svazu se zařízení jmenovalo Arzamas-16 a bylo součástí sítě továren na výrobu jaderných zbraní.

K zabití stačí dostat 1 miligram vzácného kovu do trávicího traktu oběti. O zbytek se pak postará radioaktivní alfa záření polonia, které je tak silné, že kov v pevném skupenství modře září.

Na setkání ve vestibulu hotelu, kam Litviněnka jeho potenciální partneři pozvali, měl podle plánu agent ve službě MI6 vypít dostatečné množství těžkého kovu, aby se mu stalo ihned osudným. Čaje, do nějž Kovtun s Lugovým přimíchali speciální přísadu, se ale jeho oběť napila jen málo. Trvalo proto další více než tři týdny, než polonium vykonalo svou práci. Díky tomu byl Litviněnko ještě schopen vyšetřovatelům pomoci přijít pachatelům na stopu.

Jak to bylo v osudný den?

Litviněnko dříve v Rusku pracoval jako vyšetřovatel, proto měl vyvinutý smysl pro popis detailů. Rekonstrukci osudného setkání s ruskými kolegy proto vyšetřovatelům těsně před svou smrtí popsal sám.

V ten den se spiklenci Lugovoj s Kovtunem s Litviněnkem domluvili, že se odpoledne potkají ve vestibulu hotelu Millenium na Grosvenor Street. Litviněnko se ale zdržel na schůzce se svým italským společníkem Mariem Scaramellou. Lugovoj mu měl několikrát volat a netrpělivě jej popohánět. Litviněnko dorazil v 16:00.

Podle pozdější výpovědi přišel Lugovoj do hotelu ve stejnou chvíli. Bezpečnostní kamery ale prozradily, že on i Kovtun byli v Milleniu už o půl hodiny dříve. Ptá se na nich, jak se dostat na záchod. Na nějakou dobu tam mizí, ruku má strčenou v kapse své bundy. Po chvíli se vrací a na záchodě jej střídá jeho společník Kovtun, který před příchodem Litviněnka mizí směrem ke svému pokoji.

Pozdější testy zjistily, že jedna z kabinek i sušák na ruce byly masivně kontaminovány radioaktivním poloniem.

Lugovoj Litviněnka pozval ke stolu, u kterého na něj čekal. „Byly tam sklenice, ale žádné láhve. Na stole stály i hrnky na čaj a konvička,“ popsal agent MI6. Litviněnko nikdy nepil alkohol. Lugovoj o něm také věděl, že nerad utrácí v drahých restauračních zařízeních. Litviněnko si podle předpokladu nic u hotelového barmana neobjednal.

„My se tu už dlouho nezdržíme. Pokud budeš chtít, můžeš si s námi dát trochu čaje,“ měl Lugovoj ponouknout Litviněnka. Ten si podle vlastních slov nalil, ačkoliv v konvičce zbylo skoro pouze na dně. „Několikrát jsem polknul, ale byl to zelený čaj bez cukru a skoro studený. Nechutnal mi, proto jsem zbytek nechal,“ popsal vyšetřovatelům.

Poté přišel Kovtun, se kterým chvíli ve třech diskutovali své plány. „Bylo na něm něco divného, neznal jsem jej, ale byl mi nesympatický,“ popisoval Litviněnko, který si pletl Kovtunovo křestní jméno. Po scénce s čajem přišla Lugového manželka a syn, aby jej popohnali kvůli fotbalovému zápasu. Kovtun s nimi ale nešel. „Jsem unavený. Půjdu spát,“ měl říct Kovtun a odebrat se do svého pokoje.

„Čaje se po mně ani jeden už nenapili. Cítil jsem se z celé situace zvláštně. Měl jsem celou dobu pocit, že mě chtějí zabít,“ dodal vyšetřovatelům. Dodal, že jediní tři lidé ho mohli otrávit, Scamarella, Kovtun a Lugovoj. Dokázal tedy navést vyšetřovatele na správnou stopu.

Forenzní experti o tři týdny později po Litviněnkově smrti zkoumali hodnoty radioaktivity v hotelovém baru, na stolech i nádobí. Ze stovky čajových konviček Litviněnkova osudová jasně vyčnívala. Ukazovala hodnoty 100 tisíc Becquerelů (jednotka intenzity radioaktivního záření vyjadřující rozpad atomového jádra za sekundu – pozn. red.) na jednom centimetru čtverečním. Stůl, u kterého seděli, ukazoval 20 tisíc Becquerelů. K zabití by stačila polovina toho, pokud by se dostala do lidského organismu. Stopy po poloniu se našly v myčce na nádobí, na zemi, dokonce na některých lahvích za barem.

Největší stopy po radioaktivním kovu se ale našly o několik pater výše, v pokoji číslo 382. Ten patřil Dmitriji Kovtunovi. V odpadní rouře našli policisté shluk úlomků. Vyzařovaly 390 000 Becquerelů. Jediným zdrojem tak silné radioaktivity mohlo být pouze polonium samotné.

Podle domněnek britských vyšetřovatelů Kovtun v soukromí své koupelny zbytek kapaliny obsahující jed vylil do umyvadla. Nikdo jiný do jeho pokoje přístup neměl. Kovtun od počátku popírá jakoukoliv vinu. Na vědecké důkazy je však krátký. Proč byly zbytky polonia v jeho koupelně, nikdy nevysvětlil.

Autor: Jakub Fajnor