Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.
Příběhy z Černobylu |
To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.
Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.
Lidija Volodymyrivna, majitelka razítka
V maličké kanceláři v centru Slavutyče je pěkný zmatek. Lidija Volodymyrivna Klimovová se připravuje na oslavy 30. výročí černobylské katastrofy. Mává papíry a ještě nedokončenou Knihou paměti, nadává všem příchozím, že věci nechávají na poslední chvíli, a telefonuje. Lidija je předsedkyní rady Společnosti veteránů černobylské elektrárny ve Slavutyči. Řídí pevnou rukou 1100 členů. Před rokem jí zemřel manžel. Také veterán černobylské katastrofy. Na cukrovku.
  |
Lidija vystudovala obchodně-ekonomický institut ve Lvově. Učaroval jí Komsomol a později komunistická strana. Vyslyšela její výzvu a přijela v roce 1971 stavět město Pripjať jako sídlo těch, kdo budou pracovat na budoucí atomové elektrárně. Brzy se stala náměstkyní předsedy místního stranického výkonného výboru, porodila dvě děti a rozhodla se pracovat v elektrárně jako ekonomka.
‚Neolizujte si ruce. Hlavní je se nebát.‘ Výlet k reaktoru smrti za 350 eur |
„Miluju práci s lidmi,“ procedí mezi zuby, když se jí ptám, proč tráví svůj důchod úředničinou a diskusemi s Černobylci. A vyhodí z kanceláře všechny, kteří nemají připravenou stručnou a jasnou otázku.
Osudného 25. dubna 1986 odjela s manželem na chatu. Vrátili se v noci. Jen co Lidija usnula, probudilo ji něco, co identifikovala jako náklaďák projíždějící pomalu pod okny jejich bytu. Nebyl to náklaďák. „Ráno po městě jezdily sanitky. Nikam se nedalo dovolat. Běžela jsem k náčelníkovi našeho cechu a můj šestnáctiletý syn vylezl na střechu našeho paneláku, odkud byl vidět čtvrtý reaktor. Pozoroval ho dalekohledem. Nikdo mu neřekl, že se má schovat. Vždyť děti šly normálně do školy, jen jedna jediná ředitelka pochopila, co se děje. Ta ze třetí školy. Okna utěsnila mokrými hadry a dětem zakázala vycházet ven. Později jí strašně vynadali, že vyvolala paniku.“
Příběh Valerije Dmitrijeva: |
Nikoho, ani Lidiji nenapadlo, že by elektrárna mohla vybuchnout. Nikdo na havárii nebyl připraven, nikdo nevěděl, co přesně dělat. Snad jen lidé jako Valerij Dmitrijev, který svým nejbližším radil neustále si mýt ruce, nic při práci nejíst ani nepít, nekouřit, často se převlékat a oděv vyhodit. „Vždyť nám řekli, že pravděpodobnost výbuchu na takové elektrárně existuje jednou za milion let,“ vzpomíná Lidija, „tak jsem tomu věřila.“
Dnes naopak nevěří nikomu a ničemu. Od rozpadu SSSR je to s Černobylci podle jejích slov stále horší a horší. „Za SSSR se o nás starali vzorně. Za Janukovyče to ještě šlo,“ chválí v roce 2014 svrženého ukrajinského prezidenta. „Ale teď nám nedává nikdo nic. Všechno si rozebrali mezi sebou.“
Lidija po havárii odvezla syna k rodičům a vrátila se na své pracoviště. 10. května udělala osudovou chybu. Bez ochranných pomůcek se příliš přiblížila ke startujícímu vrtulníku. Prach plný radionuklidů se jí dostal do očí. Myla se několik hodin. Nakonec jí zrak zachránili, ale brýle potřebuje s pořádně tlustými skly. Na razítko, které tak ráda třímá v ruce a kterým opatřuje řadu zcela zbytečných dokumentů, vidí ovšem skvěle.
