Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Před 20 lety se stal Putin prezidentem. Jelcin kvůli aféře Mabetex potřeboval loajálního nástupce

Svět

  5:00
Moskva - O silvestrovské noci 1999–2000 jsme se dověděli tu skoro neuvěřitelnou zprávu: úřadujícím prezidentem největší země světa se z rozhodnutí viditelně chřadnoucího Borise Jelcina stal do té doby skoro neviditelný bývalý důstojník KGB, poté úředník prezidentské kanceláře, šéf tajné služby FSB a konečně předseda vlády, který se mimo jiné postaral o rozpoutání druhé čečenské války – Vladimir Putin.

Vladimira Putina si jako nástupce zvolil prezident Boris Jelcin. Slavnostní slib složil po svém zvolení v květnu 2000. foto: ČTK

Jelcin nenápadného, mírně olysalého blondýna označil za prototyp „ruského politika 21. století“, což v oné chvíli působilo až komicky, ale následující dvě desetiletí ukázala, jak byla tato zřejmě spíše bezděky prohozená slova odcházející hlavy státu prorocká.

Pragmatická volba

Putin je spolehlivý a svědomitý člověk, řekl Clintonovi do telefonu Jelcin

Ryze pragmatický důvod této Jelcinovy volby byl ale jiný: Boris Nikolajevič se nesporně obával možných následků tzv. aféry Mabetex – tato švýcarská firma, zastřešující v 90. letech generální rekonstrukci Kremlu (nad níž při své návštěvě Moskvy kroutil hlavou i Bill Clinton a poznamenal, že USA by si něco takového dovolit nemohly), měla na soukromá konta prezidenta a dvou jeho dcer zaslat zhruba statisícové částky v amerických dolarech. Hodně se o tom mluvilo a po odchodu Jelcina z úřadu to mohlo znamenat velké nepříjemnosti (byť je to z dnešního ruského pohledu částka vskutku směšná). 

Bylo tedy třeba najít naprosto loajálního nástupce – a volba padla na inteligentního, výkonného, ale především naprosto loajálního státního úředníka Putina, který zmíněnou hrozící nepříjemnost zažehná. A přesně to se také stalo: prakticky prvním Putinovým aktem ve funkci hlavy státu byl výnos o nedotknutelnosti prvního ruského prezidenta. Tím ovšem Jelcinova státnická role skončila (ač si Boris Nikolajevič zřejmě myslel na postavení jakési šedé eminence) – až do smrti už zůstal v ústraní…

Vladimir Putin a Boris Jelcin
Manželé Jelcinovi.

A Vladimir Putin se pustil do práce, kterou bychom mohli rozdělit do tří etap.

Nejdříve stabilizoval (samozřejmě za pomoci raketově stoupajících cen energetických surovin, ale štěstí jak známo přeje připraveným) ruskou ekonomiku a velmi rychle neutralizoval do té doby svobodná média, která samozřejmě měla tendenci jeho už tenkrát nápadně nedemokratické metody vlády kritizovat. Přitom ovšem udržoval velmi dobré kontakty se zbytkem světa a spokojeně mluvil o „příteli Georgovi“ a „příteli Tonym“.

Zároveň si však postupně uvědomil, že zatímco Varšavská smlouva zanikla, NATO existuje dál, expanduje východním směrem a o případnou integraci Ruska viditelně nestojí.

Tuto první etapu konsolidace Ruska a relativního smíru se Západem uzavřela mnichovská bezpečnostní konference v roce 2007, která se zároveň stala počátkem etapy druhé. Putin tu vystoupil s militantním projevem, v němž kritizoval hlavně údajné americké směřování ke světové mocenské hegemonii: „Jedna strana bude mít zdání úplné bezpečnosti a volných rukou v lokálních a pravděpodobně i v globálních konfliktech... Na to musíme odpovědět,“ konstatoval mimo jiné Putin. A jak řekl, tak taky udělal – odpověděl.

Nejdřív o rok později rozpoutal (pravda, tenkrát rukama svého vlastního svrchovaně loajálního, ovšem jen dočasného nástupce Medveděva) bleskovou pětidenní válku v Gruzii, díky níž se od této zakavkazské republiky odtrhly její autonomní oblasti Jižní Osetie a Abcházie. Ty se jednostranně prohlásily za samostatné státy a dočkaly se uznání jen právě od Ruska a pár méně významných zemí či spíše zemiček světa.

Na Krym přijel první ruský vlak. Ukrajina zahájila trestní stíhání za nezákonné překročení hranic

A pak už je tu rok 2014 a zcela zásadní tažení proti nezávislé Ukrajině, jejíž nepokornost vůči Moskvě byla Putinovi trnem v oku. Do té doby měl u ukrajinského mocenského vesla Viktora Janukovyče, ten byl ovšem po odmítnutí podpisu asociační dohody s EU svržen. Putinovou odpovědí byla anexe Krymu (čistě pragmaticky vzato velmi elegantní) a krvavá válka na ukrajinském, převážně rusky mluvícím východě, která už tak elegantní jednoznačně nebyla a která trvá dodnes. K čemuž ještě dodejme, že Rusko se k ní nehlásí…

Hned po čtvrtém zvolení Vladimira Putina se Rusko ocitlo ve třetí etapě Putinova panování, kterou bychom zjednodušeně mohli nazvat „Co bude po roce 2024?“ – tedy ve chvíli, kdy Putinův čtvrtý prezidentský mandát vyprší a on už nebude moci tento úřad zastávat. Situace je v tuto chvíli o to dramatičtější, že možnost Putinova zmizení z vrcholné ruské politické scény berou v potaz i někteří z jeho dosavadních věrných spojenců, kteří by ho prostě mohli hodit přes palubu.

Zopakuje se starý scénář?

Jaký tedy bude nejpravděpodobnější další postup Vladimira Vladimiroviče? Ruská politoložka Jekatěrina Šulmanová nedávno naznačila tři možné scénáře: čínský (podle ní pro Putina velmi lákavý), který předpokládá změnu ústavy, v níž by bylo zrušeno omezení počtu prezidentských mandátů, kazašský, kdy by se dosavadní moc přerozdělila mezi nejvyšší politické osobnosti a ústavní orgány a Putin by se podobně jako Nursultan Nazarbajev stal jakýmsi „otcem národa“, a běloruský, kdy by metodami méně drastickými než v ukrajinském případě bylo k Rusku připojeno Bělorusko, a to formou praktické realizace už přes dvacet let virtuálně existujícího Svazu Ruska a Běloruska. Tomu se ovšem četní Bělorusové brání (jak se zdá, včetně stejného autokrata, jako je Putin sám, prezidenta Lukašenka).

Novinář Andrej Kolesnikov ovšem považuje veškeré tyto úvahy za předčasné. Je totiž přesvědčen, že jak naložit s „problémem 2024“, se zatím nerozhodl ani Putin sám: situace se podle něj značně znejasnila během letošních letních protestů proti způsobu voleb do moskevské městské dumy, které Kreml vyloženě zaskočily. Proto bude kremelská administrativa velmi pozorně sledovat a analyzovat nálady v zemi a konečné rozhodnutí padne až těsně před dalšími prezidentskými volbami.

Ruský politolog Dmitrij Oreškin přichází se staronovým scénářem a říká: „Putin je považován za muže, který nevěří nikomu… Jenže kdyby přistoupil na variantu ‚následník‘, musel by na takovou figuru sám přistoupit a uvěřit, že právě tento člověk zaručí bezpečnost jak jeho, tak jeho nejbližšího okolí.“

Inu, přesně jako před dvaceti lety, když k moci přicházel Putin sám...

Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...