Lidovky.cz: Jak dlouho jste strávila ve vojenských zařízeních?
Přibližně měsíc, přes týden jsem pracovala a během víkendů cestovala.
Lidovky.cz: Jak jste se k programu dostala?
Slyšela jsem o tom od přátel. Potom jsem si na internetu vyhledala podrobnosti, kontakty, a když jsem vyplnila potřebné dokumenty, přihlášku a motivační dopis, byla jsem pozvaná na pohovor. Nakonec mi účast v programu schválili. Z Česka prý na Sar-El jezdí až stovka lidí ročně.
Lidovky.cz: Co jste dopředu věděla, než jste odjela do Izraele?
Nic moc konkrétního. Věděla jsem, že jedu do Izraele, kde budu pomáhat, a slyšela jsem spoustu pozitivních ohlasů. Ale kam budu umístěna nebo jakou konkrétní práci budu dělat, to jsem nevěděla. Když jsem dorazila na letiště v Tel Avivu, řekli mi pouze to, že pojedu na jih. Přesnou lokalitu vojenské základny nám prozradit nemohli.
  |
Lidovky.cz: Byla jste tam s lidmi, které jste znala?
Jela jsem tam se svou kamarádkou, ale nikoho dalšího jsme neznaly. Na místě jsme zjistily, že nám vytvořili téměř českou skupinu. Sešlo se nás tam 8 Čechů a pár dalších cizinců.
Lidovky.cz: Proč jste se vlastně rozhodla tento program absolvovat?
Je to nejlevnější cesta, jak se dostat do Izraele (smích). Zaplatíte jen letenku, základní poplatek, ale celý pobyt máte, kromě výdajů při víkendovém cestování, zdarma. To ale nebyla moje motivace. Jednak mám židovské kořeny a také jsem chtěla vidět Izrael z jiného pohledu než jako turista. Studuju žurnalistiku, tak jsem chtěla vyrazit do terénu, vidět věci na vlastní oči a zprostředkovat to ostatním.
Lidovky.cz: Jak probíhal váš příjezd?
Po příletu nám rozdali cedulky, na nichž bylo napsáno jméno základny, kam nás posílají. Naložili nás do autobusů a jeli jsme asi dvě hodiny autobusem směrem na jih. Podle navigace jsem zjistila, že jsme dojeli na základnu nedaleko od pásma Gazy. Tam jsem strávila první dva dny.
Lidovky.cz: Proč tak krátce?
Nebyla tam pro nás práce a podmínky byly poměrně drsné.
Lidovky.cz: Jaký to byl pocit, když jste dorazili na první základnu?
Bylo to hodně intenzivní. Za prvé bylo strašné vedro, které si člověk v Čechách ani nedokáže představit. Všude kolem vás byli vojáci se zbraněmi. Hodili po nás uniformy, které byly tak o tři čísla větší, a pásky, kterými jsme si je měli stáhnout. Potom nás odvezli do baráků, kde jsme měli být ubytovaní. Na všechno bylo dost času, nechali nás třeba čekat skoro 5 hodin bez možnosti jít na toaletu. Druhý den nám řekli, že na té základně pro nás není práce a odvezli nás na jinou nedaleko Tel Avivu.
Izraelská vojenská základna v podvečer.
Lidovky.cz: Byla ta nová základna na něco specializovaná?
Ano, na vyhledávání a záchranu obětí při živelních katastrofách nebo ve válečných konfliktech. Viděli jsme, kde se vojáci učí vyhledávat a vyprošťovat těla z trosek. Měli tam spoustu harampádí, které při výcviku používali.
Lidovky.cz: Jak vypadal běžný den?
Vstávali jsme v půl sedmé a byli jsme splavení hned, co jsme si oblékli uniformy. Měli jsme jedinou uniformu na celou dobu pobytu, takže jsme si ji alespoň jednou týdně prali v ruce. Po snídani se vztyčovala vlajka a zpívala hymna. Poté jsme dopoledne a odpoledne pracovali a večer byly vzdělávací programy. Pracovali jsme v odboru logistiky, takže jsme zajišťovali například inventuru ve skladech, stěhovali nábytek, klády, cokoliv co bylo zrovna potřeba. Od čtvrtka odpoledne až do nedělního rána jsme měli volno.
Lidovky.cz: S kým jste byli nejvíce v kontaktu?
Většinou to byli mladí lidé, kteří museli na povinnou vojnu po konci střední školy. Ta se teď dívkám prodloužila na dva roky a čtyři měsíce a chlapcům zkrátila na dva roky a osm měsíců. Bylo zvláštní vidět holky, které mnohdy vypadaly na čtrnáct let, jak nosí na ramenou samopaly i s sebou na oběd.
Lidovky.cz: Co byl nejsilnější zážitek?
Nejspíš když nás vzali na základnu, kde se izraelská armáda cvičí na boj s Palestinci. Mají tam speciální podmínky, vybudované prostředí, například na boj v tunelech, kde nám ukázali, jak se přesně připravují. Více o tom říct ale nesmím.
Bylo to nejsilnější nejspíš proto, že v první moment, když začnou mezi vámi při výcviku střílet, člověka jednoduše nenapadne, že všichni používají slepé náboje. Byl to velice autentický zážitek. Dozvěděla jsem se pak i různé postupy izraelské armády, které jsou velice striktní. Například vojáci, kteří nejsou v bojovém oddílu, u sebe mohou mít pouze pepřový sprej a před jeho použitím se musí zeptat dotyčného, který je ohrožuje, jestli netrpí astmatem.
Lidovky.cz: Mohli jste otevřeně hovořit o všem?
Nesměli jsme mluvit o politice a náboženství. Přesto se mi podařilo s pár lidmi mluvit o několika vyostřených tématech. Třeba o tom, jak se chovají Palestinci a využívají úmrtí civilistů ke zhoršení mediálního obrazu Izraele.
Skupina dobrovolníků.
Lidovky.cz: Jaký máte ze Sar-Elu celkový dojem?
Měla jsem možnost být v izraelské armádě a bydlet ve stejných podmínkách jako vojáci. Pracovala jsem ve vedru, často i na přímém slunci několik hodin denně. Myslím, že v zemi, kde je vojenský výcvik povinný, lidé dospívají rychleji, protože jsou nuceni čelit realitě a mít zodpovědnost. Mně ten pobyt ukázal, že dokážu hodně posunout své hranice. Vystoupit ze své komfortní zóny. Když jsem tam byla, cítila jsem se v bezpečí, ale zpětně si uvědomuji, že jsem byla na základně u Gazy a kdyby nastala krize, měla bych jen 15 sekund na to dostat se do krytu. Podle mě byl celý ten dobrovolnický program spíše o tom ukázat, jak to v Izraeli skutečně chodí. A za sebe můžu říct, že to se jim bezpochyby podařilo.
