8. června 2019 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Lidé mizí do převýchovných táborů, těla likvidují jako v koncentrácích, říká ujgurská aktivistka

Rushan Abbasová. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rushan Abbasová. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

PRAHA K uskutečnění projektu Nové hedvábné stezky potřebuje Čína podle ujgurské aktivistky Rushan Abbásové pacifikovat muslimské menšiny na východě země. Děje se tak cestou asimilace a u koho je podezření, že by se jí nemusel dobrovolně podrobit, putuje do převýchovného tábora, zařízení připomínajích nacistické koncentráky.

Třicáté výročí násilně potlačených protestů na pekingském Náměstí nebeského klidu si v Hongkongu připomnělo sto tisíc lidí se svíčkami. Zdejší autonomní území ale bylo jediným místem v komunistické Číně, kde se o masakru s tisíci oběťmi smělo mluvit. Na samotném Náměstí nebeského klidu hlídkovali policisté, novináři sem nesměli, odpůrce režimu vláda nechala preventivně pozatýkat.

Rushan Abbasová

se již v letech 1985 až 1989 v rámci svého studia na Sinťiangské univerzitě zapojila do občanských protestů za demokratická práva v Číně. V roce 1989 odjela do Spojených států, kde pokračovala v kampani za lidská práva Ujgurů v rámci několika různých nevládních organizací. Během administrativy George W. Bushe pracovala jako překladatelka na ministerstvu obrany a v letech 2002 až 2003 poskytovala poradenství ujgurským vězňům na americké základě Guantánamo. V posledních letech se Rushan Abbas pravidelně objevuje v amerických médiích a poskytuje svědectví před výbory amerického Kongresu na téma lidských práv ve východním Turkestánu.

„Centrální vláda přijala opatřením, aby se zamezilo politickým turbulencím a to byla správná politika,“ obhajoval zásah čínský ministr obrany Wej Feng-che. Vláda naopak varovala své občany před cestami do USA a ohradila se proti americké výzvě propustit politické vězně. Třicet let od neúspěšného povstání totiž zdejší komunistický režim funguje stále na stejných principech. Podle Rushan Abbásové, tlumočnice a aktivistky ujgurského původu žijící v USA, se teď čínské úřady zaměřily na muslimy žijící převážně v provincii Sin-ťiang na západě země, které vnímají jako překážku uskutečnění ambiciózního plánu Nové hedvábné stezky.

LN: Pracovala jste jako tlumočnice s ujgurskými vězni v americké vojenské věznici na Guantánamu, v místě, kde byli internováni teroristé a bojovníky al-Káidy. Jaký byl příběh těchto lidí?
Nebyli to žádní teroristé a pokud se o nich tak mluví, je to dezinterpretace. V roce 1997 vypukly ve městě Ghulja demonstrace kvůli popravám aktivistů a omezování naší kultury. Protesty vláda brutálně potlačila a začalo masivní zatýkání, chytali všechny muže od 16 do 40 let. Co pak uděláte, když jste v takové situaci? Necháte se zavřít, nebo utečete ze země? Mnoho mladých lidí se ze všech sil snažilo dostat pryč, za pomoci úplatků si pořizovali pasy a na krátkodobá víza cestovali do zemí Střední Asie. Jenže vlády zemí jako Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán s Čínou čile kooperují, zvláště poté, co uzavřeli spojenectví v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci. Migrantům z Číny neprodlužují víza a kdo je chycen s propadlými doklady, bývá deportován zpět. Jediná země, kam se tehdy mohli muslimové uchýlit bez toho, aniž by po nich někdo vyžadoval víza či pasy, byl Afghánistán. Tamním úřadům, nehledě na to, jestli šlo o Taliban nebo jiné vládce, kteří byli tehdy v různých regionech u moci, vysvětlili situaci a dostali prostor, kde se mohli usadit. Brali to jako prozatímní řešení, chtěli dál do Turecka, někteří dokonce přemýšleli o studiích v USA, Kanadě či Austrálii. Rozhodně ale nechtěli bojovat se zbraní v ruce po boku Talibanu či al-Kádiy.

LN: Jak se tedy dostali do rukou americké armády jako džihádisté?Po jedenáctém září 2001 jsme my Američané vstoupili do Afghánistánu a začala válka. Jenže tito lidé s ní nechtěli mít nic společného a rozhodně nechtěli bojovat proti USA, které nevnímali jako nepřítele. Snažili se tedy zmizet do Pákistánu, jenže tam narazili na příhraniční lovce lidí a ti je za peněžní odměnu předali jako zahraniční bojovníky americké armádě.

LN: Podle oficiálních údajů je těchto běženců 22, samí muži, podrobné přehledy na Wikipedii ale zmiňují, že někteří z nich uměli zacházet se zbraní. Trváte na tom, že byli nevinní?
Většina z nich ano. Sedmnáct z bylo stále spolu a ti skutečně nebojovali. To ostatní byli v severní části Afghánistánu a jejich příběhy detailně neznám. Ale jakékoli ty příběhy jsou, rozhodně nebyli žádní ideologicky přesvědčení bojovníci proti západnímu světu.

LN: Armáda USA se svými zpravodajskými schopnostmi nedokázala hned na místě zjistit, že z drtivé většiny o žádné nepřátelské bojovníky nejde?
Byla tu jazyková bariéra. Nedokázali s nimi plnohodnotně komunikovat, neměli ujgurské překladatele. Právě Guantanámo bylo místo, kam bylo třeba tyto lidi dopravit a důkladným vyšetřováním je prověřit. Nakonec armáda zjistila, že žádnými nepřátelskými bojovníky nejsou, jen se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Vyšetřování je očistilo, ale to, že zůstávali ještě několik let ve věznici, není vina USA, ale Číny. Do vlasti je poslat možné nebylo, hrozil jim trest smrti. Když se pak hledala nějaká třetí země, která by je přijala, Peking tlačil na vlády přicházející v úvahu, aby odmítli. Žádali jsme stovku zemí, a právě z uvedených důvodů je nikdo nechtěl.

Rushan Abbasová.

LN: Myslíte, že Guantánamo, kterým za jeho existenci prošlo 779 lidí a teď tam zůstávají čtyři desítky, splnilo svůj účel?
Myslím, že ano, propuštění 22 Ujgurů to dokazuje. Měli možnost vše vysvětlit ve svém jazyce, vyšetřování bylo korektní a podle mého se s nimi zacházelo dobře. Říkají, a zvlášť ti, co se po propuštění dostali na Bermudy, že jsou připraveni o tom mluvit s každým novinářem, který je o tom požádá. A to tam tito lidé strávili sedm let. Na Guantanámu měli mnohem víc svobody, než kdyby žili jako takzvaní „svobodní lidé“ v čínském Sin-ťiangu. Tam jsou lidé omezováni víc ohledně vyjadřování či vyznáváni víry, než v americké vojenské věznici. A to nemluvím o čínských vězeních nebo převýchovných táborech.

LN: Jak konkrétně?
Na Guantánamu americká armáda dávala zadrženým během postního měsíce ramadánu dvě jídla, vždy ráno před rozedněním a večer po západu slunce. Mohli si objednat speciální ramadánovou dietu. V Sin-ťiangu musí muslimové povinně pít během dne pivo, dokonce se o ramadánu pořádají pivní soutěže. Na Guantánamu měli vězni v celách modlitební koutek. Pokud něco takového odhalí v Sin-ťiangu u vás doma, jdete do převýchovného tábora.

LN: Jaká je dnes situace Ujgurů v komunistické Číně – přitvrzují represe vůči nim?
Perzekuce tu byla od začátku čínské okupace v roce 1949 a je zaměřená na plnou asimilaci etnika do čínské společnosti. Jen mívá v různých časech rozdílné formy a záminky. Cíle ale zůstávají stejné: ujgurská identita, jazyk, kultura a náboženství. Nejde tu samozřejmě jen o Ujgury jako takové, ale o o Uzbeky, Kazachy či Tatary.

LN: Mohou se Ujguři naopak prosadit v čínské společnosti, když se smíří s asimiliací a dělají vše tak, jak se po nich požaduje?
Čínský komunistický režim sice zaručuje všechna práva, ale jen na papíře. Diskriminace menšin a Ujgurů zvlášť je naprosto evidentní. Nebavíme se teď o jazyku či školství, ale stává se, že kvůli svému původu neseženete hotelový pokoj, máte problémy koupit si letenku či lístek na vlak. V Sin-ťiangu, na domovské půdě, vás na každém rohu prověřují a kontrolují. Vystudovat možné je, ale je to spojeno s rizikem. Prioritním cílem represí jsou lídři komunit nebo osobnosti, kteří mají schopnosti se jimi stát. Tito lidé dostávají drakonické tresty smrti či třiceti, čtyřicetileté vězení. Příkladem je Ilham Tohti, ekonom ujgurského původu, který působil na univerzitě v Pekingu. Nedělal nic jiného, než upozorňoval, že čínská ústava sice zaručuje lidem svobodu, ale praxe je jiná. Nevolal po nezávislosti Sin-ťiangu, není vůbec spojený s islámem, chtěl jen vzdělávat Ujgury i hanské Čínany. Kde je teď? Odpykává si doživotní trest vězení. V táborech skončila celá naše elita včetně prezidenta Sin-ťianské univerzity, děkan lékařské fakulty Halmurtat Upur byl odsouzen k podmíněnému trestu smrti (v praxi to znamená doživotní trest, z něhož může být už po deseti letech propuštěn pozn. red.). Jsou obviněni z toho, že chtěli založit islámský chalifát.

LN: Peking ale argumentuje, že musí tvrdě postupovat proti separatismu a terorismu...
Podívejte, univerzitní elity jsou obviněny z toho, že chtěly založit islámský chalifát. Muži, kteří sami nebyli praktikujícími věřícími, jen vzdělanými lidmi vyznávajícími západní hodnoty. Skutečný důvod je jinde. Stoupá totiž význam celého východoturkestánského regionu kvůli projektu Nové Hedvábné stezky, iniciativy, která má zvýšit globální vliv Číny. Sin-ťiang je provincií bohatou na suroviny, ale současně také bránou do světa ve směru, kterou míří tato iniciativa. Vláda v Pekingu tak vnímá Ujgury jako překážku a snaží se je asimilovat. A pokud si někdo počíná jen trochu aktivněji, je eliminován.

LN: Jak taková eliminace vypadá – zařazení do převýchovného tábora?
Dostat se tam dá velice snadno. Stačí, že se ukáže, že jste někdy navštívili nějakou muslimskou zemi, nebo že tam někdo z rodiny žije. Třeba že syn nebo neteř studuje v Turecku či Egyptě. Pak je to normální a přirozené spojení s islámem, modlení se či post během ramadánu. Nebo třeba když máte doma korán, verše z koránu v telefonu, nebo pozdravíte Salam alejkum, mír s vámi. Každý takový projev může být považován za extremismus. Pak je tu studium na univerzitě, stává se, že lidé, kteří se učí v Pekingu či za hranicemi, jsou vyzváni zpět a posláni na převýchovu. Pokud nepřijedou, jdou do tábora jejich rodiče. Pak stopa po takovém člověku mizí a to doslova, protože i těla jsou spalována v krematoriích.

LN: To připomíná nacistické koncentráky...
Pro nás je to záležitost naší kultury, protože islám nařizuje, aby těla mrtvých byla pohřbena, nikoli spálena. A pak je tu symbolický význam. Víme, že naposledy, když jsme tu měli koncentrační tábory a krematoria, říkalo se, že něco takového se nesmí opakovat. Když tu byly etnické čistky a genocidu, také se svět dušoval, že se to už nesmí stát. A máme rok 2019 a opakuje se to. To, co se tam děje, je genocida. Jinak se to nazvat nedá. Protože lidé v těchto táborech jen pomalu umírají. Dostávají dvě jídla denně v hodnotě asi 600 kalorií, přitom když dospělý člověk i křehkého vzrůstu jako já potřebuje k životu minimálně 1800 kalorií. Fyzické mučení je běžnou praxí, lidé jsou podrobeni indoktrinaci, nemůžou mluvit svým jazykem ani ve spánku, hygienické podmínky jsou bídné. A režim dál pokračuje a staví nové tábory, teď vznikl jeden v okolí metropole provincie Urumči.

LN: Ví se, kolik v táborech zemřelo lidí?
Kolik lidí zemřelo, nevíme. A není ani úplně jasné, kolik je tam vězněno. Domníváme se, že jsou to přinejmenším tři miliony lidí. Vycházíme z toho, že v některých místech zmizelo až 40 procent populace a vzhledem k čínským statistikám udávajícím počet Ujgurů 11,5 milionu je to ještě málo. A táborů je zatím 44, jsou velké jako celá města s desítkami tisíc obyvatel. Tábory fungují asi čtyři roky a drtivá většina lidí odsud nebyla propuštěna.

LN: Čína si ale do této politiky zjevně mluvit nenechá. Jak svět může obětem diskriminace pomoci?
Je třeba o tom co nejvíc mluvit. A připomínat politikům, aby tak činili i oni. Žádat po nich, aby po Číně požadovali tábory zavřít. Aby nepodporovali projekt Nové hedvábné stezky a uvědomili si, že ekonomická spolupráce s Čínou je podporou genocidy. Pak tu máme nacházející zimní olympiádu v roce 2022 v Pekingu a olympijské hodnoty rozhodně nejsou v souladu s tím, co Čína dělá. Stát, který páchá genocidu, by hry neměl pořádat, nebo by je alespoň měl demokratický svět bojkotovat.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!