Jaký vztah mají Severokorejci k alkoholu? A kde ho shánějí?
(Odpovídá Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
„Severokorejci pijí hodně a pijí opravdu rádi. K pálence se v Severní Koreji dostanete různými způsoby. Koupíte ji v obchodě, přímo v lihovaru nebo dokonce i od domácího výrobce.
Lihovina Č. 1? Kdepak. Kim Čong-ilovou jedničkou byl koňak Hennessy.
Lidé mají v lihovarech známé, přes které si pití opatřují, ale můžete také přijít přímo do továrny s penězi v kapse a posloužit si přímo na místě. Severokorejci vyrábějí řadu různých destilátů, ale všechny ty druhy spadají vesměs do dvou skupin: lihovina označovaná jako „Č. 1“, pálená exkluzivně pro „Drahého generála“ (vůdce KLDR – pozn. red.), a lihovina „Č. 2“, která je určená všem ostatním obyvatelům.
Číslo 1 v obchodě nekoupíte – ale pokud máte konexe, cestu si k němu najdete. Vyrábí se z brambor, takže lépe chutná a navíc, což je ještě důležitější, nemáte po něm druhý den kocovinu. Kromě bramborového destilátu existuje na Severu celá škála dalších pálenek, třeba z borůvek, žaludů nebo kustovnice.
Večírky Severokorejců? Domácí pálenka, kočičí cigarety a amfetamin |
Domácí paliči nakoupí od místního lihovaru lahve a etikety, a pustí se do díla sami. Pálit alkohol doma přitom není v KLDR dovoleno, jenže dělá to spousta lidí a úřadům se vymkli zpod kontroly.
Domácí výrobci plní opatřené lahve vlastním výrobkem, polepí a pak je prodávají – ať už u sebe doma, nebo v obchodech. Ty měly kdysi povoleno nabízet jen alkohol vyrobený v zemi, ale už před nějakým časem se začalo objevovat také pití zpoza hranic. Nejrozšířenější je slavný kchao-liang (čínský destilát z čiroku, obsah alkoholu se pohybuje mezi cca 40 a 60 % – pozn. red.), a vzhledem k tomu, že Severokorejci si na silný alkohol potrpí, mají ve velké oblibě i vodku.
U mě doma pálila přibližně každá desátá domácnost, nejčastěji z brambor a kukuřice. A alkohol, který v našem okrese vznikal, býval silnější než jinde, protože zimy jsou u nás kruté (respondentka pochází z horské oblasti na severu země – pozn. red.). Severokorejci mají pro slavné korejské soču (čirá lihovina z rýže či ječmene, držitelka světového primátu v prodejnosti destilátů – pozn. red.) různá jména, my jsme jí říkali nongtäki. Vyrobená jinde měla 20-25 % alkoholu, ale v mém rodném městě až 30 %.
‚Dáte si lajnu?‘ Manželky severokorejských kádrů si udržují štíhlou linii pervitinovou dietou |
Jedním z domácích výrobců byla i moje maminka, takž vám můžu popsat typický postup. Nejdřív smíchala kukuřičný prášek s droždím, postavila směs na teplou podlahu (severokorejské domácnosti bývají vytápěny tradičním způsobem, pomocí trubek, jež pod podlahou rozvádějí horký kouř – pozn. red.) a zakryla dekou. Musíte hlídat, aby teplota nebyla příliš vysoká, a počkat asi deset hodin. Jakmile uvidíte, že se na hladině vytvořil slad, seberete ho a necháte fermentovat. Pak to nalila do kotlíku kamasot a přivedla k varu. Když začala z vařící směsi stoupat pára, nastal ten kouzelný okamžik, kdy se z tekutiny stala pálenka. Výsledkem byla čirá tekutina s jemnou chutí, která se velmi dobře prodávala.
Dodnes si pamatuju, jak jsem se jí poprvé opila. Maminka byla někde venku a na návštěvu přišla kamarádka, se kterou jsme začaly pít jeden šálek za druhým. To, co se dělo pak, si nepamatujeme, víme jen, že jsme se chichotaly a bylo nám dobře. Ale maminka popsala, že když se vrátila, dům vypadal, jako by se jím prohnala bouře. A musím se přiznat, že to nebylo naposledy, kdy jsme s kamarádkou takhle potají upíjely z jejích zásob.
V rodině jsem nebyla jediná, kdo uměl ocenit pití. Moc rád pil i můj tatínek. Poblíž našeho domu byl pivovar a táta s kamarády si k nám často přinesli 50-60 litrů piva, které pak celou noc pili. „Pijeme pivo, abychom mohli častěji na záchod,“ žertovali. Jednou začali pít v devět večer, a když jsem se ráno vzbudila, všechen ten alkohol byl pryč.
Mimochodem, u nás doma jsme pivo nepovažovali za alkohol, brali jsme ho spíš jako limonádu. Dopřávali si ho jak dospělí, tak děti. Na tom, kolik vám je let, nezáleželo, důležité bylo jen to, jestli vám pivo chutná. A pokud ano, mohli jste ho pít, kdykoli se vám zamanulo.
Bary na Severu tak často nepotkáte, aspoň v mém městě to tak bylo. Lidé chodí na alkohol do restaurací a na tržnicích bývají stánky, u kterých se také popíjí. Ale je to nezákonné, takže se to děje pokoutně. Vůbec nejčastěji pijí Severokorejci doma a před rokem 2000, kdy nebyli zvyklí jíst po restauracích, to bylo v podstatě pravidlo. V posledních letech se to mění, s tím, jak do země proniká čínská i jihokorejská kultura.
KVÍZ: Jaké cigarety má Kim Čong-un nejradši? Otestujte své znalosti o vládcích KLDR |
Zákonná mez pro pití alkoholu je v KLDR 18 let, ale v běžném životě to sotva koho zajímá. Kupovat alkohol pro rodiče bylo pro děti normální, tím spíš v malých obcích, kde znal každý každého. A při novoročních oslavách a dalších svátcích dospělí chlapcům kolem 15 let dokonce skleničku, dvě doporučují. V korejské kultuře se nesluší, aby mladší lidé vedle dospělých kouřili, ale pít s nimi je úplně v pořádku.
Já osobně mám alkohol ráda a často vzpomínám, jak jsem ho pila s tatínkem. Byla jsem jeho oblíbený parťák a bývalo nám spolu moc dobře. Snad se jednou dočkám toho, že si znovu přiťukneme.“
Co si Severokorejci myslí o svých sousedech?
(Odpovídá Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)
„Pokud se o Severní Koreu zajímáte, asi víte, že jako hlavního nepřítele líčí armádu Spojených států. Severokorejská vláda by se o obyvatele měla spravedlivě a rovným dílem postarat, jenže není toho schopná. Místo toho tuží svůj jaderný program a vyvíjí zbraně hromadného ničení. Ospravedlňuje to ochranou národa před USA – hrdinská KLDR neohroženě čelí světovému hegemonovi alias Spojeným státům, který svou vůli vnucuje nebohým slabým zemím po celém světě!
Severokorejský voják na přehlídce v Pchjongjangu.
Vláda Severokorejce pilně vychovává (čili vymývá jim mozky) učebními materiály, které dokazují válečné zločiny spáchané během války Američany na neozbrojených Korejcích. Má v tom celkem úspěch, pokaždé to zafunguje. Základní logika tohoto učiva je prostá: imperialistické státy jako USA a Japonsko jsou co do rozlohy i majetku větší než Severní Korea. Proto proti nim musíme ze všech sil bránit bezpečnost naší země. Bez chleba žít můžeme. Ale ne bez zbraní.
Co na Severu najdete nejčastěji, tedy kromě soch Kim Il-songa? Odpověď zní: památníky války a muzea připomínající válečné zločiny a zvěrstva, kterých se Spojené státy a Japonci dopustili na nevinných Korejcích. Už od druhé třídy tam školáci jezdívají na exkurze, a tím se učí chápat důležitost národní bezpečnosti. Snímky mučených Korejců je mají přivést k pochopení, že realita byla ještě otřesnější, než ji kdy mohou vylíčit učebnice.
Severokorejci jsou mistři propagandy. Ale nejsou sebevrazi, říká expert o vodíkové bombě |
KLDR se zaměřuje na obranu proti USA, ale jestli se mladí Severokorejci na někoho zlobí, pak je to spíš Japonsko. Korejská válka trvala tři roky (1950-1953), ale japonská nadvláda a okupace 35 let, a archivy obsahují mnohem víc materiálu z tohoto období. Takže přestože se vláda tolik snaží, aby lidé Američany nenáviděli, mladí Severokorejci cítí mnohem větší vztek a opovržení vůči Japonsku a tomu, co páchalo během druhé světové války i dlouho před ní. V tomto ohledu je severokorejský vzdělávací systém úspěšný.
Severokorejský vůdce Kim Čong-un na inspekci revolučního památníku v Pchjongčchonu.
Co se Jižní Koreje týče, vztah k ní je úplně jiný příběh. Severokorejci na ni nepohlížejí s nepřátelstvím. Místo toho říkají: „Jihokorejci jsou nebožáci, kterým v žilách teče stejná krev jako nám, jenže upí pod jhem americké armády. Ale my je už brzy spasíme!“
Vzpomínáte na incident na dálnici v Jangču? (V červnu 2002 srazilo vozidlo armády USA na veřejné silnici u města Jangču dvě jihokorejské dívky. Čtrnáctiletá děvčata nehodu nepřežila, vojenský soud však její viníky osvobodil, což vyústilo v masové demonstrace proti přítomnosti amerických ozbrojených sil na území Jižní Koreje – pozn. red.) I na Severu se tehdy protestovalo. Za tou vládou zinscenovanou demonstrací byla nejspíš touha vyhnat armádu USA ze země, je ale pravda, že Severokorejci se skutečně zlobili a zmařených životů těch mladičkých dívek upřímně litovala.
Na druhou stranu: jen málokterý z nás věřil, že Jihokorejci trpí pod knutou americké vojenské vlády hlady. Severokorejci tak hloupí nejsou! Když státní televize informuje o demonstracích a protestech na Jihu, Severokorejci si dobře všímají toho, jak jsou jejich jižní protějšky oblečené. A tím pádem samozřejmě vidí, že Jihokorejci nejenže mají mnohem lepší oblečení a styl, ale i celkově vypadají lépe. Většina lidí na Severu si dobře uvědomuje, že na Jihu jsou bohatší – a nejen to, ale že se těší svobodě protestovat proti své vládě a vyjadřovat své názory.
Jižní Korea Severokorejce prostě zajímá a její životní styl je mezi nimi pořád populárnější. Neskutečně je baví jihokorejská popkultura, kterou poznávají prostřednictvím seriálů, filmů a televizních pořadů, co se do země dostávají. Hodně mladých Severokorejců by dokonce na Jih uteklo jen proto, aby aspoň jednou v životě viděli své oblíbené herce. Jižní Korea je v jejich očích něco jako nebe, které chtějí navštívit.
A co severní soused, tedy Čína? Nevím, co si o Číně v skutečnosti myslí vláda KLDR, ale většina obyčejných Severokorejců Číňany a Čínu moc nemusí. Vědí, že Čína se pyšní o dost lepší ekonomikou než jejich země, ale jsou přesvědčeni, že Korejci jsou mnohem civilizovanější, kulturnější a slušnější národ. O Číňanech se u nás říká, že se koupají jen jednou do roka, doma si neuklízejí, nezouvají si tam boty a tak dále, zkrátka a dobře: že jsou to špinavci.
Jestliže Jižní Korea připomíná lidem ze Severu nebe, v Číně by žít rozhodně nechtěli. Dokonce si většinou myslí, že Čína je horší než KLDR! Náš jazyk je plný nadávek a rasových urážek na adresu nejen Japonců, ale také Číňanů – o Jihokorejcích nic takového neříkáme. Je možné, že z Jižní Koreje, Číny a Japonska nenávidí severokorejský režim Jižní Koreu. Ale obyčejní Severokorejci? Ti nejvíc nesnášejí Japonsko – a hned po něm právě Čínu. Ale panečku, jak moc milují Jižní Koreu a chtějí tam žít!“
 |
