Jméno Ivan hodža Rachmon bude napříště v tádžickém telefonním seznamu chybět – jednak mezi třemi tisíci nově povolenými křestními jmény už není Ivan, za druhé tádžické úřady zakázaly veškeré doplňky ke jménům jako chalífa, hodža či mullo. Vedení této perskojazyčné bývalé sovětské republiky se tak prý snaží obrodit vlastní kulturu a zbavit se cizích nánosů i rusifikačních vlivů.
Na autobus fotbalistů Dortmundu útočil Rus. Chtěl vydělat na pádu akcií klubu |
Další úder dostala ruština minulý týden v Kazachstánu – prezident Nursultan Nazarbajev oznámil, že je třeba se připravit na přechod z azbuky na latinku. Při latinizaci kazašského jazyka prý budou kazašští lingvisté využívat zkušeností z Uzbekistánu a Ázerbájdžánu, tedy zemí, které tento krok už učinily.
Za poslední čtvrtstoletí ruština ztratila své pozice ve světě víc než kterýkoliv jiný jazyk. Zatímco angličtina se prosazuje i v tradičním ruskojazyčném prostředí, ruštině uživatelů kvapem ubývá. A perspektivy jsou nevalné, i když Kreml v čele s prezidentem Vladimirem Putinem vymýšlí programy na šíření ruského jazyka v zahraničí. Zatím to ale ruštinu – dorozumívací jazyk téměř tří stovek milionů lidí, kteří jím ještě před 25 lety běžně mluvili –nijak neobrodilo.
Například v Kazachstánu, jenž stále ještě užívá azbuku, a pro obyvatele země je tedy snazší se ruštinu učit, dnes doma hovoří rusky asi 20 procent lidí. Před patnácti lety přitom byla ruština hlavním jazykem pro více než třetinu obyvatel země.
Postupně ubývá těch, kdo mluví rusky i doma, také na Ukrajině, tedy kromě Donbasu a Krymu okupovaného Rusy. V roce 1994 se k ruskojazyčným hlásilo na Ukrajině 33 procent lidí, nyní je to už jen 24 procent.
Jedinou postsovětskou republikou, kde se ruštině daří, je Bělorusko. Tam dokonce počet těch, kdo se rusky doma i hádají, od roku 1994 roste. Je to tím, že bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu i v Bělorusku zavládla národní euforie a návrat k běloruským tradicím se stal politickým programem. Za vlády prezidenta Alexandra Lukašenka, který viděl budoucnost země ve svazku s Ruskem, se bělorusky mluvit zase přestalo. Dnes ruštinu pokládá za rodný jazyk o pětinu víc Bělorusů než před 23 lety.
I bengálsky bude mluvit víc lidí
Ruština ale stále zůstává důležitým dorozumívacím nástrojem v postsovětském prostranství, a to i v obchodním styku. Nakonec Kyrgyz s Tádžikem nebo Estonec s Ázerbájdžáncem se domluví stále spíš rusky než anglicky. I to ale postupně přestane být pravda. Například v Gruzii se mladí lidé znatelně více přiklání k angličtině než k ruštině a za další generaci tady bude těžké domluvit se rusky i v restauraci. Naopak v sousední Arménii, která je na Rusko mnohem více napojena ekonomicky i politicky, se ruština drží velmi pevně.
Při pohledu na geopolitickou mapu je zřejmé, že v zemích, které s Ruskem nemají zrovna vřelé vztahy, jako je Ukrajina, Gruzie nebo baltské státy, panuje i odpor k ruštině. A tak dochází k poněkud absurdní situaci – zatímco Rusko jako stát expanduje a obsadilo například ukrajinský Krym nebo gruzínskou Jižní Osetii, ruština je v defenzivě a ustupuje na mnoha frontách. A to i na kulturní, vědecké a obchodní. Podle expertů lze očekávat, že v roce 2025 ruštinu co do počtu uživatelů předežene zcela jistě třeba portugalština i bengálština.
