Také míra represe ze strany vládnoucích garnitur ve snaze udržet status quo přesáhla mez, kterou byli lidé ochotni snášet.
Protivládní demonstrace v Iráku neutuchají. Úřady vypnuly v Bagdádu internet |
To, co starší generace ještě dokázaly tolerovat, mladší už trpět odmítají. Jejich hodnoty se liší, stejně jako jejich názory. Moderní technologie – internet a sociální sítě – jim poskytují informace, jsou pro ně nástrojem socializace a mobilizace a zároveň je to generace, na niž nízká úroveň ekonomického rozvoje a omezené pracovní příležitosti dopadají obzvlášť tvrdě. Pokud tuto výbušnou směs dáte do sudu tvořeného nefunkčním politickým systémem neschopným legitimní požadavky svých lidí zpracovat, povstání je na světě.
Roky protestů
Tři z letošních povstání, kterým byla věnována obzvláštní pozornost – íránské, irácké a libanonské – mají s ostatními co do příčin mnoho společného. Všechny tři země zažily protesty v posledních letech a letošní situace tedy pro ně nebyla ničím vysloveně novým (v Íránu se demonstruje od mohutného povstání po volbách v roce 2009, v Iráku proběhly protesty v revolučním roce 2011, a pak další v letech 2015 a 2016, v Libanonu se protestovalo ve stejném duchu jako dnes, nicméně v menším rozsahu od roku 2014).
Pryč s vládou, volají Libanonci. Z odporu proti vyšším daním se stal boj za odchod vlády |
A ve všech třech zemích lze identifikovat spouštěč aktuálních protestů: v Íránu to bylo prudké zdražení paliva, v Libanonu a Iráku proběhly v roce 2018 parlamentní volby – lidé chvíli počkali, zda nová vláda přinese nějaké pozitivní změny, rok po volbách ale žádná změna nepřišla a představa dalších tří let stejného marasmu se stala nesnesitelnou. Jednotlivé režimy se s protestujícími vypořádaly po svém. V Íránu zasáhly ozbrojené složky s radikální tvrdostí bez jakékoliv ochoty ustoupit nebo s protestujícími jednat. Režim se semkl a prezident Rúhání krvavé potlačení demonstrací pochválil.
  |
V Iráku se po prvotním použití ozbrojených sil proti protestujícím, které po sobě zanechalo stovky mrtvých, dospělo k jistému politickému řešení – premiér s celou vládou rezignovali a další vývoj bude záviset na (ne)úspěchu při hledání nového premiéra a vlády, případně na výsledcích předčasných voleb.
Reakce na libanonské protesty byla převážně nenásilná. Armáda dala jasně najevo, že bude chránit demonstranty, zároveň však chce uchovat otevřené hlavní cesty. Po rezignaci premiéra a vlády je nyní stejně jako v Iráku v rukou prezidenta jmenování nového premiéra, jenž by měl sestavit novou vládu. Nikdo však netuší, zda miliony, které vyšly protestovat do ulic, přijdou také v případě předčasných voleb k urnám. Protože otázka, koho volit, kdo je onou požadovanou a vyhlíženou alternativou k aktuálním zkorumpovaným a dysfunkčním režimům, zůstává bez odpovědi.
Kde není vůdce
Zásadním problémem všech zmíněných revolucí v blízkovýchodním regionu je totiž absence vedení, výrazných tváří, které by zaručovaly změnu. Nenabízejí alternativu, nepřicházejí s plánem, režimy se postaraly, aby opozice neexistovala. Demonstranti vědí, co chtějí změnit, ale nemají nikoho, kdo by toho mohl dosáhnout a nezdá se, že by se z jejich středu mohl někdo takový zrodit.
V Libanonu se opět demonstruje. Protestující požadují demisi vlády |
Komu by se také chtělo špinit si ruce každodenní politikou a pouštět se do boje s desítky let bujícími kořeny nepotismu a korupce, které prorůstají všechny myslitelné instituce? A pokud se někdo takový najde, nebude trvat dlouho a dočká se nálepky „terorista“, jako se to stalo egyptské opozici po nástupu Sísího k moci. Tahle nálepka představuje lístek na spěšný vlak do vězení.
Na místě jsou obavy, že se bude opakovat stále týž scénář: vládnoucí garnitury naslibují svobodu, růst, konec chudoby a vůbec všechno krásné, za co revolucionáři bojují. Ti budou navíc oslavováni jako praví vlastenci, a pokud vyklidí ulice dostatečně brzy, nedočkají se označení zrádců a agentů cizích mocností. A v nových volbách zvítězí staré tváře. Tam, kde se v Íránu žádná výrazná změna vládnoucího režimu minimálně do smrti nejvyššího vůdce ajatolláha Chameneího očekávat nedá, mají ale Irák i Libanon pořád alespoň naději na změnu. A ta umírá poslední.
