Politici z vládnoucí strany v čele s prezidentem Abdullahem Gülem a premiérem Recepem Tayyipem Erdoganem si ovšem na problémy zadělali sami. Naposledy před několika měsíci, když se pokoušeli uzákonit, aby mohly studentky na univerzitách znovu nosit muslimské šátky.
Pro opozici, která v loňských volbách utrpěla drtivou porážku, to byla hozená rukavice. Chopila se příležitosti a začala rozhlašovat, že je to jasný důkaz toho, že se vládní strana pokouší podkopat základy Turecké republiky jako sekulárního, a tudíž navýsost světského státu. „Je to nedorozumění,“ tvrdí politolog Ihsan Dagi, „ale skvělá záminka.“
Pět let zákazu politiky
Důvod k podobným obavám existoval ještě před projednáváním sporného návrhu o nošení muslimských šátků. Strana spravedlnosti a rozvoje totiž vznikla na troskách jiné partaje, kterou Ústavní soud zakázal právě kvůli snahám míchat do politiky náboženství. Erdogan tehdy všechny uklidňoval a prohlašoval, že nová strana „nemá v žádném případě vazby na náboženství“.
V roce 2002 vyhrála AKP volby a o tři roky později překročila poprvé pomyslnou hranici tím, že v Ankaře zakázala prodej alkoholu, a to ve čtvrti, která je plná barů a restaurací. Zákaz sice krátce nato – po protestech – zrušila, vyhradila si však alespoň právo vystavovat pro prodej alkoholu licence.
Nefér boj o politickou moc
Podobně neuspěla ani s už zmiňovaným loňským zákonem, který znovu povoloval nošení šátků na univerzitách. Tentokrát už si ale sekularisté na AKP stěžovali k Ústavnímu soudu. Pokud ten uzná, že strana svým jednáním podkopává sekulární stát, jak jej ve 20. letech minulého století definoval Mustafa Kemal Atatürk, bude rozpuštěna a Erdoganovi s Gülem hrozí až pětiletý zákaz vykonávání politiky.
Západ vnímá současnou situaci jako nefér boj o politickou moc a je jím znepokojen. Vládnoucí strana premiéra Erdogana sice není bez chyb, ale pro řadu politiků a finančníků nejen z Evropské unie představuje spolehlivého partnera. Vlivná britská média – deník The Financial Times a časopis The Economist – ji bez skrupulí označují za „nejúspěšnější tureckou vládu posledních desetiletí“.
Od 60. let minulého století bylo v Turecku zakázáno na 20 politických stran – většinou proislámských nebo prokurdských. Dosud se ale nestalo, aby soud jednal o zákazu partaje, která byla momentálně u moci. I proto všichni doufají, že soud nakonec stížnost zamítne.
„Buď to skončí dobře, nebo hodně špatně,“ řekl listu Financial Times ekonom Tolca Ediz s tím, že věří, že soudci „snad nežijí ve vakuu“. Otázkou však je, jak by se k případnému zamítnutí stížnosti postavili sekularisté.
Pro opozici, která v loňských volbách utrpěla drtivou porážku, to byla hozená rukavice. Chopila se příležitosti a začala rozhlašovat, že je to jasný důkaz toho, že se vládní strana pokouší podkopat základy Turecké republiky jako sekulárního, a tudíž navýsost světského státu. „Je to nedorozumění,“ tvrdí politolog Ihsan Dagi, „ale skvělá záminka.“
Pět let zákazu politiky
Důvod k podobným obavám existoval ještě před projednáváním sporného návrhu o nošení muslimských šátků. Strana spravedlnosti a rozvoje totiž vznikla na troskách jiné partaje, kterou Ústavní soud zakázal právě kvůli snahám míchat do politiky náboženství. Erdogan tehdy všechny uklidňoval a prohlašoval, že nová strana „nemá v žádném případě vazby na náboženství“.
V roce 2002 vyhrála AKP volby a o tři roky později překročila poprvé pomyslnou hranici tím, že v Ankaře zakázala prodej alkoholu, a to ve čtvrti, která je plná barů a restaurací. Zákaz sice krátce nato – po protestech – zrušila, vyhradila si však alespoň právo vystavovat pro prodej alkoholu licence.
Nefér boj o politickou moc
Podobně neuspěla ani s už zmiňovaným loňským zákonem, který znovu povoloval nošení šátků na univerzitách. Tentokrát už si ale sekularisté na AKP stěžovali k Ústavnímu soudu. Pokud ten uzná, že strana svým jednáním podkopává sekulární stát, jak jej ve 20. letech minulého století definoval Mustafa Kemal Atatürk, bude rozpuštěna a Erdoganovi s Gülem hrozí až pětiletý zákaz vykonávání politiky.
Západ vnímá současnou situaci jako nefér boj o politickou moc a je jím znepokojen. Vládnoucí strana premiéra Erdogana sice není bez chyb, ale pro řadu politiků a finančníků nejen z Evropské unie představuje spolehlivého partnera. Vlivná britská média – deník The Financial Times a časopis The Economist – ji bez skrupulí označují za „nejúspěšnější tureckou vládu posledních desetiletí“.
Od 60. let minulého století bylo v Turecku zakázáno na 20 politických stran – většinou proislámských nebo prokurdských. Dosud se ale nestalo, aby soud jednal o zákazu partaje, která byla momentálně u moci. I proto všichni doufají, že soud nakonec stížnost zamítne.
„Buď to skončí dobře, nebo hodně špatně,“ řekl listu Financial Times ekonom Tolca Ediz s tím, že věří, že soudci „snad nežijí ve vakuu“. Otázkou však je, jak by se k případnému zamítnutí stížnosti postavili sekularisté.
