Rozřezal jsem si břicho, abych unikl mučení, líčí Ukrajinec po roce v ruském vězení

Lidovky.cz: Co musí student práv ze Lvova udělat, aby se ocitl za ruskými mřížemi?
Zjevně se to čas od času přihodí. Ale vážně: do Ruska jsem se vydal za obchodem. Měl jsem před státnicemi a na studia jsem si přivydělával tím, že jsem v Rusku kupoval levnější zboží, například elektroniku, a doma ho s drobnějším ziskem přeprodával. Stejnou cestu jsme s kamarádem podnikli i vloni v květnu, ubytovali jsme se v ruském pohraničním městečku Obojan. Hned druhý den ráno nás překvapila tamní policie, která se jala prověřovat naši identitu. Předpokládám, že ji upozornili zaměstnanci hotelu – zrovna začínala horká fáze války, kterou v Rusku kladou za vinu lidem ze západní Ukrajiny, ostatně stejně jako celý Majdan, takže dva mladíci ze Lvova vzbudili podezření.

Nezlomíte mě, raději zemřu hlady, vzkázala Rusku vězněná ukrajinská letkyně

Lidovky.cz: Vytkli vám nějaké konkrétní pochybení?
Můj případ zpočátku nevypadal nijak dramaticky. Policisté prohlédli moje doklady, zjišťovali, zda nejsem členem nějaké nacionalistické organizace, a došli k tomu, že jsem „čistý“. Jenže pak se do věci vložila (kontrarozvědka) FSB. Zasáhla rychle: do Ruska jsem přijel 5. května 2014, 6. ráno mě vyšetřovala policie a už odpoledne mi pracovníci FSB ukazovali snímek, který mě zachycoval na Majdanu.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Lidovky.cz: Jak jím argumentovali?
Ptali se, proč jsem na Majdanu byl. Majdan byl celoukrajinské hnutí na ochranu práv národa, což není žádný trestný čin, odpověděl jsem. Na to opáčili, že Majdan na Ukrajině instaloval vojenskou juntu dirigovanou Američany, a jestli miluji svoji vlast, mám s nimi spolupracovat.

Lidovky.cz: Co po vás chtěli?
Tlačili na mě, abych na kameru prohlásil, že mě ukrajinská vláda do Ruska vyslala jako diverzanta, ovšem já se rozkazu zločinné junty nehodlám podřídit a chci ji veřejně odhalit. Odmítl jsem. Tak mi začali vyhrožovat: trestním stíháním, bitím, narkotiky. Vytáhli například těžký opasek a slíbili, že mě jím ztlučou, načež mlátili do stěny těsně vedle mě. Nebo přinesli kufřík s chemikáliemi, natáhli jednu z nich do stříkačky a tvrdili, že mi ji zavedou do žíly. Tři dny mě drželi v izolaci, nenechali mě spát, nedávali mi najíst. Třetí den vystřídala vyšetřovnu cela předběžného zadržení. Obcházel tam prokurátor, který zadržené kontroloval a zjišťoval, zda nemají nějakou stížnost. Já ji pochopitelně měl, jenže než jsem se stačil ozvat, přistoupil k němu bachař a něco mu pošeptal, načež se prokurátor obrátil ke mně: „Aha, tak to jsi ty, ten zk*****ý banderovec!“ Člověk, který měl dohlížet na to, aby nebyl porušován zákon!

Lidovky.cz: Uvědomoval jste si v tu chvíli absurditu té situace?
Na samém začátku jsem to považoval za klasický model ruského chování: vyzkoušet, zastrašit a pak pustit, koneckonců jsem nic nespáchal. Ale po těch třech dnech bez spánku a jídla, kdy jsem marně žádal, aby mi umožnili kontaktovat právníka, rodinu nebo konzulát, a především po slovech toho prokurátora, mi bylo jasné, že požadovat po nich korektní postup v intencích zákona je vlastně směšné. Tehdy jsem také poprvé stanul před soudem, kde jsem si vyslechl první verdikt: nezákonné překročení hranice. Jako cíl své cesty jsem totiž uvedl „soukromý“ a obžaloba argumentovala tím, že můj důvod je turistický, což neodpovídá – z právního hlediska mimochodem absolutní nesmysl, protože v ruské legislativě si tyto cíle nijak neodporují. Nicméně mně ten verdikt paradoxně vyhovoval, protože po něm měl následovat desetidenní trest vězení a poté vyhoštění na Ukrajinu.

Lidovky.cz: Mělo následovat, říkáte. Co tedy přišlo místo něj?
Dva týdny izolace, bez možnosti požádat o pomoc. Pak se mi ale podařilo, přes jiného Ukrajince, kterého drželi na stejném místě a na rozdíl ode mě ho vyhostili, poslat domů vzkaz. Rodina zjistila, kde jsem, a neprodleně najali advokáta, který se o mou věc začal zajímat. Důsledek? Začali mě mučit. Zřejmě pochopili, že z mého případu může být skandál, a rozhodli se mě zpracovat tvrdšími metodami.

„Nejmučivější byla ta nejistota: se zavázanýma očima očekáváte další ránu a nemáte ponětí, odkud a kam dopadne,“ popisuje Jacenko týrání, jemuž ho podrobila FSB.

Lidovky.cz: To znamená?
Operativci FSB mě vyvedli z cely na dvůr, kde už čekali dva muži v maskách. Pochopil jsem, že mě budou bít. Nasadili mi na hlavu pytel, spoutali ruce a strčili mě do auta, kterým mě zavezli kamsi za město. Tam mě začali dusit a bít: do břicha, hlavy, rozkroku... Pak přestali, prohlásili, že bych se měl začít chovat tak, jak je třeba, protože mě čeká vážný rozhovor, a odvezli mě zpátky na služebnu, do místnosti, kde mě uvítala nejen dvojice starších vyšetřovatelů, ale také nachystané občerstvení.

Výslech zahájilo vyptávání na můj život a minulost, načež mi začali vysvětlovat: Poslyš, copak nevíš, že na Ukrajině uchvátili moc Američané? Patříš přece k bratrskému slovanskému národu, tak nám pomoz svou vlast osvobodit! Nabízeli mi i peníze, prý tolik, kolik jen potřebuju. Nejspíš si opravdu mysleli, že mě přesvědčí.

Lidovky.cz: A když cukr nezabral, vrátili se k biči?
Věděl jsem, že to udělají, a přestože se mi tělo třáslo strachem, snažil jsem se nepanikařit a připravil jsem si strategii. Poprosil jsem, aby mě pustili na záchod, a tam jsem si sám úmyslně rozbil hlavu, abych jim překazil plány – schválně mě totiž bili tak, aby na mně nezůstávaly viditelné stopy.

Vzdoroval Kremlu bolestí a krví, skončil na psychiatrii. Jenže vyšetřovatel zběhl na jeho stranu

Lidovky.cz: Pomohlo to?
Jen se smáli. Pak řekli: Ty asi nechápeš, kde ses ocitl... Načež mi otřeli krev, rychle mě ošetřili a začalo to znovu: pouta, pytel na hlavu, cesta za město. Povalili mě na zem a kopli mě do varlat tak silně, že na to nikdy nezapomenu. Pak mi utáhli spoutané ruce za zády a začali mě bít po celém těle. Dusili mě, po hlavě mě mlátili pytlem s pískem, stříleli mi těsně vedle uší... Bolelo to šíleně, ale nejmučivější byla ta nejistota: se zavázanýma očima očekáváte další ránu a nemáte ponětí, odkud a kam dopadne. Trvalo to hodiny. Potom mě zase odvezli do vězení, kde jsem podle zákona musel být nejpozději v deset večer: v tomhle ohledu úzkostně dodržovali pravidla, zatímco jinde je bezstarostně porušovali. Tak to pokračovalo další tři týdny.

Lidovky.cz: Co koloběh výslechů a týrání zastavilo?
Pochopil jsem, že jediná cesta ven je dostat se do nemocnice. Jako nejúčinnější se mi jevila ztráta krve: mám za sebou zdravotnický kurz a nějakou praxi, nejednou jsem sám krev dával, takže vím, kolik jí člověk může ztratit, aniž by ho to ohrozilo na životě. V rámci možností jsem se připravil. Přichystal jsem si žiletku - tu mi dali v souladu zákonem, podle kterého má ruský vězeň právo na šest žiletek měsíčně -, omyl se a pořezal si ruce a břicho. Ano, byl to extrémní krok, ale rozhodně jsem v té cele nemínil zemřít.

Lidovky.cz: Jak vaši věznitelé reagovali?
Cely sledují kamery, takže mě brzy objevili a hned mě chtěli převézt na ošetřovnu. Nenechám se ošetřit, dokud mi neumožníte telefonát domů, vzepřel jsem se. Krev mi odtékala velmi rychle, což je asi vylekalo a kupodivu souhlasili. Zavolal jsem kamarádovi, o němž jsem věděl, že nezpanikaří, a ten pak uvědomil moji rodinu. Mě mezitím převezli do okresní nemocnice, kde mě zašívali bez narkózy, což bolelo víc, než když jsem se řezal. Navíc rány ošetřili jen povrchově, přerušené žíly mi nezašili s tím, že není specialista. S rukou jsem pak nemohl hýbat další tři měsíce.

Když jsem byl z nejhoršího venku, pustili ke mně advokáta a společně jsme sepsali řadu stížností: na generální prokuraturu, ministerstvo spravedlnosti a další úřady. Můj případ postupně získal velkou publicitu, začaly se o něj zajímat lidsko-právní instituce a organizace, do věci se vložil i ukrajinský stát.

Na 20 let odsouzený režisér Sencov: Rusku vládnou zločinci. Bojíte se, že vás zabijí

Lidovky.cz: Sehrála podpora zvnějšku rozhodující roli v tom, že teď nesedíte v ruské cele, ale naproti mně v Praze, jako svobodný člověk?
Na zdárný konec mého případu měla nepochybně obrovský vliv. Také jsem měl výborného advokáta, kterému se podařilo dosáhnout mého osvobození – byť byl sám skeptický a varoval mě, že nic není jisté, protože ze mě mohou udělat exemplární případ. Koneckonců, po prvních třech měsících, kdy stále nevykonali původní rozsudek „deset dní a vyhoštění“ - což je mimochodem ilegální -, přišla dvě nová obvinění: držení výbušnin a jejich pašování za účelem teroristického činu. (Analogická obvinění vynesla krymskému režisérovi Olegu Sencovovi 20 let v ruském vězení – pozn. red.) Nakonec mě odsoudili „jen“ na dva roky a odvolací soud mi trest následně snížil na devět měsíců, které jsem už odseděl ve vazbě, takže mě propustili (7. května 2015 – pozn. red.).

Lidovky.cz: Na svobodě jste skoro půl roku. Je těžké odpoutat se od traumatického zážitku, přesto: proč myslíte, že postihl právě vás, „obyčejného“ studenta, který není ani Sencov, ani Savčenková?
Myslím, že je to celkem jednoduché. Původně jsem přišel vhod jako nástroj informační války: ukrajinský špion vyslaný do Ruska, který obrátí a zostudí tak „nelegitimní“ vládu své země. Když jsem nátlaku nepodlehl a celá věc začala směřovat k mezinárodnímu skandálu, sáhli po tom obvinění s výbušninami, aby neztratili tvář. Jsem přesvědčený, že kdyby na začátku věděli, kolik komplikací jim můj případ přinese, raději by si mě ani nevšimli.

Jurij Jacenko po osvobození obhájil svou diplomovou práci a úspěšně tak absolvoval studium práv. Do Prahy přijel na pozvání společnosti Člověk v tísni jako host letošní konference Forum 2000.