Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvNástup nového nejvyššího duchovního vůdce Íránu není jen vnitropolitickou událostí. Podle politoložky z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Evy Taterové jde o jasné politické gesto směrem k zahraničí.
„Je to silný vzkaz světu, že Írán zůstává na velmi tvrdé linii,“ říká Taterová o nástupu šestapadesátiletého syna Alího Chameneího. Nový vůdce je totiž podle ní považován za nekompromisního představitele režimu, od něhož nelze očekávat výrazné reformy.
Záběry z íránské státní televize ukazovaly po jeho nástupu radující se davy. Podle Taterové ale takový obraz nevypovídá o celé společnosti.„Existuje velká část Íránců, kteří si budoucnost země představují úplně jinak,“ vysvětluje.
Právě v posledních letech se v zemi objevily silné protesty proti teokratickému systému. Zejména mladší generace podle politoložky stále více sleduje život na Západě a otevřeně kritizuje režim, který zasahuje do každodenního života lidí.
Jednou z historických souvislostí, která dnes často zůstává stranou pozornosti, jsou někdejší vztahy Íránu a Izraele. „Do islámské revoluce v roce 1979 měly tyto země poměrně blízké vztahy,“ připomíná Taterová.
Ačkoliv neexistovaly oficiální diplomatické styky, spolupráce byla podle historiků velmi intenzivní. Izraelská tajná služba Mosad se dokonce podílela na výcviku íránské tajné policie SAVAK. Radikální zlom přišel až po revoluci, kdy nový režim začal Izrael označovat za jednoho ze svých hlavních nepřátel.
I přes touhu spousty Íránců ke změně režimu jsou v zemi podle expertky stále patrné poměrně silné antiamerické nálady. Jejich původ vidí zejména v událostech z roku 1953, kdy americká CIA pomohla svrhnout premiéra Muhammada Mosaddeka poté, co se pokusil znárodnit íránský ropný průmysl. „Mnoho Íránců to dodnes vnímá jako nepřijatelné zasahování do vnitřních záležitostí země,“ říká Taterová.
Opozice téměř neexistuje
Pokud by režim v Íránu padl, otázkou zůstává, kdo by ho mohl nahradit. Podle Taterové je opozice uvnitř země dlouhodobě systematicky potlačována. Jednou z mála známých postav, které by přicházely v úvahu, je syn posledního šáha Reza Pahlaví, který už téměř padesát let žije v americkém exilu.
„Je to známá osobnost, ale neznamená to, že by měl automatickou podporu všech Íránců,“ upozorňuje expertka. Část společnosti totiž stále negativně vzpomíná na autoritářskou vládu jeho otce.
Budoucnost země je podle Taterové otevřená a existuje několik možných scénářů. Jedním z nich je i rozpad Íránu. „Pokud by se země rozpadla nebo by tam vypukla občanská válka, mohlo by to mít obrovské dopady,“ varuje. Takový vývoj by podle ní mohl vyvolat uprchlickou vlnu, posílit extremistické skupiny a destabilizovat celý region, s důsledky až pro Evropu.
Dalším faktorem, který může situaci zkomplikovat, jsou Kurdové. Přibližně třicetimilionový národ rozdělený mezi čtyři státy nemá vlastní stát a dlouhodobě usiluje alespoň o větší autonomii. Oslabení íránského režimu by podle Taterové mohli vnímat jako příležitost. „Mohlo by to pro ně znamenat historickou šanci získat větší autonomii,“ říká. Toho se ale obávají například Turci, kteří vznik samostatného kurdského státu dlouhodobě odmítají.
Rusko slábne
Zajímavý je i postoj Moskvy. Přestože Rusko Írán slovně podporuje, podle Taterové se ukazuje, že jeho skutečný vliv je omezený. „Rusko dnes pravděpodobně nemá kapacity zasahovat,“ říká politoložka s odkazem na válku na Ukrajině. Naopak roste vliv jiného globálního hráče – Číny.
Podle Taterové zůstává Blízký východ jedním z nejkomplikovanějších regionů světa. Kombinují se zde historické hranice vzniklé v době kolonialismu, náboženské konflikty i boj o strategické suroviny. „Skutečná stabilita by vyžadovala zásadní geopolitickou změnu,“ uzavírá. A ta je podle ní zatím v nedohlednu.
V Rozstřelu politoložka dále rozebírá postoj arabských zemí k bombardování Íránu, popisuje, jaký dopad by mělo jeho oslabení na Hizballáh a Hamás, a mimo jiné také vysvětluje, proč se jinak názorově rozdělená izraelská společnost na útoku na Írán shoduje.
