Podle ředitele Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR Oldřicha Tůmy je film „pozoruhodným návratem k nejzprofanovanějším metodám sovětské propagandy, jimiž se Moskva v roce 1968 pokoušela obhajovat intervenci“. Ta podle mezinárodního práva nebyla ničím jiným než nevyprovokovanou agresí proti suverénnímu státu, upozornil historik.
Provokace a umění práce se lží. Propaganda Kremlu ubíjí fakta chaosem |
„Je nemožné si neklást otázku, co tento obrat a návrat k dávným metodám dezinterpretací dějin znamená. Vždyť od intervence se ve své době jasně distancovali Michail Gorbačov, Boris Jelcin i Vladimír Putin. Také celá plejáda ruských historiků...,“ řekl v reakci pro ČTK Tůma. Takový nepřijatelný přístup ruské televize nelze podle něj než pranýřovat.
Žoldnéři a úderná síla
„Stříleli po nás shora z kulometů,“ tvrdí ve snímku před budovou Národního muzea v Praze bývalý komunistický poslanec ruské Státní dumy Jurij Sinělščikov. Invaze se účastnil jako četař spojovacího praporu. Jeho vzpomínky na „palbu z ručních kulometů a automatických zbraní po sovětských vojácích v shora otevřených transportérech“ a „hořící tanky“ jsou prostříhány se sovětským propagandistickým filmem z roku 1969 "Československo, rok zkoušek“. V něm v pražských ulicích hynou potomci osvoboditelů z května 1945. Odpovědnost za „události roku 1968“ film klade na pražskou opozici a její „údernou sílu“, Klub 231, sdružující podle Sinělščikova odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty. Podle snímku nešlo o žádné opozičníky, ale spíše o „žoldnéře“.
Ruská média zbožňují Kreml jako milenku, říká opoziční novinář |
„NATO se chystalo vtrhnout do Československa, do Prahy. Byly tam už připravené jednotky,“ tvrdí ve snímku poslední náčelník štábu sil Varšavské smlouvy z let 1989-90 Vladimir Lobov, který se invaze v roce 1968 zúčastnil jako kapitán. Jeho tankisté podle filmu obsadili pražské mosty, ministerstvo vnitra, generální štáb a další klíčové pozice.
Ozbrojený převrat v Praze
Tyto akce vysvětluje ve snímku ruský „výzkumník dějin Varšavské smlouvy“ Vladimir Bruz jako důsledek „socialistického internacionalismu“, který stanovoval „povinnost poskytnout příteli pomoc a podporu v případu ohrožení socialistických vymožeností“. A podle ruské televize „je nesporným faktem, že se v Praze chystal ozbrojený převrat“.
Podobná jsou i tvrzení převzatá ze sovětských filmů „Československo, rok zkoušek“ a „Odpor nepřátelům socialismu“: hranice se západním Německem byla dokořán, v Československu bylo 368 000 západních Němců, v Praze a dalších městech se našly tajné sklady zbraní, „s jejichž pomocí chtěli nepřátelé československého lidu vytvořit situaci beztrestného teroru a dovést věci k ozbrojeným srážkám a krveprolití“.
Podle historika Tůmy film opakuje mnohokrát vyvrácená tvrzení o přípravě ozbrojeného převratu a skladech zbraní, jež sovětská vojska objevila (ve skutečnosti šlo o sklady zbraní Lidových milicí) nebo o přípravách NATO k aktivnímu zásahu v Československu. Západ se po celou dobu „československé krize“ choval naprosto pasivně, připomněl.
Reflexe historie
„Na ruském přístupu je dobře vidět, jak efektivní může být propaganda, která trvá více než 40 let. A pro nás je to především další příklad toho, jak důležité je mít demokratickou společnost s nezávislou historickou reflexí,“ komentovala francouzská historička a politoložka Muriel Blaiveová z Ústavu pro studium totalitních režimů v Praze.
Mytologie Velké vlastenecké války. Putinův režim šíří ‚pravdu‘ o utrpení |
Rusko se pravidelně ohrazuje proti „přepisování dějin“, tím ale míní především zpochybňování vlastní interpretace dějin a především sovětských zásluh o vítězství nad nacistickým Německem.
Někdejší ruský prezident Boris Jelcin za návštěvy Prahy v roce 1993 srpnovou invazi do Československa odsoudil jako nepřípustnou. Dodal ale, že demokratické Rusko nenese v této věci žádnou odpovědnost, protože vina padá na bývalé vedení Sovětského svazu. Jelcinův nástupce Vladimir Putin v Praze v roce 2006 uznal morální odpovědnost Ruska za vpád vojsk.
Bývalý nejvyšší představitel SSSR Michail Gorbačov se o srpnu 1968 při návštěvy Prahy v roce 1987 nezmínil, ačkoliv to mnozí očekávali. Později prohlásil, že ho to mrzelo, ale že politické okolnosti to nedovolovaly.
