Artěk už rok nepatří Ukrajině, a od minulého týdne dokonce ani Krymu ne, i když se na něm rozkládá. Poslední březnový den se vedení poloostrova rozhodlo vyjmout tábor ze seznamu majetku Krymu a darovat Artěk Moskvě. O formalitu jde jen zdánlivě. Nyní se o všem, co se v Artěku děje, rozhoduje na úrovní federální. Tedy přímo v Kremlu. Navíc – vše, co Artěk představuje, také Moskvě patří.
Nejde jen o 2 180 365 metrů čtverečních plochy, ale i o ubytovny, jídelny, sklady, chaty, kina, obchody, sportovní hřiště, sítě, bazény i 58 kusů vozů a autobusů.
Marné protesty Kyjeva
Vedení Ukrajiny zuřivě protestovalo. Podle dohody z roku 2006 má totiž Artěk status dětského centra pod patronátem této divize OSN. Jenže taková dohoda je teď celkem k ničemu, neboť komplex leží na území, na které úřady ukrajinské, ani mezinárodních, nemají pražádný vliv.
Ukrajinské vedení ostatně protestuje marně už přes rok proti celému připojení Krymu k Rusku i znárodnění lukrativního majetku, který se na poloostrově nacházel. Protestů si ale už nevšímají ani v Moskvě, ani v Bruselu a Washingtonu.
Ukraine probing 'nationalization' of Artek children's camp in Crimea http://t.co/xXQLvezYYO pic.twitter.com/3UulyiFcOQ
— Ukrainian News (@24todayneteng) 6. Duben 2015Rusko ihned po anexi projevilo o Artěk eminentní zájem. Zajel se sem podívat ruský premiér Dmitrij Medveděv, vláda vyčlenila prvních 895 milionů rublů na rekonstrukci. Teď, když patří Krym skutečně jen a jen Rusku a není třeba se o všem dohadovat s vedením poloostrova, půjde vše snáz.
Jako za starých časů
První rozhodnutí nového majitele je o ceně zájezdu pro jedno dítě. Vedení Artěku prý vše pečlivě propočítalo a došlo k výsledné částce 65 tisíc rublů (asi 29 tisíc korun). Ovšem 90 procent míst bude sponzorováno a rozdáváno vynikajícím dětským umělcům, zpěvákům, sportovcům, šikulům. Bude to zase jako za starých socialistických časů – kdo vyhraje soutěž o nejlepší obrázek s válečným motivem, pojede do tábora Artěk zadarmo.
První šťastlivci přijedou už 26 .dubna. Jak jinak, půjde o akci věnovanou 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce. Do Artěku dorazí tisíc vybraných ruských školáků ve věku od 8 do 17 let.
Imigrace podle Ruska: Nevíte, kdy jsme připojili Krym? Jeďte domů |
Artěk je skutečně objekt pozoruhodný. Především nejde o jeden jediný tábor, ale hned o devět. Velká část komplexu teď připomíná staveniště. Ředitel Artěku Alexej Kaspržak je nadšen. Z Ruska přitéká mnohem víc peněz. Ukrajinci totiž stačili zrekonstruovat jen tábory tři - Jantarnyj, Morskoj a Krustalnyj, které jsou pilířem Artěku. Například ale vodovod v celém komplexu je starý 40 let a generální opravou neprošel ani jednou. Ruská vláda vydělila proto další částku – 5,7 miliardy rublů.
Pro děti hodnostářů a údernic
Když o Artěku a jeho „skvělé budoucnosti“ referovala nedávno ruská opoziční televize Dožď, ironicky naladěný reportér Semjon Zakružnyj byl oblečen do bílé košile doplněné rudým šátkem. Diváky dojímal záběry ze slavného dokumentárního filmu „U teplého moře“. Blankytná hladina, skály, obloha bez jediného mráčku a rozesmáté děti v roztomilých námořnických oblečcích doplněných pionýrskou symbolikou a rudými šátky. Zkrátka idyla.
Ve skutečnosti to ale za SSSR zas tak velká idyla nebyla. Oficiálně měl Artěk sloužit malým talentovaným a šikovným dětem, které hezky přednášely básničky nebo psaly uvědomělé slohové práce na zásadní ideologická témata. Realita byla ovšem jiná – v pionýrském sídle dováděly většinou děti stranických funkcionářů, vysokých úředníků, pokud zbyla místa i odborových předáků či údernic.
Artěk, slavný to pionýrský tábor nebude zrovna levná záležitost.Poukaz pro dítě bude stát 65 000 rublů, uff. http://t.co/f6V5QsVS4Z
— Roman M (@Fbeyeee) 3. Duben 2015Část kapacit byla nabízena zemím z bratrského socialistického tábora, tedy i Čechoslovákům. A tak se v téhle dětské výkladní skříni pokročilého socialismu vystřídalo nebývalé množství českých a slovenských dětí. Před osmi lety na Krym dokonce české děti začaly jezdit po mnohaleté odmlce znovu. Byla to ovšem opět vybraná elita. Tentokrát ale už nevadilo, když byl tatínek nestraník, důležitá byla známka z ruštiny – bylo třeba mít každopádně jedničku. Zájem na českých školách, kde se ruština učí, byl obrovský. Míst pro Čechy bylo ale jen deset.
Akci organizovalo pochopitelně ukrajinské velvyslanectví v Praze, neboť to ještě Artěk patřil Kyjevu. A nebyl to pionýrský tábor, nýbrž Mezinárodní dětské centrum. Bezpochyby i nyní Rusové brány Artěku malým školákům z ciziny otevřou. Otázka je, zda by měly české děti trávit prázdniny na okupovaném území.
Zvrhlíci a úplatky
Pravda, po rozpadu SSSR v roce 1991 přece jen Artěk ve správě Kyjeva začal chátrat a nevyhnulo se mu ani několik velkých skandálů. Jeden z nich byl obzvláště pikantní – poslanec za ukrajinskou Stranu regionů Vadim Kolesničenko v roce 2009 prohlásil, že v táboře Artěk, v tomto někdejším výkvětu socialistické morálky a komunistického ducha, vedoucí znásilňují děti. Orgií se prý dokonce účastnili poslanci a pravoslavný kněz. Jaká byla pravda? To se nikdy pořádně nezjistilo.
Despotičtí alfa samci Putin a Kadyrov se potřebují jako siamská dvojčata |
Následoval skandál číslo dvě – o úplatku ve výši 500 tisíc dolarů. Měl jej dostat jeden z vedoucích pracovníků Artěku. Generální ředitel tábora Boris Novožilov z toho všeho tehdy dostal infarkt, přežil a odstoupil z funkce. Na jeho místo nastoupila Jelena Podubná. Za pár měsíců ji její podřízení obvinili, že Artěk málem zničila, když na jeho teritoriu dovolila soukromníkům stavět rekreační objekty. Odstoupila. Další generální ředitel po několika měsících utekl a skrýval se na neznámém místě. Takže funkce to byla asi začarovaná.
Není divu, že se Artěk ocitl na hranici bankrotu. Tento ráj, který navštívili velikáni jako první kosmonaut Jurij Gagarin, kubánský vůdce Fidel Castro, ale i Indíra Ghándíová, měl skončit na smetišti dějin, nebo spíš v rukách některého z oligarchů. Situace byla kritická – vedení tábora oznámilo, že není ani na výplaty. Ředitel zahájil hladovku. Nakonec Kyjev tábor padnout nenechal a ten se měl dožít lepších časů. Avšak dožil se ruské anexe.
