Známý pediatr Milan Kudyn byl v osmdesátých letech jedním ze stovek českých lékařů, již pracovali v Libyi. "Byly vidět obrovské rozdíly mezi ,lidmi režimu‘ a těmi ostatními," říká pro LN.
LN Naznačovalo už něco v osmdesátých letech, že by se libyjský režim mohl hroutit takto krvavě?
Mě ten dnešní vývoj moc nepřekvapuje. Už tehdy byla Libye militarizována, když jsme jezdili na výlety, každých pár kilometrů byli vojáci. Středoškoláci a středoškolačky chodili do škol ve vojenských uniformách, což nás zpočátku děsilo.
Čtěte také |
Hovořilo se o tom, že když Kaddáfí odjíždí ze země, tak že s sebou bere jako rukojmí rodinné příslušníky spolupracovníků, aby mu za zády neudělali převrat. Byl to velmi tuhý vojenský režim. Nepřekvapuje mě, že se tam střílí do lidí, protože ti, co za režimem stáli, mají hodně co ztratit.
LN Bylo těžké se do Libye dostat? Jak moc o to lékaři usilovali?
Bylo to poměrně těžké, zvlášť pro lidi, jako jsem byl já, kteří nebyli ve straně. Dva roky jsem na výjezd čekal na seznamu Polytechny, která lékaře do zahraničí vysílala. Musel jsme mít navíc souhlas stranických orgánů, včetně okresního tajemníka strany.
Milan Kudyn
|
Možnost vyjet byla pro lékaře zajímavá především díky tomu, že to znamenalo mít možnost získat peníze na takzvané tuzexové konto a mít možnost nakupovat v tuzexových obchodech, v nichž jediných bylo k dostání západní zboží. "Prominentní lékaři" v té době jezdili třeba na Maltu nebo do Kuvajtu, Libye byla taková horší destinace.
LN Co jste si ze čtyřletého pobytu v Libyi v letech 1985–1990 jako lékař odvezl?
Pro člověka zvyklého na zdejší socialistickou medicínu byl pro mě například nový tamní směnný provoz dvanáctihodinových služeb a pak dva dny volna, bez ohledu na soboty a neděle. Zajímavé, ale i profesně obtížné bylo, že léky, které jsem znal z Československa, v Libyi nebyly.
Pan Kaddáfí totiž na lécích nešetřil a dovážel léky nejlepší kvality z Anglie nebo Francie. Já jsem se tak během prvních měsíců nejen musel adaptovat na jiné klima i jinou kulturu, ale také jsem musel trávit své volno v nemocniční lékárně, kde jsem se učil názvy léků, jejich dávkování a podobně.
Ta práce byla náročná i v tom, že jsme při těch dvanáctihodinových službách měli na starosti asi třicítku pacientů, souběžně nám přicházeli pacienti do ambulance, a navíc jsme byli voláni k porodům na novorozenecké oddělení. A za těch dvanáct hodin to bylo vždy tak čtyři, pět porodů.
LN Jak na vás, který přišel z Husákova Československa, Libye působila?
První, čeho jsem si všiml, byly obrovské majetkové rozdíly. Část pacientů přijížděla ve vozech luxusních značek a souběžně byla početná skupina hodně chudých, prostých lidí. Jak jsem se později dozvěděl, ti bohatí byli lidé úzce provázaní s vládnoucí garniturou, již byli placeni za sledování lidí, u nás bychom jim řekli "tajná státní policie". Naši kamarádi, které jsme tam postupně získali, nám říkali, že mnoho prostředků z ropy jde právě na vydržování policie a armády.
LN Přišla vám v něčem Kaddáfího Libye naopak svobodnější než tehdejší Československo?
Nevím, jak přesně tam fungoval systém vycestovávání, ale z našeho pohledu, kdy u nás směrem na Západ byla železná opona, tam jistá volnost vycestování fungovala. Jeden náš kamarád měl například dvakrát ročně možnost vycestovat a dostal na to od státu na tuto cestu prostředky. Pro nás ale platil striktní systém víz, kvůli němuž jsem nemohl zůstat v Česku ani na pohřeb otce, který zemřel dva dny před vypršením víza. A to mě dodnes mrzí.
LN Byl v době, kdy jste v Libyi byl, Kaddáfí populární?
Kaddáfí byl všude, všude byly jeho obrazy, fotografie, nápisy z jeho "slavné" Zelené knihy. Trvalo dlouho, než jsme si získali po dvou, třech letech důvěru Libyjců natolik, aby otevřeně mluvili o tom, jak sice existuje něco jako "lidové shromáždění", ale úplně o všem rozhoduje Kaddáfí a jeho okolí.
Na vyjádření podpory pana plukovníka Kaddáfího se konaly pravidelné oslavy, podobné komunistickému Prvnímu máji. Nám Čechům bylo přáteli naznačeno, že pokud se o Kaddáfím chceme bavit, vůbec nesmíme vyslovit jeho jméno.
Protože když jsme se mezi sebou bavili česky a padlo Kaddáfího jméno, tak se tajní policisté, kteří nás v nemocnici stále hlídali, automaticky domnívali, že o něm mluvíme pejorativně. Proto my Češi, když jsme se mezi sebou bavili, jsme ho přejmenovali na "Mojmíra".
LN Dnes se mluví o kmenovém rozdělení Libye. Zažil jste tam něco jako napětí mezi jednotlivými etniky nebo klany?
My jsme nevěděli, kdo je z kterého kmene, ale nešlo si nevšimnout, že světlejší Arabové s těmi tmavšími nikdy moc nekomunikovali. A z cest do pouště si pamatuji, že tamní obyvatelstvo bylo zcela odlišné, kulturně i etnicky, od Libyjců na pobřeží.
