„Zachovejte klid. Žádná panika! Popravovat se nebude. Slibuji,“ křičí muž v bílé košili na dav lidí valících se na koncert. Nikdo mu nevěří. To je jen jeden z mnoha momentů, kterými je film Smrt Stalina protkán. Britové si udělali legraci z těch nejtemnějších zákoutí sovětské historie. A Rusové jim to nechtějí odpustit.
Poté, co 24. ledna ruské úřady zrušily dlouho připravovanou premiéru britského satirického snímku, strhla se v ruských médiích, odborných i politických kruzích vášnivá diskuse.
Ruské úřady nechtějí pustit do kin satiru o Stalinovi. ‚Vyvolává nenávist a ničí důstojnost ruského člověka‘ |
Verdikt padl už 22. ledna, a to na uzavřené projekci na ministerstvu kultury. Přítomny byly i osobnosti ruské kinematografie včetně velikána sovětského a ruského filmu Nikity Michalkova. Po zhlédnutí se rozpaky změnily ve znechucení. A následovala výzva umělců a pracovníků v kultuře jako za starých časů: požádali ministra kultury Vladimira Medinského, aby nedopustil šíření této „zlostné a naprosto nemístné jakoby komedie, očerňující památku našich občanů, kteří zvítězili nad fašismem.“
Ministr se nenechal přemlouvat a vydal zákaz. Reakce laické veřejnosti (jež film vůbec neviděla) na toto rozhodnutí je pochvalná. Přidávají se i hlasy potomků aktérů filmu. Například dcera maršála Žukova, který ve filmu vystupuje, zhrzena odsoudila, v jakém světle je její otec vyobrazen. Ovšem film neviděla. A tak neví, že film nezesměšňuje vůbec sovětské hrdinství, tím spíš Velkou vlasteneckou válku, ale masivní represe jako projev lidských komplexů a malosti i drastický boj o moc mezi bolševickými papaláši po smrti Stalina.
Nakonec hlupák Nikita Chruščov přechytračí své ještě hloupější soupeře a přebere kormidlo. Pravda: film provokuje, některé vtipy jsou z kategorie hodně černého humoru a historická fakta jsou dost ohýbána, což je ovšem v satiře na rozdíl od dokumentu přípustné. Ostatně předlohou ke scénáři nebyly žádné archivní materiály, ale komiksy Francouzů Fabiena Nuryho a Thierryho Robina.
O cenzuru se nejedná
Obrovské množství institucí a iniciativních skupin občanů se teď předhání v tom, kdo lépe britskou komedii režiséra Armanda Iannucciho charakterizuje. „Film Smrt Stalina má za cíl probuzení nenávisti a nepřátelství, ponížení ruského (sovětského) člověka, propagandu opovržení a dělení lidí podle sociálního statutu a příslušnosti k etniku a to jsou příznaky extremismu,“ píše se v prohlášení skupiny právníků. Je důležitější než laické projevy hněvu pracujících, protože formuluje případnou argumentaci, podle níž by mohli být tvůrci filmu dokonce i žalováni. Podle kulturních činitelů je zase vrcholně nevhodné a necitlivé, aby se film promítal nedlouho před 75. výročím stalingradské bitvy – prý by to bylo „plivnutí do tváře všem, kteří se jí účastnili a dodnes žijí“.
Poslední slovo měl ovšem ministr Medinskij: „Mnozí starší lidé, ale nejen oni, budou tento film vnímat jako urážku, vysmívání se naší sovětské minulosti, pohrdání zemí, která zvítězila nad fašismem.“ A dodal: „Žádná cenzura u nás neexistuje.“ Do věci nakonec promluvil i Kreml, čímž celkem nenáročnou komedii povýšil na záležitost mezinárodního významu. V zákazu filmu Smrt Stalina tiskový mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov nevidí žádný projev cenzury. Možná i proto, že sovětský diktátor a otec masových represí Josif Stalin patří k oblíbeným vůdcům ruského prezidenta Vladimira Putina. A také podle řady sociologických anket k nejváženějším osobnostem ruské historie.
Zatímco většina Ruska diskutuje o něčem, co nikdo neviděl, kino Pionýr nehledě na zákaz tento týden film uvedlo. Přišli novináři a pár vyvolených, kteří se fotili se vstupenkami na Facebook. Mohou se totiž brzy stát raritou.
Většina návštěvníků odcházela z kina rozčarována. Čekali senzaci, hrubost, urážky ruské duše a opovržení sovětskou historií. Téměř nikdo z nich nic takového ve filmu nenašel. Novináři se po projekci většinou přiklonili k verzi, že jde o komedii, jež nikoho neuráží. Snad jen útočí na ruský kult nekritického uctívání své krvavé historie a neschopnost Rusů pohlédnout na Velkou vlasteneckou válku jako na hrdinský boj protkaný válečnými zločiny. Nejlépe odhadl důvody zákazu list Novoje vremja, jenž podotýká, že v Rusku je zakázáno dělat si legraci z vrchnosti, až už je to car, generální tajemník, či prezident: „Druhořadí lidojedi se urazili, že si někdo z hlavního lidojeda naší země zkusil udělat legraci“.
