3. března 2018 5:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Psal o korupci při odsunu Rusů z ČSFR. Novinář Cholodov byl na stáži v LN, zemřel po výbuchu v Moskvě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 107Diskuse
Dmitrij Cholodov. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dmitrij Cholodov. | foto: wikimedia.org/«Московский комсомолец»

MOSKVA/PRAHA  Ta zpráva v ruských médiích nedostala příliš prostoru. Nevelká stať bez pompézního titulku: 5. února 2018 v tichosti, po dlouhé nemoci - na rakovinu - umřel šéf celostátního Sdružení veteránů výsadkářů a vojsk zvláštního určení, plukovník v záloze Pavel Popovskich. Za tímto jménem je ukryta nejen jedna velká osobní tragédie, ale souvisí i se započetím neslavné ruské éry, během které bylo zavražděno v celé Ruské federaci kolem tří set novinářů.

Jedním z prvních byl zpravodaj listu Moskevskij Komsomolec Dmitrij Cholodov. Při svém pátrání po hospodářských zločinech, které doprovázely odsun ruské armády z Německa a tehdejšího Československa, přijel i do Prahy, kde mu zázemí v podobě novinářské stáže poskytly Lidové noviny.

16. října 1994 jsme se viděli naposledy. Navštívil mne v mém moskevském bytě s tím, že pokud se potvrdí to, co předpokládal, že se dělo během odsunu ruských jednotek z našeho a německého území, zveřejníme tuhle informační „bombu“ zároveň. 17. října mu někdo zavolala dohodl se na předání kufříku, ve kterém měly být supertajné dokumenty – důkazy usvědčující vysoce postavené osoby v ruské armádě. 

Televize Šilelis i cisterny s naftou…

Odjel si pro něj na Kazaňské nádraží. Hodinu po poledni se Dima vrátil do své kanceláře v domovské redakci listu s legračně archaickým názvem Moskevskij Komsomolec. Ani si nesundal bundu. Byl nedočkavý. Sedl si ke stolu hned vedle okna a otevřel kufřík. Ozvala sе ohlušující rána. Jeho poslední slova byla „To se nemělo stát… nemohu dýchat…“

Záchranka přijela až za 40 minut po explozi. Kolegové sedmadvacetiletého novináře, investigativního reportéra a nesmírně čestného houževnatého mladého muže Dmitrije Cholodova, se snažili seč mohli poskytnout nezbytnou pomoc. Zranění ale byla strašlivá. Ten, kdo bombu – kufřík vyrobil, si vystačil s 200 gramy TNT. Věděl, že Dmitrij bude zavazadlo otevírat sám. Největší tržné rány měl v oblasti beder. Jedna noha byla prakticky oddělená od trupu. Umíral ve velkých bolestech. A dlouho. Tragédie se stala jen několik dnů před plánovaným vystoupením Cholodova v ruském parlamentu, kde měl přednést zprávu o gigantické korupci v ruské armádě. 

Den před smrtí mi tvrdil, že má již skoro všechny nezvratné důkazy o tom, jak a kdo z vysokých důstojníků ruské armády kradl, nechal se uplácet nebo uplácel. Popřípadě rozprodával majetek Západní skupiny vojsk, která se během stahování z někdejšího východního Německa i Československa v nastalém zmatku změnila v obchodní centrum, kde bylo k mání všechno – od zbraní přes naftu, stavební materiál po vybavení kasáren až k malým černobílým přenosným televizorům Šilelis 405 D-1. Ruští důstojníci se pak vraceli domů v nových „zápaďáckých“ automobilech a dráždili majitele žigulíků a moskvičů.

Ministr a jeho vnitřní nepřítel

Dmitrij o tom, co se děje v armádě psal dlouho, vytrvale a odvážně. Bez obalu, používal obrovské množství faktů, neustále pátral po dalších a sháněl svědky ochotné mluvit. „Jede v tom i Gračov,“ prohlásil v jednu chvíli na běžné novinářské slezině, kde na tato jeho slova mnozí kolegové reagovali slovy: „Na toho nemáš…“ 

Že je ministr obrany Ruska zapletený do korupce v západní skupině vojsk? Ano. To bylo pravděpodobné. Ale nebyl to jediný politik, o kterém se v novinářských kruzích šuškalo, že si mastí kapsy. Jenže dokud se něco jen tak říká na večírcích, není to důvod k vraždě. 

Důvod v případě Cholodova vznikl nejspíš ve chvíli, kde se pouhá touha s pomstít za to „očerňování“ v novinách spojila s obavami, že ten mladý muž ví něco, co by mohlo i ministrovi zlomit vaz. 

Bohužel se nikdy nezjistilo, jaké informace Cholodov měl kromě těch, které stihl zveřejnit. Není tedy ani jasné, zda se týkaly korupce v armádě a rozprodeje majetku v Československu a Německu, nebo plánu na útok Rusů na severokavkazské Čečensko. Podle některých kolegů Cholodova měl Dmitrij od svých utajených zdrojů zprávy o tom, že v Moskva chystá proti Groznému provokace a nakonec invazi. Zveřejnění takové zprávy by už mohlo ohrozit celou operaci a zahýbat křesly, na kterých seděly hodně významné zadky.

Na rozdíl od ostatních novinářů Cholodov se do svých kauz vždy zakousl. Tenhle špinavý blonďák s vysloveně dobráckým výrazem se začal chovat jako stopař. A ministr Gračov znervózněl. Když mu v Moskevském Komsomolci přisoudili přezdívku Paša Mercedes, protože si v Německu koupil dva vozy Mercedes-500, dostal hysterický záchvat. Odhalení novináře se začala týkat už nejen jeho, ale i rodiny, přesněji syna.

To už ministr nevydržel. Nejdřív vydal příkaz, aby toho „otravného kluka z Komsomolce“ nepouštěli na tiskové konference ministerstva obrany. Stala se z něj osoba non grata ve vojenských kruzích. A pak jednou Gračov vystupoval ve slavném publicistickém pořadu „My“ ještě slavnějšího moderátora Vladimira Poznera. Byl to přelomový moment. Zazněla totiž tato slova: „Je to vnitřní nepřítel,“ prohlásil Gračov o novináři Cholodovovi. Se zrádci lidu se v těchto krajích vždy zacházelo krutě.

Pomník Dmitrije Cholodova.

Pomník Dmitrije Cholodova.

Dnes už je jasné, že ještě před tím, než Gračev vystoupil v televizi a pronesl ta památná slova, zaúkoloval tehdejšího velitele oddělení rozvědky štábu výsadkářů vojsk ministerstva vnitra plukovníka Pavla Popovskicha, aby zabránil dalšímu zveřejňování negativních materiálů o armádě. Ten se do akce pustil v prosinci roku 1993. Proč se Gračov obrátil právě na Popovskicha? Protože to byl vynikající expert, specialista, výsadkář, rozvědčík. A v neposlední řadě i jemu Cholodov lezl silně na nervy.

Ačkoliv byl Popovskich voják tělem i duší, uměl zacházet i s jinými zbraněmi, než samopaly a tanky. Věděl, že hrubé násilí je při vyřizování si účtů s novináři až ta nejzazší možnost. A tak vymyslel pro začátek skvělou kampaň – podstrčí vybraným novinářům včetně Cholodova jakoby senzační informace o nějaké černotě týkající se armády, ty se pak ale ukážou být zcela smyšlené. Ministerstvo obrany vystoupí s geniálním dementi, s vyargumentovanou polemikou, ze které bude patrné, kdo chce koho očerňovat: nikoliv ruské úřady, ale to novináři vedou proti nim odpornou a hnusnou diskreditační kampaň.

Gračov pravděpodobně o tomto plánu věděl a schválil ho. Sám už to nikomu nepoví, protože v září roku 2012 zemřel. Přežil novináře Cholodova o celých 18 let.

Zastavte Cholodova!

Je těžké usvědčit vysoké politiky z osobní zodpovědnosti za vraždu, kterou za ně vykonal někdo jiný. V případě Gračova je ale stop svědčících o tom, že k likvidaci Cholodova dal pokyn, víc než dost. Tak například je dokázáno, že několikrát volal svému podřízenému, veliteli vojsk ministerstva vnitra Jevgeniji Podkolzinovi a žádal ho, aby si to už „nějak vyřídil s Cholodovem“ i s celými novinami Moskevskij Komsomolec. Jenže to stále nějak nešlo. 

Ovšem na jaře roku 1994 to Gračov už nevydržel a zavolal si Podskolzina k sobě. Hodně naléhavě mu vyjádřil krajní nespokojenost s tím, že Cholodova je slyšet čím dál víc a nikdo neví, kdy se ten kluk zastaví. Ministr obrany nejspíš opravdu začal propadat panice, protože se dokonce dopustil výhrůžky: pokud nebudou na zastavení Cholodova přijata ta nejtvrdší opatření (ta ale nespecifikoval), bude příkazem ministra zrušen 45. pluk, nad kterým bděl právě Popovskich a jeho nadřízený Podkolzin. Gračov věděl, že pokud Cholodov vytáhne na veřejnost svá zjištění, která ještě nepublikoval, a přednese je poslancům v dumě, jsou jeho dny v ministerském křesle sečteny.

Akce s falešnými články, které měly novináře vykreslit jako nýmandy neschopné si cokoliv ověřit, nebo ještě hůř, jako lháře útočící pomocí svých médií na vrcholné představitele státu, se z neznámých důvodů nevyvedla. Možná i proto, že Cholodov byl skvělý novinář. Aby se ho zbavili, museli ho umlčet. Tak to 17. října 1994 udělali.

Pátrání po vrazích trvalo nekonečně dlouho. Až v roce 1998 bylo zatčeno pět příslušníků výsadkářských vojsk podezřelých z vraždy. Byl mezi nimi i plukovník Popovskich. Nebyl mezi nimi ale ministr obrany Pavel Gračov. Jeho jméno v soudní síni ovšem zaznělo. Nicméně, byl svědky a obhajobou vykreslen jako poctivý, emotivní a impulsivní voják, který „bolestně přijímal kritiku ze strany Cholodova“. Šlo mu přece o pověst armády! 

Sám Gračov se už při předešlých výsleších hájil tím, že když někomu řekl, aby si to s novináři vyřídil, nemyslel přece jejich fyzickou likvidaci. „A pokud si to moji podřízení vyložili takto, je to jejich problém,“ prohlašoval. „Když jsem říkal vyřídit si to s novináři, měl jsem na mysli každého, kdo kritizuje armádu pozvat k nám, pohovořit s ním a vysvětlit mu problém“.

Nakonec soud těmto podivným argumentům uvěřil. Popovskich podle soudců chtěl udělat Gračovovi radost a tak – jak uvedla obžaloba – nepohodlného novináře prostě vyhodil do povětří. Byl na takové věci školený. Prý vlastně Gračova špatně pochopil rozkaz – měl diskutovat a besedovat, nikoliv vraždit.

Jenže porotě se důkazy nelíbily a tak v létě roku 2002 všechny obviněné osvobodila. Odvolání se táhla do roku 2004, ale osvobození podezřelých potvrdily i vyšší instance. Navíc všech pět mužů požadovalo na státu za způsobenou újmu mnoho milionů rublů. A ty nakonec vysoudily. Vražda Dmitrije Cholodova zůstává dodnes neobjasněna.

Je to jeden z prvních a také nejznámějších případů vraždy novináře na postsovětském prostoru. Později jich v boji za profesionální čest jen na postsovětském prostranství padly stovky. Jen na dva z nich však byla použita bomba a Cholodov byl prvním z nich.

  • 107Diskuse


Petra Procházková

Autor

Petra Procházkováberkating@seznam.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz