„Kdo si počká, ten se dočká,“ charakterizoval nedávno španělský deník El Mundo politickou kariéru Mariana Rajoye. Žhavý kandidát na příštího španělského předsedu vlády není v politice žádným nováčkem, ale dosud hrál pouze „druhé housle“. A pokud jeho strana zvítězí v nedělních volbách, bude to spíš kvůli nepopularitě dosavadního premiéra Josého Luise Zapatera a jeho socialistů než kvůli popularitě Rajoye.
Španělsko je další evropskou zemí, kterou tvrdě zasáhla krize eurozóny. A Zapaterův levicový kabinet to neustál stejně jako vlády v Irsku, Portugalsku, Řecku a Itálii. Španělský premiér nechal koncem září rozpustit parlament a na 20. listopad svolal volby. Vítězství bude podle předběžných odhadů patřit opoziční konzervativní Lidové straně s Rajoyem v čele.
Ve Španělsku začaly předčasné volby do parlamentu, které v atmosféře ovlivněné hospodářskou krizí s velkou pravděpodobností ukončí sedmiletou vládu levice.
Jak podotkla agentura Bloomberg, jeho uskupení vsadilo na neurčitý volební program, který obsahuje řadu slibů, ale konkrétní řešení problémů, jakým je například obří nezaměstnanost, nenabízí. Lidovci také nenabídli detailnější plán, jak vytáhnout zemi z dluhů. Zůstali jen u obecnějších cílů, jako je potřeba zastavit přehnané utrácení.
„Je v tom určitá strategie nepředložit program a zachovat určité nejasnosti,“ citovala zmíněná agentura Josého Antonia Sanahuju, španělského odborníka na mezinárodní vztahy. „Nechává prostor k tomu, aby se problémy vyřešily samy,“ vysvětlil Sanahuja.
Rajoy má ale podle Bloombergu ještě jednu nespornou výhodu. Ekonomická témata jsou v těchto chvílích naprosto dominantní, a tak není třeba vytahovat na světlo světa další kontroverzní otázky, které se obvykle před volbami řeší. Příklad? Rajoy nikdy nesouhlasil s legalizací homosexuálních sňatků, se kterou přišla Zapaterova vláda. V jeho programu však není o případných změnách ani zmínka.
Prohra přišla po atentátech
Politik, jemuž média vyčítají nedostatek charismatu, se narodil 27. března 1955 v Galicii na severozápadě Španělska do rodiny soudce a ženy v domácnosti. Vystudoval práva, ale po vzoru svého dědečka se v roce 1981 vydal na politickou dráhu. Stal se poslancem v galicijském autonomním parlamentu a později viceprezidentem tamní vlády. Od roku 1990 se pohybuje v nejužším vedení Lidové strany.
V letech 1996 a 2000 vedl úspěšnou předvolební kampaň, která vynesla do premiérského křesla tehdejšího lídra strany Josého Maríu Aznara. Rajoy byl jeho pravou rukou a za jeho vlády vystřídal několik ministerských postů. V roce 2004 se pak dostal do čela strany. „Podařilo se mu to ze dvou důvodů. Díky vlastním zásluhám a nedostatku zásluh jiných,“ komentoval jeho postup španělský politolog Pablo Onate.
ČTĚTE VÍCE: |
Aznarův úspěch se však Rajoyovi ve volbách 2004 zopakovat nepodařilo. Lidová strana sice vedla v průzkumech veřejného mínění, ale v březnu přišla série atentátů na vlakové soupravy v Madridu. Odstupující Aznar v tom viděl dílo baskické separatistické organizace ETA, ačkoli se k útokům přihlásily islamistické skupiny. Španělé obvinili lidoveckou vládu ze lži. Byli přesvědčeni, že se jedná o pomstu za Aznarovu podporu americké invaze do Iráku, kterou drtivá většina obyvatelstva neschvalovala. Rajoy tak neměl ve volbách šanci a podlehl Zapaterovi jak v roce 2004, tak o čtyři roky později.
Jeho příležitost přišla až nyní. Podle průzkumů mají lidovci proti Španělské dělnické socialistické straně, kterou bude reprezentovat rovněž ostřílený politik Alfredo Pérez Rubalcaba, náskok asi 17 procentních bodů.
