Ve vězení se potká se svým tehdejším politickým partnerem, bývalým bosenskosrbským vůdcem Radovanem Karadžičem, který byl dopaden v červenci roku 2008. Měl by zde pobývat i nedávno odsouzený bývalý chorvatský generál Ante Gotovina. Nejsou to ale jen občané bývalé Jugoslávie, kteří nyní žijí ve věznici v haagské čtvrti Scheveningen.
Budova patří společně jak Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), tak Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), ale i tribunálu, který soudí válečné zločiny spáchané během války v Sieře Leone. Takže mezi Mladičovými sousedy je i bývalý liberijský prezident Charles Taylor (obžalovaný z vražd, mučení, sexuálního zotročování) či bývalý vůdce konžských rebelů Thomas Lubanga (obžalovaný z verbování dětských vojáků za konfliktu v Kongu). ICC prý nyní patří jen dvanáct cel z celé věznice, s vězni z bývalé Jugoslávie se prý ale jimi souzení muži nepotkávají. Společně sdílí jen některé vymoženosti věznice, třeba posilovnu.
Jak vůbec vypadají cely?
Každý má svou vlastní, která měří asi deset metrů čtverečních. V ní musejí být přítomni od devíti hodin večer do půl osmé ráno, jinak se mohou pohybovat ve společných prostorech věznice. V každé cele je postel, psací stůl, knihovna, skříň, umyvadlo, záchod, rádio a televize. Zadržení zde mohou i pracovat na svých počítačích, ovšem bez internetu. Vězni nenosí vězeňské stejnokroje, mohou chodit normálně oblečení. Svůj volný čas mohou vězni trávit právě v posilovně nebo sportováním na dvoře věznice.
Třeba bývalý jugoslávský a srbský prezident Slobodan Milošević (který zemřel v březnu roku 2006 na selhání srdce, aniž se dočkal rozsudku) ale nejraději sedával ve své pracovně nebo se procházel po dvoře. Scheveningen leží blízko moře, takže je zde příjemné podnebí.
V knihovně si vězni mohou přečíst noviny i knihy (ve svém jazyce) nebo chodit na hodiny angličtiny či malby. Ve společenské místnosti je pak ještě klavír a kytara. Ve srovnání s vězeními v jejich domovských zemích je Scheveningen mnohem luxusnější, někdy se mu proto přezdívá "haagský Hilton".
Debaty o politice a o probíhajících případech jsou zde ale zakázány, uvedl pro agenturu Reuters bosenskomuslimský generál Sefer Halilović, který byl v Haagu souzen, ale nakonec ho osvobodili. Co je ale nejvíc překvapující? Všichni vězni, bez ohledu na zemi, ze které pochází, tu žijí v klidu pospolu.
"Jeden by si myslel, že by bylo logické rozdělit je na různá patra podle národností – vždyť spolu válčili a možná jsou stále nepřáteli na smrt. Tady však spolu spokojeně žijí Srbové, Chorvati i Bosňané, kteří proti sobě léta válčili," popsala to ve své knize Ani mouše by neublížili chorvatská autorka Slavenka Drakulićová. A i Halilović v knize, kterou ve vězení sepsal, poznamenal: "Válka nás rozdělila a Haag nás znovu spojil."
Vězni si tak i společně vaří, společně jedí (je jedno, jestli je to jídlo bosenské, srbské, nebo chorvatské). Každý má sice vlastní jazyk, ale ty jsou natolik podobné, že si spolu rozumějí výborně. Avšak jen pokud jsou ve věznici a pokud mluví s ostatními zadrženými. Jeden z vězněných Chorvatů si prý kdysi u soudu stěžoval, že mu nepřekládají do chorvatštiny, ale do srbštiny. Nebylo to tak, že by tomu nerozuměl, jen to prostě nebyl jeho jazyk.
Traduje se i historka, které se snad ani nedá uvěřit. Když byl (Chorvat) Ante Gotovina v prosinci 2005 dopraven do Haagu, měl prý na sobě jen triko s krátkým rukávem, protože ho zatkli na Kanárských ostrovech. "Problém byl vyřešen, když mu (Srb) Slobodan Milošević půjčil svetr," popsal Makedonec Ljube Boškoski, který byl tribunálem souzen, ale osvobozen. Zesnulý Milošević si podle vyprávění zadržených i ve věznici zachoval trochu ze staré prestiže. Někteří z vězňů, a byli to i Chorvaté, ho oslovovali "pane prezidente". Jak ve věznici přijmou také kdysi vysoce postaveného Ratka Mladiče?
Budova patří společně jak Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY), tak Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC), ale i tribunálu, který soudí válečné zločiny spáchané během války v Sieře Leone. Takže mezi Mladičovými sousedy je i bývalý liberijský prezident Charles Taylor (obžalovaný z vražd, mučení, sexuálního zotročování) či bývalý vůdce konžských rebelů Thomas Lubanga (obžalovaný z verbování dětských vojáků za konfliktu v Kongu). ICC prý nyní patří jen dvanáct cel z celé věznice, s vězni z bývalé Jugoslávie se prý ale jimi souzení muži nepotkávají. Společně sdílí jen některé vymoženosti věznice, třeba posilovnu.
Jak vůbec vypadají cely?
Každý má svou vlastní, která měří asi deset metrů čtverečních. V ní musejí být přítomni od devíti hodin večer do půl osmé ráno, jinak se mohou pohybovat ve společných prostorech věznice. V každé cele je postel, psací stůl, knihovna, skříň, umyvadlo, záchod, rádio a televize. Zadržení zde mohou i pracovat na svých počítačích, ovšem bez internetu. Vězni nenosí vězeňské stejnokroje, mohou chodit normálně oblečení. Svůj volný čas mohou vězni trávit právě v posilovně nebo sportováním na dvoře věznice.
Třeba bývalý jugoslávský a srbský prezident Slobodan Milošević (který zemřel v březnu roku 2006 na selhání srdce, aniž se dočkal rozsudku) ale nejraději sedával ve své pracovně nebo se procházel po dvoře. Scheveningen leží blízko moře, takže je zde příjemné podnebí.
V knihovně si vězni mohou přečíst noviny i knihy (ve svém jazyce) nebo chodit na hodiny angličtiny či malby. Ve společenské místnosti je pak ještě klavír a kytara. Ve srovnání s vězeními v jejich domovských zemích je Scheveningen mnohem luxusnější, někdy se mu proto přezdívá "haagský Hilton".
Debaty o politice a o probíhajících případech jsou zde ale zakázány, uvedl pro agenturu Reuters bosenskomuslimský generál Sefer Halilović, který byl v Haagu souzen, ale nakonec ho osvobodili. Co je ale nejvíc překvapující? Všichni vězni, bez ohledu na zemi, ze které pochází, tu žijí v klidu pospolu.
"Jeden by si myslel, že by bylo logické rozdělit je na různá patra podle národností – vždyť spolu válčili a možná jsou stále nepřáteli na smrt. Tady však spolu spokojeně žijí Srbové, Chorvati i Bosňané, kteří proti sobě léta válčili," popsala to ve své knize Ani mouše by neublížili chorvatská autorka Slavenka Drakulićová. A i Halilović v knize, kterou ve vězení sepsal, poznamenal: "Válka nás rozdělila a Haag nás znovu spojil."
Vězni si tak i společně vaří, společně jedí (je jedno, jestli je to jídlo bosenské, srbské, nebo chorvatské). Každý má sice vlastní jazyk, ale ty jsou natolik podobné, že si spolu rozumějí výborně. Avšak jen pokud jsou ve věznici a pokud mluví s ostatními zadrženými. Jeden z vězněných Chorvatů si prý kdysi u soudu stěžoval, že mu nepřekládají do chorvatštiny, ale do srbštiny. Nebylo to tak, že by tomu nerozuměl, jen to prostě nebyl jeho jazyk.
Traduje se i historka, které se snad ani nedá uvěřit. Když byl (Chorvat) Ante Gotovina v prosinci 2005 dopraven do Haagu, měl prý na sobě jen triko s krátkým rukávem, protože ho zatkli na Kanárských ostrovech. "Problém byl vyřešen, když mu (Srb) Slobodan Milošević půjčil svetr," popsal Makedonec Ljube Boškoski, který byl tribunálem souzen, ale osvobozen. Zesnulý Milošević si podle vyprávění zadržených i ve věznici zachoval trochu ze staré prestiže. Někteří z vězňů, a byli to i Chorvaté, ho oslovovali "pane prezidente". Jak ve věznici přijmou také kdysi vysoce postaveného Ratka Mladiče?