Sto dní rakouské vlády. Za postojem Vídně k Rusku je byznys

Když začátkem týdne 17 členských států Evropské unie jeden po druhém oznamovalo vyhoštění ruských diplomatů, aby podpořily britskou vládu v­aféře okolo útoku na špiona Sergeje Skripala, Rakousko mezi nimi chybělo.

Vídeň svůj postoj avizovala již předem. „Podporujeme rozhodnutí stáhnout velvyslance Evropské unie z Moskvy, nebudeme ale přijímat žádná opatření na národní úrovni,“ znělo oficiální vyjádření rakouské diplomacie. Rakousko prý hodlá zachovat „všechny komunikační kanály s Moskvou“, prohlásila k tomu ministryně zahraničních věcí Karin Kneisslová ve veřejnoprávním rozhlase ORF. Jiní vládní politici argumentovali tradiční neutralitou, jež prý nedovoluje se vůči jedné ze stran konfliktu jasně vymezit.

Za tím ale mohou být i jiné motivy. Na jeden upozornil list Die Presse, když uvedl, že Vídeň zřejmě nechce ohrozit plánovanou červnovou návštěvu Vladimira Putina ve Vídni. Ruský prezident je v rakouské metropoli očekáván v souvislosti s výročím padesáti let od zahájení dodávek ruského plynu do Rakouska v roce 1968.

Zároveň by to mohl být signál ostatním členským státům EU, že Moskva dokáže ocenit, pokud ji někdo ze stávající osmadvacítky bere dostatečně vážně. Nedávno například přijal ruský prezident Putin v Moskvě na tříhodinovou schůzku rakouského kancléře Sebastiana Kurze. A to přesto, že měl těsně před klíčovým projevem o stavu Ruské federace a finišoval s kampaní.

Putinovi partneři ve vládě

Dalším důvodem, proč se Vídeň nepřipojila k ostatním evropským státům, může být skutečnost, že od loňského roku je součástí nové vlády Svobodná strana Rakouska (FPÖ).

Ta se přitom netají svými těsnými kontakty na stranu Jednotné Rusko, která je politickou základnou prezidenta Putina i jeho vlády. Před dvěma roky s ní dokonce uzavřela pětiletou smlouvu o spolupráci. Již předtím také FPÖ projevovala pochopení pro důvody, jež vedly k anexi Krymu.

Není žádným tajemstvím, že Rakousko již dříve patřilo k­těm členským státům EU, jež považují sankce vyhlášené kvůli připojení Krymu za neúčinné a naopak volají po jejich „postupném odbourání“. Souvisí to s tradičními ekonomickými zájmy rakouských firem v Rusku.

Energetický koncern OMV, v­němž má stát třicetiprocentní účast, spolupracuje s ruským Gazpromem. Loni společnost oznámila, že získala čtvrtinový podíl na sibiřském nalezišti Južno-Ruskoje, jež je považováno za jedno z­největších polí s plynem v Rusku.

Příslušnou smlouvu se šéfem Gazpromu Alexejem Millerem tehdy podepsal lidovecký ministr financí Hans Jörg Schelling. V­nové vládě konzervativních lidovců a pravicových svobodných, která byla jmenována v polovině prosince loňského roku, Schelling nepokračuje.

Teď vyšlo najevo, že začátkem března přijal angažmá ve společnosti Nord Stream 2, která usiluje o výstavbu stejnojmenného plynovodu z Ruska do Německa. Jedná se o stoprocentní dceřinou společnost Gazpromu. Plány počítají s­tím, že plynovod bude od konce roku 2019 dodávat ročně až 55 miliard kubíků plynu do Evropy.

Rakouská média proto nyní srovnávají Schellingovo angažmá s působením někdejšího německého kancléře Gerharda Schrödera. I on svého času velmi krátce poté, co na podzim 2005 opustil místo v čele vlády, přijal nabídku od Gazpromu a zastával funkce v­čele původního konsorcia Nord Stream, jež budovalo první plynovod na dně Baltského moře.