Nikdo nebude podezřívat dvě krásné mladé dívky z napojení na protinacistický odboj. Přesně s touhle myšlenkou přišel Frans van der Wiel, velitel odbojové organizace Rada odboje, do domu v nizozemském Haarlemu, ve kterém se svou matkou žily dvě sestry, šestnáctiletá Truus a čtrnáctiletá Freddie. Psal se rok 1940, Nizozemsko se nacházelo pod nacistickou okupací a Truus i Freddie už potají roznášely protinacistické letáky. Tak si jich všiml i Van der Wiel.
759 nacistů, pár kulek a 7 statečných. Praha si natrvalo připomene hrdinství odbojářů |
„K našim dveřím přišel muž v klobouku a zeptal se naší maminky, jestli s námi může promluvit. Souhlasila,“ popsala v rozhovoru před dvěma lety Freddie Oversteegenová moment, kdy se se sestrou upsaly boji proti nacistům. „Nevěděla jsem, co nás čeká. Myslela jsem, že zakládáme nějakou tajnou armádu.“ Až později se dozvěděly, že budou sabotovat železniční spoje a „střílet nacisty“.
Sestry: Freddie Dekker-Oversteegenová (vlevo) a Truus Menger-Oversteegenová.
Jako první se se smrtí důvěrně seznámila Freddie, podle Truus to byla ona, kdo jako první vystřelil a zabil člověka. „Bylo to tragické a velmi složité, poté jsme to obrečely. Necítili jsme se na to připravené. Nikdo se na to necítí, pokud není skutečný kriminálník. Zratíte všechno. Otráví vám to i ty krásné věci v životě,“ líčila v rozhovorech Truus.
Dívky čekal vojenský výcvik i souboj se svědomím
Sázka na domnělou nevinnost mladých dívek se odboji vyplatila. Sestry pod vedením partyzánů prošly vojenským výcvikem. Naučily se střílet a pohybovat se a orientovat v lesích. Výcvik byl uzpůsoben tomu, co po nich obojáři následně chtěli - svádět nacistické vojáky a pod záminkou milostné schůzky je vylákat do lesa, kde na ně nečekal sladký polibek, ale kulka.
Malá, sedmičlenná skupina dívek, se musela nenápadně vmísit mezi okupanty. Mladé odbojářky proto často vysedávaly v drahých barech, kde měly největší šanci svést kromě vojáků i nacistické důstojníky. Scénář byl vždy stejný.
Poté, co se povedlo jednoho z alkoholem omámených nacistů nalákat na procházku lesem, zastihl dvojici další z odbojářů, který je zastavil s tím, že vstup do lesa je zakázán. V momentě, kdy se voják otočil, ho partyzán střelil zezadu do hlavy. Nacisté byli následně v lese i pohřbíváni.
Freddie Dekker-Oversteegenová (vlevo), její sestra Truus Menger-Oversteegenová a nizozemský premiér Mark Rutte v roce 2014.
„Hrob se jim vykopal už dopředu, ale u samotného zakopání těla jsme my dívky být nemohly. Asi měli pocit, že bychom to neměli vidět,“ popsala Freddie, která často svou sestru hlídala z vyvýšeného místa a ujišťovala se, že zabití proběhne bez svědků. „Stejně jsem to nechtěla vidět. Později nám řekli, že jim brali veškeré oblečení, aby nebylo poznat, o koho jde. Myslím, že by tam pořád někde mohli být.“
Počet zabitých? Na to se vojáka nikdy neptejte
Se sestrou Truus se prý o válce často bavily. Nikdy prý nemusely říkat frázi „vzpomínáš, když....“. Zážitky z války se jim totiž honily hlavou neustále, hlavně po nocích, když nemohly usnout. Na vzpomínkových akcích se běžně za oběti války drží dvě minuty ticha. Těch stodvacet sekund není prý ale pro Freddie žádná slast.
„Naprosto vypnu své myšlenky. A potom myslím na to, kolik lidí tehdy padlo. Pamatuji si, jak odváděli lidi z jejich domovů. Němci pažbami zbraní mlátili na dveře domů, to bylo tak hlučné, že to slyšelo celé sousedství. A pořád křičeli, bylo to hrůzostrašné,“ vybavuje si detaily válečných časů Freddie.
Zpětně odbojovou činnost Freddie Oversteegenová viděla jako dobovou nutnost. „Musely jsme to udělat. Bylo nezbytné zlo zabíjet ty, kteří zradili to dobré v lidech,“ vysvětlovala Freddie. Na kolika vraždách nacistických okupantů se podílela si ale nechává pro sebe. „Na to by se vojáka nikdy ptát neměli,“ odtušila v jednom z rozhovorů.
„Ano, vystřelila jsem ze zbraně a viděla jejich těla padat. A co bylo v tom momentě v mém nitru? Chtěla jsem jim pomoci opět vstát,“ popisovala Freddie moment, který nazývala „fyzikou zabíjení“.
Vyrovnat s válkou se dá uměním i plozením dětí
Dívčí odbojářské skupině se po skončení války dostalo řady uznání a vyznamenání. Asi nejslavnější členku se stala Hannie Schaftová, která byla zabita těsně před koncem války. Na motivy jejího života vznikla slavná kniha Dívka s rudými vlasy.
Starší sestra Truus se po válce dala na dráhu umělkyně. Podle Freddie se tak skrze umění vyrovnávala s hrůzami války. A její mladší sestra? „Já se vdala a měla děti. Často jsme hlídala i děti Truus, byla hodně vytížená. Navštěvovala hodně i maminku Hannie. Trochu jsem na veškerou pozornost, kterou jí media věnovala, žárlila. Já jsem koneckonců byla v odboji také,“ řekla Freddie pro online magazín Vice.
Obě sestry obdržely v roce 2004 Válečný mobilizační kříž, jedno z nejvyšších nizozemských státních ocenění.
