Ruská hrozba nad skandinávským nebem sílí. Nedávný incident s drony nejen nad Dánskem, Norskem, ale i Polskem a Německem, nepředvídatelnost amerického prezidenta Donalda Trumpa a v prvé řadě válka na Ukrajině vyvolaly ve Švédsku společenskou debatu o vlastním prostředku odrazení nepřítele.
Švédové přitom mají s problematikou jaderných zbraní, dá se říct, bohatou zkušenost. Už za studené války se mohli spolehnout na ochranu jaderným deštníkem Spojených států. A to tajně, byla to domluva mezi Švédy a Američany navzdory neutrálnímu statusu severské země. A na konci padesátých let Švédsko dokonce provádělo vlastní tajné zkoušky odpálení mohutných výbušnin s cílem simulovat jaderné testy.
Nyní tak více než desetimilionová země, jež je od roku 2024 členem NATO, navazuje na tyto snahy alespoň v rétorické rovině, neboť neexistují důkazy o tom, že by švédská vláda chystala výrobu jaderných hlavic. Debata však získala odezvu i na politické scéně.
„Švédsko mělo již dávno bohaté zkušenosti v oblasti jaderné technologie,“ řekl v březnu deníku Goteborgs-Posten předseda Švédských demokratů Jimmie Akesson. „Ale politická vůle chtěla něco jiného. Myslím si, že v této situaci by mělo být vše na stole.“
O několik týdnů později Robert Dalsjo, výzkumník z Švédské agentury pro obranný výzkum (FOA), na semináři prohlásil: „Nyní musíme diskutovat o vlastních jaderných zbraních se švédskou složkou.“ Kladný názor na výrobu jaderných zbraní sdílí i švédská europoslankyně Alice Teodorescu Maweová, jejíž Křesťanští demokraté jsou součástí vlády.
Debata vypukla i v Polsku, Německu a Finsku
Švédsko není první evropskou zemí, která si v nedávné době zahrává s myšlenkou vlastních jaderných zbraní. Polsko v březnu ohlásilo, že chce na svém území rozmístit americké jaderné hlavice.
„Hranice NATO se posunuly na východ v roce 1999, tedy o 26 let později by se měla také posunout infrastruktura NATO na východ. Pro mne je to zřejmé,“ řekl tehdy polský prezident Andrzej Duda v rozhovoru pro Financial Times. „Myslím, že nejen nadešel čas, ale že bude bezpečněji, pokud tu tyto zbraně budou,“ dodal.
Připomněl také, že Rusko nikoho nežádalo o dovolení, když před dvěma lety podle oznámení prezidenta Vladimira Putina rozmístilo své taktické jaderné zbraně v Bělorusku, u spojence ve válce proti Ukrajině.
V únoru loňského roku se rozmístění jaderných zbraní stalo předmětem předvolebního klání tamních kandidátů na prezidenta Alexandra Stubba a Pekky Havista. Zvítězil nakonec Stubb, který prohlásil, že „jaderné zbraně jsou někdy zárukou míru“.
Také politici Spolkové republiky Německo mluvili o účasti na jaderném odstrašovacím deštníku evropského kontinentu. Názor veřejnosti tam však není jakémukoliv vojenskému jadernému programu nakloněn.
Kdysi už atomovku málem mělo
Není nicméně jasné, zda Švédsko disponuje technologiemi, které by mu výrobu jaderných zbraní umožnily. Do procesu by zřejmě muselo významně zapojit jednu ze stávajících jaderných velmocí. Z těch západních to jsou Spojené státy, Velká Británie a Francie.
V srpnu Švédsko oznámilo, že ke svým stávajícím šesti jaderným elektrárnám chystá další. Otázkou zůstává, zda využije potenciál i ve výrobě jaderných zbraní, které vyžadují mnohem vyšší míru obohacení uranu.
„Jednalo by se o velmi rozsáhlý průmyslový projekt,“ uvedl pro britský list The Times Martin Goliath, odborník na jaderné zbraně z FOA. „Je třeba vyvinout mnoho věcí, zejména celou infrastrukturu pro výrobu materiálů potřebných pro jaderné zbraně, což by vyžadovalo velké investice. Myslím si, že by bylo téměř nemožné zajistit potřebné zdroje.“
Americká Ústřední zpravodajská služba (CIA) však v roce 1957 dospěla k závěru, že Švédsko mělo „dostatečně rozvinutý jaderný program, který mu umožní vyrobit některé jaderné zbraně v příštích pěti letech“. O osm let později analytici odhadovali, že země je jen šest měsíců od vyrobení bomby.
Přesto Švédsko nakonec jaderné zbraně nemělo. A to zejména kvůli síle protijaderného hnutí ve švédské veřejnosti, částečně kvůli obrovským nákladům a částečně kvůli tajným bezpečnostním zárukám ze strany USA.
„Ačkoli Švédsko nebylo formálně členem NATO, obdrželo neformální záruky, které mu poskytovaly jistotu, že za ním Spojené státy budou stát, a proto nemuselo nutně záviset na jaderných zbraních,“ řekl Antoine Bousquet ze Švédské univerzity obrany listu The Times.
Naděje vyhasla v roce 2012
V následujících dekádách Švédsko mělo za cíl vyrobit alespoň jaderné bomby z plutonia, které bylo schopno samo získat z uranu v jaderných reaktorech. Jeden byl pro tento účel postaven v Agestě, jižně od hlavního města Stockholmu a druhý v Marvikenu, který však nikdy nebyl zprovozněn.
Poté v roce 2012 byly poslední zbytky plutonia přepraveny přes Atlantik k uskladnění do USA. Goliath se proto domnívá, že by bylo nereálné tento program dnes obnovit, a uvedl, že Švédsko by muselo začít prakticky od nuly.
„Samozřejmě by se daly vyhledat nějaké zprávy v archivech, ale lidé, kteří na tom skutečně pracovali, už tu nejsou a pravděpodobně už ani nežijí,“ řekl. „Je třeba vyvinout mnoho věcí, zejména celou infrastrukturu pro výrobu potřebných materiálů. Myslím, že je třeba začít od začátku.“
Švédská Agesta (červeně) a Marviken (modře)
Mapy poskytuje OpenStreetMap pod Open Data Commons Open Database License
