Lidovky.cz: V minulosti jste na Madagaskaru studoval největší noční primáty ksukoly ocasaté, na Dálném Východě hledal tygry ussurijské nebo bádal na Filipínách. Co vás vedlo k tomu orientovat se na Afriku?
Zájem o zvířata, která ubývají nebo čelí nějakým problémům v souvislosti s rozvojem lidské populace a ztrátou životního prostředí. To je ta nejvážnější záležitost. Spousta zvířat se dá chovat v zoologických zahradách, ale ve chvíli, kdy není ta zvířata kam vracet, je to pouze živoucí muzeum. To je zásadní problém. Takže dokud jsou na světě místa, kde se dají ještě na poslední chvíli zahlédnout zvířata i v původním prostředí, ta mě zajímají, tam se rád vydám. Zkusím je vyfotit, zkusím o tom napsat článek, přitáhnout pozornost k tomu, že ten problém tam někde je.
KDO JE TOMÁŠ JŮNEKTomáš Jůnek vystudoval zoologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy se zaměřením na chování zvířat a nyní působí na Katedře ekologie Fakulty životního prostředí ČZU. Na projektu fotopastí v senegalském národním parku Niokolo Koba spolupracuje i Fakulta tropického zemědělství.  Český zoolog Tomáš Jůnek zachycen vlastní fotopastí Jako fotograf, dokumentarista a badatel zkoumal největší noční primáty ksukoly ocasaté na Madagaskaru, hledal gorily nigerijské v Kamerunu, orly opičí a buvoly tamaraw na Filipínách, nebo spolupracoval na projektu záchrany antilopy Derbyho v Senegalu. Zájem o kriticky ohrožená zvířata a endemismus jej zavedl na Réunion, Srí Lanku, do JAR, Indonésie, Mauretánie, Austrálie či na ruský Dálný Východ. Působil mimo jiné jako chovatel zvířat v pražské zoo, byl editorem, zpravodajem a fotografem České tiskové kanceláře. Jeho příspěvky se objevily na stránkách BBC Wildlife Magazine, National Geographic Traveller, National Geographic Česko, Lidé a Země, Koktejl, aj. |
Lidovky.cz: Proč je cílem vašeho zájmu nejvíce západní Afrika?
V jižní nebo východní Africe už jsou stávající velkoplošná chráněná území o tisících kilometrech čtverečních pod docela dobrou ochranou. Dokonce tam státy i žijí z turismu a pochopily, že i díky parkům mohou nějakým udržitelným způsobem dlouhodobě fungovat. Ve velkém kontrastu k tomu stojí západní a centrální Afrika.
Lidovky.cz: Může to být přístupem tamních elit?
Spíš myslím, že je to kvůli rozdrobenosti západní Afriky na menší útvary. Do toho spousta míst od získání samostatnosti v šedesátých letech prošla naprosto šílenými občanskými válkami. Přemýšlet o ochraně přírody v prostředí, do kterého nemůžete kolikrát ani jet, je úplně iluzorní. Můj velký sen je podívat se do Libérie, kde je pořád ještě docela velká plocha původního lesa. Jsou tam ale zaminované oblasti, musíte mít s sebou armádu bodyguardů a stejně podstupujete velké riziko.
Lidovky.cz: Jak to v takových oblastech ovlivňuje sama ta zvířata?
Nějaké riziko to pro ně je. Spíš ale kvůli té válce. Lidé nemají co jíst a potom samozřejmě loví divokou zvěř. První na ráně jsou ta největší zvířata, sloni, nosorožci, buvoli, žirafy. Před dvěma lety byl obrovský masakr slonů v parku Bouba Njida v Kamerunu, za což mohl Joseph Kony, známá postava ve východním Kongu, který se svou Armádou Božího odporu dlouho uniká Interpolu a financuje se z prodeje slonoviny. Za tři měsíce tam pobili tehdy asi 650 slonů. I v reakci na to ochránci zvířat z National Geographic vytvořili kopii klů, do jejichž vnitřku dali GPS vysílačku, aby je mohli sledovat. Ukázalo se, že nakonec se některé dostaly přes celou Afriku až do Súdánu, Egypta, Ghany či Jižní Afriky. Od tam to potom putuje s největší pravděpodobností do Číny.
Spolupracovník Tomáše Jůnka Ondřej u lebky jednoho z posledních slonů v národním parku Niokolo Koba.
Lidovky.cz: Odbytiště je tedy Čína. A co západní státy?
O západě moc nevím. Celkově jsou to spíše trhy v Asii. Na pomezí Laosu a Vietnamu před půl rokem identifikovali rodinu, která má tohle pod sebou a zprostředkovává černý obchod. Bylo to poprvé, co ukázali na konkrétní osoby, které tohle dělají.
OSN vypátrala „modré přilby“ nařčené ze znásilňování. Vyšetřování náleží africkým zemím |
Lidovky.cz: Jak se může stát, že do národního parku vtrhnou ozbrojenci a pobijí 650 slonů?
Pytlačení se děje dvěma různými způsoby. Jedna věc je pytlačení rohů nosorožců v jižní Africe. Dobře organizovaná skupina sedne do vrtulníku, doletí do Krugerova národního parku, zastřelí nosorožce, uřízne motorovou pilou roh a odletí. Přitom stěží existuje lepší systém ochrany, než v jihoafrických národních parcích. Jen v roce 2014, kdy jsme v JAR my na výzkumu strávili tři měsíce, zabili jen v Krugeru 826 nosorožců z několika tisíců kusů. Samozřejmě se pak ukazuje, že do toho bývají namočení i strážci parku. Peníze jsou strašně velká motivace.
Lidovky.cz: A ten druhý způsob?
To je pytlačení jako v tom Kamerunu nebo někde v západní Africe. Přijde armáda partyzánů, která se potřebuje někde schovat a tak si vybere ten národní park. Protože je to obrovské chráněné území a divočina, kde se dá schovat. Strážců těch parků nikdy není tolik, ani nejsou tak organizovaní, aby mohli porazit někoho, kdo se živí masakrováním lidí a nemá žádné servítky. Usadí se v parku, naloví, co potřebují a časem zas odejdou někam jinam.
Polovojenští strážci v senegalském národním parku Niokolo Koba.
Lidovky.cz: Jaká mají v takových parcích bezpečnostní opatření?
My jsme třeba v Kamerunu byli v parku Benoe. Když tam nepřijedete vlastním autem, tak se nemůžete po parku vůbec pohybovat, protože oni vlastní auta nemají. Je tam několik lidí, kteří park mají na starosti. Jediné auto má ředitel parku, takže my jsme si ho na jeden den pronajali, abychom aspoň něco viděli. Z deseti cest v parku na mapě tam třeba jsou otevřené jen dvě, z čehož jedna vede do hlavního centra parku. Strážci třeba tři až pět let vůbec nebyli v některých částech parku.
Lidovky.cz: Splňují ty parky potom účel, když se jen řekne „tady je teď park, nedělejte neplechu“ a vše je vyřešeno?
Ochrana je někdy opravdu tristní, nebo není vůbec. Parky často vznikaly ve chvíli, kdy země dostaly nezávislost. Stávalo se i to, že na území parku měl nějaký bývalý prezident svoje letní sídlo. To je případ Benoe i parku Niokolo Koba v Senegalu, kde jsme působili nejdéle. Ten když vznikal, chtěli ho mít co největší, proto z jeho území vystěhovali několik vesnic na okraj. Teď místní viní, že tam chodí pást dobytek nebo lovit. Je to trochu nefér, protože oni prakticky nijak neprofitují z toho, že tam ten park je.
  |
Lidovky.cz: Ten park spravuje senegalská vláda?
Patří pod ni a dokonce i do seznamu památek UNESCO, což je pro lidi zajímavé. Kdyby se v tom parku podařilo zajistit zázemí pro turisty, jeho potenciál je obrovský. Je to jeden z největších národních parků v západní Africe, opravdová divočina. Problém je, že když tam přijedete, prokodrcáte se parkem k rozpadlému hotelu, kde je lepší si na spaní postavit stan vedle. Od roku 2011 jsme tam byli každý rok až do půlky roku 2015. Stačilo pár let a z na začátku fungujícího hotelu zbyla troska s propadlou střechou. Od roku 2007 je ale park ohroženou památkou, která všem chátrá před očima. Vymizely žirafy, pokud tam někdy byli nosorožci, už o tom neexistuje záznam. Přebývá tam poslední slon. Jeden. To je kvalifikovaný odhad. Žije tam taky asi jen 16 lvů. To je tristní.
Pytlák s kořistí
Lidovky.cz: Mají takové malé populace naději?
Minimální. Ten slon už určitě ne. Problém je, že populace některých zvířat žijí odděleny 1500 kilometry pustiny nebo kulturní krajiny, takže se přirozeně nikdy nespojí. Existují myšlenky přesunout do Senegalu zvířata odjinud. Snaží se najít způsob, jak získat peníze, opravit cesty, hotel, přilákat turisty. Senegal je asi nejbezpečnější země v západní Africe, je to určitá brána do ní. Dakar je největší přístav v západní Africe a další země jsou na něm téměř závislé. Senegal je proto tranzitní zemí.
Do Senegalu se tým Tomáše Jůnka přepravoval autem z Prahy. Cestu zachytil na časosběrné video:
Niokolo Koba Expedition 2015 from Tom Junek on Vimeo.
Lidovky.cz: To ale není zrovna výhoda co se týče životního prostředí.
Není. Obzvlášť ve chvíli, kdy hlavní silnice vede skrz národní park.
Lidovky.cz: To neustále projíždí chráněnou oblastí kamiony?
Ano, je to jedna z důležitých tepen, kudy proudí zboží do Mali.
Lidovky.cz: Nebrání to pak zvířatům třeba dostat se z jedné strany parku na druhou přes tu silnici?
Ten provoz tam není zas tak velký, není to D1. Jsou tam navíc místa, kde se musí zastavovat na kontrolu strážců. Nepříjemné to je v tom, že vždy směrem od komunikace postupně mizí příroda. My jsme si taky v minulých staletích likvidovali divočinu a teď se divíme lidem v Africe, že se snaží zbavit tropického pralesa. Je to svým způsobem přirozené, protože to není místo, kde se dá žít. Bylo by vhodné zarazit populační explozi, ke které dochází a je mimo kontrolu, a současně udržet ekosystémy funkční. To je největší výzva. Z přírody se stávají ostrovy. Jsou to izolované oblasti, které nemohou komunikovat mezi sebou a s tím souvisí strašná spousta věcí, například jak se populace na nich budou vyvíjet. Čím vzdálenější jsou, tím izolovanější populace zvířat jsou a tím obtížnější pro ně je migrovat a dlouhodobě přežít.
Lidovky.cz: V čem spočívala vaše práce v senegalském národním parku?
Dovezli jsme tam 40 fotopastí a téměř rok jsme je tam v jádrové oblasti o asi 1000 kilometrech čtverečních měli. Sledovali jsme, co vše tam žije. Teď finišujeme se zpracováním výsledků a jsme zklamaní, že jsme nezaznamenali žádné lvy. Ale viděli jsme alespoň jejich stopy. Vyfotili jsme taky psy hyenové, což jsou fantastická zvířata a je skvělé, že tam ještě přežívají. Máme zachycené i antilopy Derbyho, ale pouze jednou, takže jsme trochu nervózní, kolik jich tam ještě je. Taky jsme zachytili v noci žijící hrabáče kapské, levharta, hyeny.
Instalace fotopasti.
Lidovky.cz: Viděli jste některá z těch zvířat i přes den na vlastní oči?
Při projížďce se vidět dají ta více frekventovaná zvířata. Nejčastější zvíře je pavián. Viděli jsme ale i buvoly, nebo buvolce, v řece se dají dobře zahlédnout hroši.
Lidovky.cz: A zachytili jste naopak i nějaké pytláky?
Na vlastní oči ne. Ale viděl jsem místo, kde zabili hrocha. Tristní bylo, že chytili hrocha do drátěného oka, jak byl uvězněn, tak jej nějakým způsobem zabili. Vedle toho si postavili malý tábor. Když jsme přišli, byl tam ještě rošt, na němž sušili nakrájené maso. Pytláci parkem často jezdí na kolech mimo cesty pro auta, aby je neviděli strážci. Stezky pytláků poznáte podle stopy galusek.
Realita národních parků v západní Africe - pozůstatky upytlačeného hrocha.
Lidovky.cz: To jim ale muselo trvat dlouho, vyvést postupně celého hrocha ven.
Šílené je, že to místo bylo jen asi pět kilometrů od stanoviště strážců. Kdyby dělali svoji práci jak měli, nemuselo k tomu dojít. Ale strážců si moc vážíme. Když jsme rozmisťovali fotopasti, museli jsme mít vlastní polovojenskou protipytláckou brigádu, což je parta dvanácti chlapů, která jezdí autem na pravidelné patroly. Vozí si lůžka, zásoby, kuchyni, je s nimi fajn spolupracovat.
Lidovky.cz: Máte nějaký pozitivní příklad, že se některému zvířeti daří lépe, než jste předpokládali?
Jsme nadšení třeba z toho, kolik různých druhů šelem jsme zachytili, levharta, karakala, servala, nebo menší mangusty. Ty z leteckých sčítání zvířat nezjistíte, protože se často skrývají, nebo žijí v noci. Tohle byla první systematická studie s pomocí fotopastí v tomhle parku. Teď jde o to opakovat takovou studii pravidelně každé tři až pět let. Pak je možné zjistit nějaké důležité trendy.
Animals of Lebialem from Tom Junek on Vimeo.
Video ze záběrů fotopastí v rezervaci Tofala Hill v Kamerunu z let 2010 a 2011:
