Sedmdesát šest pro, pětatřicet proti, zdrželo se sedmnáct. Hlasování o rezoluci OSN č. 2758, které proběhlo 25. října roku 1971 – tedy před padesáti lety – skončilo jasným výsledkem, a v jeho důsledku přišel Tchaj-wan, oficiálně nazývaný Čínská republika (anglickou zkratkou ROC), o místo ve světové organizaci. „Jediným reprezentantem Číny ve Spojených národech“, jak zní oficiální formulace ze zmíněné rezoluce, se stala Čínská lidová republika, tedy komunisty ovládaný stát s vládou sídlící v Pekingu.
Spor o to, kdo má zastupovat Čínu v OSN, se táhl řadu let a odrážel výsledek čínské občanské války, která skončila v roce 1949. Komunistické oddíly tehdy sice porazily nacionalisty z Kuomintangu (kteří se poté, co komunisté ovládli celou pevninskou Čínu, stáhli právě na Tchaj-wan), jenže Kuomintang tehdy představoval legitimní čínskou vládu. A protože Čína patřila mezi zakládající členy OSN (1945), problém byl na světě.
Samostatnost de facto, nikoli de jure
Smíšené signály z Pekingu. Čína pochopila, že není vhodná doba na eskalaci vztahů s Tchaj-wanem |
Uznání nároku čínských komunistů na křeslo v OSN bylo na jednu stranu výrazem pragmatičnosti – stamiliony lidí žijících pod vládou Pekingu neměly ve světové organizaci žádné zastoupení.
Bylo ale také znamením trendu, který měl v následujících dekádách dále zesílit. Vláda v Pekingu totiž považuje Tchaj-wan za svoji vzbouřeneckou provincii a mimo jiné podmiňuje politickou spolupráci i případnou ekonomickou pomoc jiným státům přerušením diplomatických vztahů právě s Tchaj-wanem.
A tomuto „argumentu“ – ve skutečnosti snaze o mezinárodní izolaci Tchaj-wanu – podloženému nesouměřitelnou velikostí a silou obou entit (pevninská Čína je dnes asi šedesátkrát lidnatější a v absolutním vyjádření ekonomicky a vojensky mnohokrát silnější), mnozí porozuměli. Výsledkem je, že ač Tchaj-wan de facto funguje jako samostatný stát a pekingská vláda nemá na dění na ostrově žádný přímý vliv, v současnosti Tchaj-wan plně diplomaticky uznává jen patnáct států světa. Jde vesměs o menší země z Latinské Ameriky a Tichomoří.
Desítky států dřívější uznání svrchovanosti Tchaj-wanu odvolaly, typicky během 70. let 20. století po přijetí rezoluce č. 2758. Některé, zejména chudší země v Africe i jiných částech světa, se k tomuto kroku odhodlaly teprve nedávno, neboť nechtěly přijít o hospodářskou pomoc ze strany komunistů v Pekingu.
Mnoho států ovšem vyvažuje vztah k Tchaj-wanu tím, že s ostrovem udržují ekonomické, obchodní a kulturní vztahy – to se týká i Česka. Některé země jdou ještě nad tento rámec: Spojené státy (které odvolaly diplomatické uznání Tchaj-wanu v roce 1979) dodávají Tchaj-peji zbraně, ke značné nelibosti Pekingu. A vyjádření amerického prezidenta Joea Bidena z minulého týdne, že USA by v případě útoku z pevniny Tchaj-wan bránily, bylo nejsilnějším signálem americké podpory Tchaj-wanu za posledních mnoho let.
Demokracie a prosperita
Šéf tchajwanské diplomacie míří do Česka za Vystrčilem a Hřibem, Čína vyjádřila rozhořčení |
Podpora Tchaj-wanu ze strany Západu stojí na jednoduchém principu: na ostrově fungují od konce 80. let, kdy byl zrušen výjimečný stav, demokratické poměry a dochází ke klidnému střídání vlád vzešlých ze svobodných voleb.
Z hlediska ekonomické prosperity je porovnání Tchaj-wanu a komunistické Číny jednoznačné, životní úroveň měřená hrubým domácím produktem na hlavu je na Tchaj-wanu více než trojnásobná. Ostrov má moderní strukturu hospodářství s důrazem na technologicky náročné obory, což je z hlediska mezinárodních obchodních vztahů cenné – v řadě zemí včetně Česka jsou např. investice tchajwanských firem srovnatelné nebo dokonce vyšší než ty pocházející z pevninské Číny. Ostatně početná tchajwanská obchodní delegace je v těchto dnech na cestě po Evropě a zavítá i do Prahy.
