Starou sanitkou do Kurdistánu. V Turecku zapomeňte na blinkry, říkají cestovatelé

„Mysl, která je roztažena novým zážitkem, se nikdy nemůže vrátit ke starým rozměrům.“ (Oliver Wendell Holmes) Po dvou letech v Čechách nám to plně došlo a hlasitě se přihlásilo naše ryzí já, to co nám koluje v žilách, nastal čas opět vyrazit na cestu. Vše jsme hodili do krabic, vzdali se podnájmu a plně se přesunuli do naší milované dodávky. Posledním březnem roku 2023 jsme se vydali za dalším pořádným dobrodružstvím směr východ, které nakonec trvalo téměř osm měsíců.

22 fotografií

Profrčeli jsme starý známý a úžasný Balkán, ale ten tentokrát nebyl opravdovým začátkem naší cesty, tím bylo Turecko, kam jsme se chtěli vrátit už od naší první návštěvy v roce 2020. Hraniční přechod Andreevo – Yenikadin se od posledně moc nezměnil a po kovidových opatřeních zbyl jen průjezd přes dezinfekční bránu. Na pasovce nás policista s úsměvem přivítal „Merhaba Daniel, merhaba Jindra“. O kousek dál měl jeho kolega v plánu nás poslat na důkladnější kontrolu auta, ale Daniel nelenil, vyskočil z auta, otevřel mu kufr a vysvětlil, že jsme cestovatelé, světe div se, zabralo to. Byli jsme bez zdržování vpuštěni do Turecka.

První zastávkou bylo město Edirne, pro nás jasná vstupní brána do Turecka, kde se dá vyřešit vše od výměny peněz, pořízení simkarty, nakoupení zásob a hlavně dát si vynikající dürüm s ayranem. Navštívili jsme opět jednu ze dvou hlavních mešit, Starou mešitu tedy Eski Cami. Těšili jsme se, až budeme moct vyzout boty a zabořit nohy do měkkého koberce, posadit se uvnitř krásné stavby a nasát poklidnou atmosféru.

Mešity jsou nádherné stavby a návštěvy jejich útrob či jen obdivování zvenčí se stalo nedílnou součástí naší cesty. Jedna z těch top se samozřejmě nachází ve věhlasném Istanbulu, s téměř 16 miliony obyvatel nejlidnatějším a největším městě Turecka a zároveň celé Evropy. Už posledně jsme vychytali skvělé placené a hlídané parkoviště 10 minut od centra. Prošli jsme příjemný park Gülhane parki a ocitli se nedaleko úžasné Hagia Sofii patřící k největším náboženským stavbám světa, jde o mešitu, ale její minulost je pohnutější, měnila se z baziliky, katedrály a zakotvila jako svatostánek muslimů.

Istanbul nabízí nepřeberné množství památek a míst stojících za vidění, ale co z něj dělá tak jedinečné město je jeho umístění na obou březích Bosporského průliv, město patřící dvěma světadílům Evropě i Asii. Nezapomeňte si připravit foťák, až budete přejíždět most přes Bospor, nachází se tam trochu nenápadná cedule s nápisem „Welcome to Asie“, my to nestihli.

Zamířili jsme k Černému moři, bohužel nám pršelo a z koupačky nic nebylo, ale z příhodného plácku jsme pozorovali velké vlny a čekající lodě. Podobných míst bylo kolem nás více a evidentně oblíbené u místňáků. Jaké bylo překvapení, když na nás v pozdějších večerních hodinách zaklepali policisté. Chtěli vidět pasy a velmi je zajímalo, zda jsme manželé, ještě že jsme to během té dvouleté pauzy v Čechách stihli. Byli první ale ne poslední, kteří se při naší cestě po Blízkém východu pídili po vážnosti našeho vztahu.

Díky skvěle vybudované infrastruktuře - tří-, čtyřproudé dálnice, odpočívadla, obchvaty měst apod. - jsou přesuny po Turecku nesmírně jednoduché a rychlé. Ankaru, hlavní město, jsme tak lízli jen kolem nové výstavby a už bylo ve zpětném zrcátku. Na chvíli jsme opustili hlavní tah a uhnuli na vedlejší silničky, až jsme se ocitli na polňačce k slanému jezeru Tuz Gölü, druhému největšímu v Turecku. Kvalita stezky se zhoršovala a najednou se před námi objevili dva dálkoví cyklisté, kluci z Německa. Kola měli obalená bahnem a říkali, že dál to fakt nemá smysl. Dali jsme se do řeči a jeden z nich „Velký Honza“ je už nějakou dobu na cestě kolem světa, tenkrát jsme to netušili, ale naše cesty se znovu protnou. K jezeru jsme se nakonec dostali z druhé strany od hlavní silnice z turistických míst s restauracemi a obchody.

Nemohli jsme vynechat proslulou Kappadokii a její skalní útvary, ale jsme pravděpodobně jedni z mála, kteří nemají fotku s létajícími balóny, co říct, prostě nebyl jejich čas a pro nás to naštěstí nebyl důvod návštěvy. Obdivovali jsme např. vytesané kostelíky s freskami v údolí Ihlara, skalní útvary v Růžovém údolí a jako fandy J. R. R. Tolkiena nás zamrazilo při pohledu na skalní hrad Ortahisar, který nám připomínal Větrov z Pána prstenů. V této oblasti jsme poprvé ochutnali gözleme, plněné placky v našem případě se sýrem a špenátem a můžeme vřele doporučit!

Dostali jsme se i do oblasti mezi městy Kahramanmaraş a Gaziantep, která byla ani ne dva měsíce před naším příjezdem zasažena silným zemětřesením. Následky byly stále k vidění, ale také pokrok s úklidem sutin, jaký za krátký čas zvládli. My jsme zamířili do oblasti tureckého Kurdistánu, abychom vyjeli po cestě ze zámkové dlažby dlouhé zhruba 25 km pod vrchol jednoho z nejznámějších míst Turecka pod Nemrut Dagi, proslulý sochami a uměle navršeným vrcholkem. Z výšin jsme sjeli opět dolů a přenocovali u obří přehrady Ilisu Baraj Gölü, jejíž vody zaplavili i město, které bylo posléze nově vybudováno na protějším břehu.

Byl čas se rozloučit s Tureckem, alespoň prozatím, zamířili jsme na hranice Silopi – Ibrahim Khalil, příjezd k samotnému přechodu je poněkud zapeklitý, trochu jsme couvali, chvilku jeli v protisměru a přejeli přes oddělovací pruh mezi silnicemi, což podle viditelně vyježděných kolejí je běžná praxe. Samotná kontrola na turecké straně byla v poklidu, je to o plno papírech a štemplech, což je jen příprava na stranu Iráckého Kurdistánu.

Cestování obytnou dodávkou v Turecku, zemi nabízející hory, moře, památky, skvělé jídlo, příjemné lidi, je úžasné! Pro místní není nic nevídaného, že bydlíte v autě a sami už začínají s tímto stylem poznávání nejen vlastní země, proto není problém najít místo na přespání, mimo sezonu i v turisticky vytížených oblastech. Pokud pro někoho je řízení na Balkáně výzva, řízení v Turecku je už vyšší dívčí, zapomeňte na blinkry, jsou zde opomíjeným doplňkem výbavy vozu, ale i na to se dá zvyknout.