Povraždil vesnici a potom se v ní procházel za doprovodu kamery. Velitelem se stal Mladić náhodou |
Verdikt přivítala řada osobností, včetně například amerického prezidenta Joea Bidena a vysoké komisařky OSN pro lidská práva Michelle Bacheletové.
MICT v úterý ale nevyhověl ani odvolání žalobců a potvrdil rozsudek z prvoinstančního řízení. Prokurátoři žádali, aby 78letý Mladić byl také uznán vinným ze zločinu genocidy v souvislosti se zločiny spáchanými na muslimských a chorvatských obyvatelích několika obcí v roce 1992.
Předsedkyně senátu Prisca Matimba Nyambeová však dala ve svém stanovisku k verdiktu najevo, že nesdílí názor kolegů, pokud jde o odmítnutí Mladičova návrhu zahájit nový proces. „Vzhledem k povaze a závažnosti právních chyb zjištěných v tomto případu bych na rozdíl od ostatních členů odvolacího senátu nařídila, aby byl Mladić znovu souzen před jiným prvoinstančním senátem, a to ve všech bodech obžaloby kromě 6. bodu, který se týká braní rukojmí ve sdíleném zločinném záměru,“ napsala soudkyně podle srbské televize B92.
Mladić se v úterý připojil k politickému vůdci bosenských Srbů z období války Radovanu Karadžičovi, který si definitivní rozsudek s doživotním vězením vyslechl v březnu před dvěma roky. Odvolací soud mu přitom zpřísnil čtyřicetiletý trest uložený v prvoinstančním procesu.
  |
Americký prezident Biden považuje rozhodnutí MICT za historické, neboť „ukazuje, že ti, kdo spáchají hrůzné zločiny, se budou zodpovídat“. „Nikdy nemůžeme vymazat tragédii smrti mnoha obětí Mladičových zločinů, ale doufám, že úterní rozsudek poskytne útěchu všem, kdo truchlí,“ uvedl šéf Bílého domu v prohlášení.
Podle Bacheletové verdikt „zdůrazňuje odhodlání mezinárodní justice dosáhnout trestu ať to trvá jakkoli dlouho - a v případě Mladiče to bylo téměř tři desetiletí po jeho ohavných zločinech“.
Zcela opačný názor má nynější vedoucí politik bosenských Srbů Milorad Dodik, který je členem kolektivního vedení bosenského státu. Podle něj rozsudek „nemá nic společného s právem ani se spravedlností“. Podobně se vyjádřil podle agentury TASS i Mladičův syn Darko. Ten zároveň bez upřesnění ocenil „odvahu“ předsedkyně senátu Prisci Matimby Nyambeové, že nesouhlasila s míněním svých kolegů ohledně verdiktu.
Srbská premiérka Ana Brnabičová míní, že rozhodnutí MICT znesvářené národy nepřiblížilo k usmíření. „Jsme od usmíření dál než před 26 lety a haagský tribunál k tomu v mnohém přispěl,“ uvedla. Podle ní nebyli všichni viníci zločinů spáchaných za války při rozpadu bývalé Jugoslávie potrestáni stejně.
Optimistický příchod
Agentura AP zaznamenala, že Mladić při vstupu do soudní síně vypadal optimisticky a napodoboval fotografy, když se posadil. Při čtení rozsudku se ale mračil, a když uslyšel, že jeho odvolání bylo zamítnuto v plném rozsahu, nedal najevo žádné emoce.
Nejvyšší možný trest Mladičovi uložil, ještě nepravomocně, v listopadu 2017 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY), jehož agendu na konci téhož roku převzal MICT. ICTY uznal Mladiče vinným z řady zločinů, včetně etnických čistek spáchaných za války na bosenských Muslimech (dnes Bosňácích) a bosenských Chorvatech.
Tribunál tehdy potvrdil deset z jedenácti bodů obžaloby, mezi nimiž jsou genocida související s povražděním 8000 Muslimů v červenci 1995 zajatých ve Srebrenici, terorizování civilistů při obléhání Sarajeva a zločiny proti lidskosti. Odmítl ale jedenáctý bod, který navrhoval uznat Mladiče vinným i z genocidy spojené s vražděním Muslimů a Chorvatů v pěti bosenských obcích v prvním roce války. Prokurátoři se v odvolání dožadovali uznání i tohoto bodu, s čímž však neuspěli.
Nizozemští veteráni mise OSN ze Srebrenice dostanou odškodné, i když nedokázali zabránit masakru |
Úterním verdiktem v Haagu končí poslední velký proces tribunálů OSN v souvislosti s válkami v bývalé Jugoslávii v 90. letech minulého století a zároveň poslední proces týkající se genocidy ve Srebrenici, která představuje největší masakr v Evropě od druhé světové války.
Mladić je považován za jednoho z hlavních aktérů krvavých etnických čistek provázejících válku v mnohonárodnostní Bosně, která si vyžádala kolem 100.000 lidských životů. Zhruba 2,2 milionu lidí bylo vyhnáno ze svých domovů nebo bylo nuceno je opustit. S důsledky války se Bosna vypořádává dodnes.
Po válce Mladić 16 let unikal spravedlnosti. Do vydání bývalého srbského a jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče ICTY v červnu 2001 žil poměrně v klidu v Srbsku. Pak se ale musel skrývat. To se mu dařilo i s pomocí přátel v srbské armádě do května 2011, kdy byl zatčen na severu Srbska a nedlouho poté vydán ICTY.
Masakr ve Srebrenici není ani po čtvrtstoletí historiíDobytí enklávy Srebrenica srbskými jednotkami a následný masakr přibližně 8000 lidí se staly jedním z tragických vrcholů tříleté občanské války v Bosně a Hercegovině a smutným vrcholem kariéry generála Ratka Mladiče. Vyhánění z domovů, masové vraždění, ale i výsměch požadavkům mezinárodního společenství se staly v letech 1992 až 1995 smutnou realitou, pád jedné ze šesti bezpečných zón vyhlášených OSN ale všechny šokoval. Vojáci pod velením Mladiče, kterému dnes Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (MICT) potvrdil i kvůli masakru v městečku doživotní trest, ovládli Srebrenici v červenci 1995. Sám Ratko Mladić, který se před spravedlností skrýval až do roku 2011, se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se srdečně zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je "v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar". Vyděšeným uprchlíkům jen o několik hodin později rozdával chléb a říkal: "Ničeho se nebojte, buďte v klidu. Brzy přijede dost autobusů a odveze vás - nejdřív ženy a děti - do bezpečí." Autobusy sice za několik dnů přijely, odvezly ale jen ženy, děti a starce; na muže se nikdy nemělo dostat. Před srbským útokem žilo ve Srebrenici a okolí asi 45.000 lidí, půlka z nich byli uprchlíci z okolních obcí, kteří se sem uchýlili v letech 1992 a 1993. Osud lidí ze srebrenické enklávy, odkud jim sarajevská vláda od března 1993 nedovolovala odejít, se postupem času stal důležitou kartou v rukou lídra bosenských Muslimů Aliji Izetbegoviče a také prostředkem nátlaku na mezinárodní společenství. Enkláva na východní hranici Bosny, ze všech stran obklíčená územím pod srbskou kontrolou, byla skoro úplně závislá na libovůli Srbů, kteří ovládali okolní území a do Srebrenice propouštěli jen málo konvojů se zásobami. Příliš jistoty neposkytovalo ani několik stovek slabě vyzbrojených nizozemských vojáků sil OSN. I oni navíc měli potíže se zásobováním a jejich situaci neulehčoval ani mandát, který neumožňoval účinně zasáhnout do případného konfliktu. Útok na enklávu o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance nakonec zaútočily, další bombardování, které mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků. Srbské jednotky vstoupily do samotném města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30.000 lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli. Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13.000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu. Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby, bylo tomu tak i loni přes pandemii covidu a ceremoniál se chytá také letos. Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes, a to nejen v samotné Bosně. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila. Za účast na masakru odsoudily soudy v Bosně, Srbsku i v Haagu desítky lidí. Až na 20 let skončili ve vězení členové srbské polovojenské jednotky Škorpioni, kteří byli postaveni před spravedlnost poté, co se záznam činu dostal v roce 2005 na obrazovky. Muži považovaní za hlavní strůjce genocidy - Ratko Mladič a někdejší bosenskosrbský prezident Radovan Karadžić (zatčen v roce 2008 v Bělehradě) - se dostali před Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY). V březnu 2019 Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály (nástupce ICTY) vyměřil Karadžičovi i za Srebrenici doživotí. Doživotní trest již dříve dostali tři bosenskosrbští důstojníci - Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara. Nyní se definitivního trestu dočkal i Mladić. Někteří lidé, kteří jej blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A Mladić se po její smrti zatvrdil. |
