Hegseth byl přitom ještě před pár dny na odstřel, začala se řešit jeho násilnická minulost a do médií prosákly zprávy, že Trump už za něj hledá náhradu v podobě floridského guvernéra Rona DeSantise. Hegseth ze sebe sypal omluvy na všechny strany, načež prohlásil: „Pokud o mě bude mít Donald Trump nadále zájem, budu o post bojovat.“
A do boje se po jeho boku pustil i vyjednávací tým v čele se zvoleným viceprezidentem J. D. Vancem. Republikáni mají v senátu po volbách 53 křesel a drží tak s malou rezervou většinu. Klíčová je proto absolutní jednota. A jak to tak vypadá, i zprvu vzpurní senátoři začínají jít Trumpovi na ruku, píše respektovaný washingtonský portál The Hill. Senátorka za Iowu Joni Ernstová se po oznámení Hegsethovy nominace vyjádřila jasně proti, nyní už jí podle zdrojů blízkých vyjednávání nevadí.
Podobná názorová otočka se rodí rovněž u dalších „kontroverzních“ nominací. Některým senátorům nevoní Robert Kennedy Jr. v roli ministra zdravotnictví a Tulsi Gabbardová coby šéfka tajných služeb, zámořští komentátoři se však shodují, že pokud se podařilo prosadit Hegsetha, další jména už nebudou problém.
Historie hraje pro Trumpa
Trump se navíc může spolehnout i na starou dobrou statistiku. Za celou americkou historii senátoři při hlasování shodili pouhých devět jmen, připomíná ve své analýze magazín Foreign Policy. Zřejmě nejpeprnějším případem je politická poprava senátora Johna Towera, jehož v roce 1989 nominoval na pozici ministra obrany republikánský prezident George H. W. Bush. Tower měl za sebou úspěšnou politickou kariéru, pro resort plánoval navýšení rozpočtu a modernizaci.
Jeho schválení Senátem mělo být formalitou, prověrka FBI však ukázala na možné střety zájmů, záletnictví a problémy s alkoholismem. Při jednání za zavřenými dveřmi 31. ledna se do něj pustil konzervativní aktivista Paul Weyrich. „Sám jsem ho viděl ve stavu velmi vzdálenému střízlivosti, jak si užívá se ženami, které rozhodně nebyly jeho manželkami,“ nechal se slyšet. Bush za svým nominantem stál, Towerovi to však nepomohlo.
Devátého března odešel ze senátního hlasování poražen v poměru 53 ku 47 hlasům. Když o pár hodin později četl před novináři prohlášení, jen těžko zadržoval slzy. „Nikdy jsem nedělal nic, čím bych porušil jakékoli etické standardy,“ sdělil. Bush dodal, že jeho dobrý přítel byl vystaven zbytečnému trýznění, vůli Senátu ovšem respektoval. Další volbou nebyl nikdo jiný než Dick Cheney, jenž senátním hlasováním hladce prošel.
Strach ze senátní potupy
Towerův dojemný výstup se stal varováním pro budoucnost. Od devadesátých let se ještě zpřísnily bezpečnostní prověrky, s příchodem internetu za sebou navíc všichni politici zanechávají nekonečnou digitální stopu. Od ohlášení nominace až do senátního slyšení jsou proto kandidáti pod absolutním drobnohledem.
Ne náhodou, i s vidinou potupné prohry v horní komoře Kongresu, se proto mnozí z nich raději nominace sami vzdají. Letošním příkladem budiž Matt Gaetz, původní Trumpova volba na post ministra spravedlnosti. Navázal tak na „pionýrky útěku z boje“, kterými se v roce 1993 staly Zoë Bairdová a Kimba Woodová. Bill Clinton si je tehdy vybral jako ministryně spravedlnosti. Provalily se však na ně jistě daňové nesrovnalosti.
Linda Chavezová, již v roce 2001 nominoval George W. Bush na post ministryně práce, skončila ještě před senátním hlasováním kvůli pokoutnému zaměstnávání ilegálních přistěhovalců. Bez poskvrny nebyl ani výběr Baracka Obamy, jemuž podobně utekl nominant na vedení resortu zdravotnictví Tom Daschle. A nominační přešlap si už během prvního mandátu neodpustil ani Trump jmenováním Andrew Puzdera, na kterého média vyhrabala sérii obtěžování a bossingu na pracovišti.
Pointa výše uvedeného je jednoduchá. I přes velmi odvážný seznam nominovaných ministrů je velmi pravděpodobné, že hlasováním v Senátu krátce po Trumpově inauguraci všichni kandidáti projdou. Jediným zádrhelem může být jejich dobrovolné odstoupení z boje. Úspěchy Trumpova vyjednávacího týmu tento scénář podporují.
