29. dubna 2017 17:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Trumpova srážka se světem. Co z toho plyne pro nás?

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 67Diskuse
Donald Trump má za sebou sto dnů jako prezident USA. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Donald Trump má za sebou sto dnů jako prezident USA. | foto: Lela Geislerová

Donald Trump, toho času prezident Spojených států amerických, je stále svého druhu politická tabula rasa – na rozdíl od většiny amerických prezidentů nepůsobil nikdy v žádné politické funkci, státním úřadu ani v armádě. Jeho první kroky tedy fungují jako důležité signály, jakým směrem se bude jeho prezidentství ubírat. A dávají také tušit, co z toho vyplývá pro nás.

Dala by se o tom napsat kniha. A dá se to také říci ve třech větách. Protože noviny z podstaty vyžadují stručnost, dejme pro tuto chvíli přednost druhé variantě: Donald Trump zatím nemá žádný grandiózní plán. Jen se efektními kroky a výroky snaží zavděčit svým voličům, které bude za necelé čtyři roky opět nutně potřebovat. Jeho úspěšná prezidentská kampaň ukázala, že komunikovat s nimi umí velmi dobře, a teď k tomu navíc může využívat i prestiž a možnosti prezidentské funkce.

Po skončení vyhrocené kampaně řada lidí doufala, že prezidentský úřad Donalda Trumpa změní a že jeho nejhorší výstřelky byly pouze vykalkulovanou předvolební pózou. Ukázalo se však, že chování a myšlení nového amerického prezidenta neprošlo při vstupu do Bílého domu žádnou výraznější proměnou.

Místo toho ve Spojených státech propukl zajímavý spor, když přední psychiatrička z Yaleovy univerzity veřejně varovala americkou veřejnost, že Trump na první pohled vykazuje známky duševní poruchy, která může ve svých důsledcích ohrožovat světovou bezpečnost.

Různé lehké i těžší duševní poruchy jsou však poměrně běžné u řady politiků, vrcholových manažerů i známých umělců –a pokud nepůsobí na okolí vyloženě destruktivně, nejsou a ani by být neměly překážkou pro vykonávání funkce (některé mohou paradoxně pracovní výkon i stimulovat). Impulzivitu, touhu vítězit za každou cenu, neskrývaný narcismus, sexismus, častou a intenzivní verbální agresi, zjednodušené vnímání okolního světa i obavy ze spiknutí proti sobě – to všechno dokázal Trump v rámci kampaně využít ve svůj prospěch. Respektive se ukázalo, že pro řadu amerických voličů symbolizuje právě takový osobnostní profil toho správného vůdce.

V geopolitických krizích, které v průběhu dalších čtyř let Trumpa v prezidentské funkci čekají, však tyto vlastnosti mohou konflikty spíše vyhrocovat nežli urovnávat. Zejména v případě jednání se zeměmi vlastnícími jaderné zbraně představuje Trumpova osobnost jisté riziko, jak už se stačilo ukázat při eskalaci napětí se Severní Koreou. Kdyby Trump seděl v Bílém domě v čase kubánské raketové krize, nepřiklonil by se spíše k navrhovanému bombardování Kuby, které – jak dnes víme – by tehdy bývalo vyvolalo odvetný jaderný úder a světovou válku? Každopádně není náhodné, že se Vladimir Putin detailně zajímá právě o Trumpův zevrubný psychologický profil.

Pěst velké Ameriky

Jsme-li už u bezpečnostních otázek, pak dosud nejvýraznější akcí současného amerického prezidenta bezpochyby bylo jednostranné použití vojenské síly proti Asadově letecké základně v Sýrii, z níž údajně startovala letadla k chemickému útoku proti území ovládanému rebely. Dobrou zprávou je, že tak Trumpova administrativa fakticky podpořila celosvětový konsenzus ohledně nepřípustnosti používání určitých druhů zbraní –a ukázala, že je schopna rychlého vojenského zásahu.

Špatnou zprávou je fakt, že k útoku došlo mimo rámec mezinárodního práva a bez širší konzultace s americkými spojenci. I když mezinárodní právo utrpělo především ze strany velmocí hluboké šrámy, přece jen se jedná o důležitý nástroj na podporu mezinárodní spolupráce a na prevenci vojenských konfliktů.

Americký prezident Trump během rozhovoru pro agenturu Reuters.
Dcera amerického prezidenta po příjezdu do Berlína.

Trumpova akce v Sýrii ukázala, že mezinárodní právo bude za jeho administrativy spíše opomíjeno. Útokem získal americký prezident pozitivní body především doma – obraz nevinných dětí zabitých chemickým útokem, který si žádá tvrdou odplatu, je dobře srozumitelný i jeho voličům, stejně jako použití nejsilnější konvenční pumy v Afghánistánu. Obojí zapadá do sloganu „Make America great again“ – ukázková demonstrace síly amerických zbraní je totiž pro řadu Trumpových voličů tím správným signálem, jak americkou velikost předvádět okolnímu nebezpečnému světu. Tím spíš, že při útoku střelami Tomahawk nebyly nijak ohroženy životy amerických vojáků.

Evropě, pro niž jsou klíčové vztahy mezi Washingtonem a Moskvou, americký útok na ruského spojence Baššára Asada ukázal, že se Trump nebojí aktivně zasáhnout proti zájmům Kremlu. Lze tedy doufat, že v případě otevřené ruské agrese vůči menším zemím (například v Pobaltí) by se současná americká administrativa dokázala vahou své dominantní vojenské moci postavit na jejich stranu. Už proto, aby dokázala obnovenou americkou „velikost“.

Uvnitř Trumpovy administrativy i uvnitř Republikánské strany přitom probíhá ve vztahu k Rusku lítý boj. Na jedné straně stojí ti, kdo si přejí urovnání sporů s P utinovým režimem, zrušení sankcí a otevření příležitostí pro americké firmy na ruském trhu (zejména v oblasti těžby ropy, zemního plynu a dalších surovin). Na té druhé stojí ti, kdo v Rusku vidí především geopolitického expanzivního rivala, kterého je třeba zadržovat a zatlačovat. Vynucený odchod Trumpova poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna, který byl dohodě s Ruskem nakloněn, a koneckonců také americký útok na Sýrii naznačují, že dočasně získává navrch spíše druhá skupina. Osobní setkání obou prezidentů však může ještě přinést v tuto chvíli nečekané výsledky.

Hacker se stíhačky nebojí

Budoucnost mezinárodní bezpečnosti ovšem může do značné míry ovlivnit i fakt, že se do Trumpovy administrativy a mezi jeho poradce dostala řada lidí úzce napojených na takzvaný vojensko-průmyslový komplex, který má podle informovaných odhadů roční obrat kolem 600 miliard dolarů, placených samozřejmě především z amerického rozpočtu. Jen útok na syrské letiště stál podle odhadů v přepočtu přes dvě miliardy korun, které se fakticky přesunuly z peněženek daňových poplatníků na účty velkých zbrojních korporací s nadstandardními osobními vazbami k americkému ministerstvu obrany.

Že vojensko-průmyslový komplex má na současný americký kabinet i prezidenta osobně vliv, je dobře patrné z aktuálního návrhu rozpočtu, v němž všechny rozpočtové kapitoly prošly škrtáním – s výjimkou ministerstev obrany a vnitřní bezpečnosti, která si naopak jako jediná přilepšila.

To bude mít své důsledky přirozeně i pro nás jakožto evropské spojence. Je nepochybné, že Donald Trump bude i nadále mnohem důrazněji než Barack Obama tlačit na členy NATO, aby výrazně navyšovali své vojenské rozpočty. Pro americké zbrojařské firmy, jejichž pozice ve světovém obchodu se zbraněmi a vojenskou technikou je velmi silná, by to znamenalo příležitost, jak navýšit obraty i zisky.

Sto dnů, sto protestujících. Amnesty International protestuje před americkým velvyslanectvím v Londýně proti politice Donalda Trumpa.

Sto dnů, sto protestujících. Amnesty International protestuje před americkým velvyslanectvím v Londýně proti politice Donalda Trumpa.

Přitom ovšem reálné ohrožení v dnešní době spočívá – nejen v případě USA – mnohem spíše v obratných mediálních manipulacích, jež podporují zájmy cizích mocností, například prostřednictvím ovlivňování voleb. A také v radikalizaci části obyvatelstva, která může vyústit do teroristických útoků. V obou případech jsou drahé americké stíhačky, tanky a rakety k ničemu – jak ostatně ukázal i úspěch ruské snahy ovlivnit volební kampaň v samotných Spojených státech.

Americkému vojensko-průmyslovému komplexu bohužel také vyhovuje dlouhodobě napjatá situace v oblasti Středního východu i východní Asie, která vede řadu států k nákupu zbraní vyrobených právě v USA. Můžeme jen doufat, že uvnitř Trumpovy administrativy nakonec převáží hlasy, které si uvědomují nebezpečí plynoucí z eskalace lokálních konfliktů, oproti těm hlasům, jež v takových konfliktech spatřují vidinu dobrých obchodů.

Velká americká zeď

S vnitřní i mezinárodní bezpečností stále těsněji souvisí vývoj životního prostředí a péče o něj. V tomto ohledu je přitom už teď jasné, že Trumpovo prezidentství –které může trvat i osm let –bude všechno jiné jen ne bezproblémové. Řada lidí v prezidentově okolí je napojena na energetické firmy, jejichž obchodní model je založen na těžbě a spotřebě fosilních paliv. Rex Tillerson jako bývalý šéf obří korporace Exxon Mobil je v tomto ohledu ukázkovým příkladem. A současná administrativa už také v řadě konkrétních kroků naznačila, že udělá, co bude v jejích silách, aby prosadila energetické projekty starého typu: například stavbu nového ropovodu napojeného na kanadské ropné písky, přičemž rozpočet federálního ministerstva životního prostředí má naopak poklesnout bezmála o třetinu.

Z volebního hlediska to samozřejmě dává smysl – v řadě států klíčových pro Trumpovo zvolení hraje tento průmyslový typ důležitou roli. Krátkodobě to může mít dokonce i efekt ekonomický: energie z uhlí je zatím pořád levná. Ze strategického hlediska je to však víc než jen krátkozraké. Už proto, že environmentálně motivované přesuny velkého množství lidí mají potenciál vyvolat v řadě oblastí nestabilitu a konflikty. Av Bangladéši například hrozí v důsledku klimatických změn dlouhodobé záplavy až 170 milionům lidí.

Prvních sto dnů Donalda Trumpa v úřadu amerického prezidenta přitom ukázalo, že to se svými výhrůžkami vůči migrantům myslí vážně. Zostřené deportace těch, kteří nemají potřebné dokumenty, zasely strach a nedůvěru do řad většiny hispánské komunity, v jejímž rámci je běžné, že v širších rodinách někteří členové legální status mají, zatímco jiní nikoliv.

Zákaz cestování pro občany sedmi muslimských zemí zase nejvíce poškodil ty, kdo mají vazby na Spojené státy, a lze tedy předpokládat, že proto patří spíše k umírněným muslimům, na jejichž spolupráci je efektivní boj proti radikálním islamistům postaven.

Opustit zatím Trump nedokázal ani svoji touhu po stavbě zdi na americko-mexických hranicích, třebaže se podle většiny odborníků jedná o nesmyslný, drahý a ve světle klesajícího počtu nelegálních přechodů hranice i zbytečný projekt. Pro řadu Trumpových voličů je ovšem představa „Velké americké zdi“ symbolicky lákavá, neboť odděluje „bílou“ Ameriku od „tmavších“ zemí.

Výhodou taktiky, v jejímž rámci lze získat politické body na základě osvědčeného dělení společnosti na „my uvnitř“ a „oni venku“, je to, že dokáže přechodně zakrýt důležité konflikty a napětí v rámci skupiny „my uvnitř“ – v americkém případě například důležité téma rostoucí nerovnosti i v rámci „bílé“ Ameriky. Zřejmou daní za tento fíkový list je ovšem skutečnost, že právě ty nejdůležitější konflikty tak zůstávají neřešeny.

Bumerang

Co se světového obchodu týká, potvrzují první kroky Donalda Truma jeho předvolební rétoriku: zrušil dlouho plánovanou dohodu o volném obchodu s asijskými zeměmi a zastavil i vyjednávání o obchodní dohodě mezi Evropou a Spojenými státy. Stačil už také zavést dvacetiprocentní clo na dovoz dřeva z Kanady a vyhrotil tak dlouhotrvající obchodní spor. Navrch začal spekulovat o zvláštním dvacetiprocentním clu na veškerý dovoz z Mexika, což by výrazně poškodilo intenzivní ekonomické vazby mezi oběma zeměmi.

Prezident Trump, první dáma Melania a jejich syn Barron společně s obřím králíkem na balkńě nad jižní zahradou Bílého domu.

Prezident Trump, první dáma Melania a jejich syn Barron společně s obřím králíkem na balkńě nad jižní zahradou Bílého domu.

Takové kroky mají za cíl ochránit americká pracovní místa, a to především v těch odvětvích, kde jsou převážně zaměstnáni Trumpovi voliči. Je to ovšem krátkozraká ekonomická politika. Už proto, že nové bariéry dopadnou poměrně rychle i na klíčové americké korporace, které mají v Mexiku, Evropě i Asii dlouhodobé investice či klíčové dodavatele.

Republikánská strana tradičně prosazovala liberalizaci světového obchodu právě proto, že je výhodná pro americké globálně působící firmy. Ze světového obchodu mají prospěch ve formě nízkých cen také američtí spotřebitelé, pro které by realizace Trumpových plánů znamenala citelné zdražení většiny zboží, a tedy i reálné snížení koupěschopnosti. Lze tedy počítat s velkým lobbistickým tlakem na to, aby současný americký prezident svoji ekonomickou politiku přinejmenším zmírnil. Jeho schůzka s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem přitom už ukázala, že je schopen od některých svých očividně protekcionistických záměrů ustoupit, pokud je konfrontován s ekonomickou realitou.

Muž odsouzený ke spolupráci

Co se vnitroamerické politiky týká, ukázaly první tři měsíce po prezidentské inauguraci, že je tamní politický systém vůči příliš horlivým a autoritativnímu vládnutí nakloněným prezidentům poměrně odolný. Řadu Trumpových slibů z kampaně je možná splnit pouze ve spolupráci s Kongresem. Neúspěch plánu na nahrazení Obamovy reformy zdravotnictví, který ztroskotal především na zásadních neshodách mezi umírněnými a radikálními republikány, zřetelně ukázal limity Trumpova prezidentství. Pozastavení exekutivních vyhlášek ohledně plošného zákazu vstupu lidí z určitých zemí ze strany federálních soudů pak ilustrovalo, jak účinně limitována může v rámci ústavního systému prezidentská moc být.

Dosud největším úspěchem nového prezidenta na tomto poli je prosazení Neila Gorsuche na uvolněnou pozici v Nejvyšším soudu USA, kde teď mají konzervativněji smýšlející členové většinu. I když Nejvyšší soud pod vedením předsedy Johna Robertse několikrát prokázal, že nejde automaticky na ruku všem republikánským iniciativám, nelze zároveň počítat s tím, že v budoucnu bude pro Trumpovu administrativu zásadní brzdou.

Vzpomínka na kremlology

Trumpovi nejbližší poradci hrají a budou hrát klíčové role při utváření politiky Trumpovy administrativy. Mají často protichůdné zájmy a zákulisně proti sobě intrikují jako na panovnických dvorech dávných dob. Je proto potřeba dobře sledovat každé mediální náznaky týkající se především Steva Bannona, Jareda Kushnera, Reince Priebuse, Mika Pence, Seana Spicera, Jamese Mattise, Diny Powellové, Jeffa Sessionse, H. R. MacMastera či Garyho Cohna a Rexe Tillersona. Jejich stoupání či klesání v pomyslném symbolickém žebříčku výsluní Trumpovy pozornosti nám do budoucna naznačí, jakým směrem se těžko předvídatelná osobnost Donalda Trumpa vydá.

Nepředvídatelnost Trumpovy administrativy je sice někdy chápána jako strategická přednost, která má úmyslně ostatní udržovat v nejistotě. Pokud však pracujeme s principem předběžné politické opatrnosti, je třeba upozornit na dvě zásadní rizika, která prvních sto dnů Trumpa ve funkci odhalilo.

Prvním z nich je hrozba lokálního vojenského konfliktu, který může v případě amerických zásahů lehce eskalovat i do podoby konfliktu o dost rozsáhlejšího.

Druhé riziko spočívá v obchodní válce, která může lehce vyvolat celosvětovou recesi, obdobně jako ekonomickou situaci dále zhoršilo zvýšení cel za velké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století.

Tam ve střední Evropě

Co z toho všeho plyne pro Českou republiku?

Je třeba vycházet z toho, že Trump bude určujícím faktorem americké zahraniční politiky po další čtyři, ale možná i osm let. Otevřeně odporovat Donaldu Trumpovi není pro zemi střední velikosti, jako je Česká republika, příliš moudré. Pokud bude současný americký prezident opravdu tvrdě trvat na tom, abychom navýšili rozpočty na obranu (a pohrozí třeba i vypovězením smlouvy NATO), je třeba být připraven a tyto prostředky kreativně využít například také na masivní podporu mediální výchovy a kritického myšlení jako prevence vůči informačním útokům a manipulacím či na podporu tělesné výchovy a sportu za účelem zlepšování branné připravenosti obyvatelstva. Krom toho by snad bylo do budoucna možné – právě skrze rozpočet českého ministerstva obrany – financovat i kvalitní a potenciálně ekonomicky užitečný obranný výzkum.

V čase, kdy v Bílém domě probíhají zákulisní boje o moc na osobní úrovni, není od věci využít všech možností k tomu, abychom jaksi „personalisticky“ upoutali Trumpovu pozornost. Bez ohledu na to, jak dopadne diplomatické leštění klik ve Washingtonu za účelem vytoužené předvolební fotografie Miloše Zemana s Donaldem Trumpem, by mohlo pomoci oficiální pozvání Ivany Zelníčkové-Trumpové či Ivanky Trumpové do České republiky. I jeho vnučce Arabele by se u nás mohlo líbit. Tuto akci je možné koordinovat se Slovinskem, které má v Bílém domě dokonce první dámu. Pokud dojde v naší části Evropy k závažnější krizi, mohly by se tyto konexe, jakkoliv nám to může připadat zvláštní, velmi velmi hodit.

Autor je vedoucím katedry severoamerických studií na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK. Studoval v Praze, New Yorku, Berlíně a San Diegu.

Kryštof Kozák
  • 67Diskuse




Najdete na Lidovky.cz