Recep Tayyip Erdogan je dvanáctý řádný prezident Turecka. Mimo regulérně zvolené hlavy státu dějiny země pamatují ještě pět úřadujících, dočasně vládnoucích prezidentů, přičemž jednoho z nich sesadila armáda. A o dvacet let dříve ještě jednoho zvoleného.
Pokud nebudeme počítat pokus o armádní převrat z roku 2016, jehož motivy ani skuteční strůjci stále nebyli přesvědčivě objasněni, v posledních dvaceti letech je na Turecko v politice nevídaný klid. Už od srpna 2014 je hlavou státu Erdogan a chce vládnout i dál. Stejně jako před pěti lety je nicméně souboj s rivalem vyrovnaný a podle průzkumů se zdá, že by 14. května mohl prohrát.
Přijme případnou porážku? „Po dvou dekádách je těžké představit si Erdoganův odchod,“ píše portál Foreign Policy. Také místní volby v Istanbulu z května 2019 ukázaly, že současný prezident nerad prohrává. Nejdřív nechal hlasy přepočítat, pak volby zrušil a vyhlásil nové. Jen proto, aby zas vyhrála opozice.
Magistrát největšího tureckého města tehdy obsadil Ekrem Imamoglu. Politika z Atatürkovy Republikánské lidové strany (CHP) si od té doby Turci oblíbili natolik, že se o něm měsíce mluvilo jako o možném Erdoganově protikandidátovi. Přítrž tomu učinilo několik trestních stíhání a nepodmíněný trest pro Imamoglua, který obvinění odmítá jako nepodložená a účelová.
Nejen tento střípek z Istanbulu ukazuje, jak na tom Turecko je – demokracie sice stále funguje, ale Erdogan si za svou vládu dokázal podmanit státní instituce, parlament, úřady, armádu, média i policii natolik, že se opozice musela spojit ve velmi nesourodou Národní alianci, aby měla vůbec nějakou naději, že současného prezidenta porazí.
Také šéf pozorovatelů Rady Evropy Frank Schwabe v rozhovoru pro agenturu AFP řekl, že se květnové prezidentské a parlamentní volby v Turecku uskuteční „ve velmi obtížném kontextu kvůli stavu demokracie“. „Stav lidských práv a právního státu není takový, jaký bychom si přáli. Konstatujeme, že prezident má zajisté lepší přístup do veřejných médií,“ podotkl a v souvislosti s volbami připomněl i tragické zemětřesení ze začátku února.
Mnoho lidí tehdy ztratilo doklady a nemělo čas se zapsat do seznamů ve volebních okrscích, kam se po zemětřesení odstěhovali. Podle něj volební orgány vyloučily, že by se mohly naplnit obavy, že by někdo mohl volit za použití identity obětí zemětřesení. Těch bylo v Turecku přes 50 tisíc, část z nich však tvořili syrští uprchlíci.
„V těchto volbách je opravdová soutěž a nevíme, jaký bude výsledek,“ uvedl Schwabe. Hlasování bude kontrolovat pozorovatelská mise Rady Evropy i stovky pozorovatelů Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Turecku hrozí pozastavení členství v Radě Evropy kvůli nerespektování rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, třeba v případě uvězněného filantropa Osmana Kavaly.
Erdogan je v jedinečné pozici
Z rychlého výletu do turecké historie vyplývá, že je Erdogan v jedinečně silné pozici. Dřívější prezidenty často buď měli rádi obyčejní Turci, ale armáda ne, a tak nebyli schopní kontrolovat státní instituce. Nebo to bylo naopak a mocného prezidenta dosazeného armádou zase neměl rád jeho národ. Erdogan má – i přes klesající oblibu – stále obojí. A navíc byl jako vůbec jediný turecký prezident zvolen v přímé volbě.
Do té doby se prezident vybíral nepřímo v parlamentu, přičemž dva vládci zemřeli ještě v době výkonu funkce. Tím prvním byl zakladatel moderního Turecka a úplně první prezident Mustafa Kemal. Otec Turecka, Atatürk, vládl patnáct let a skonal v paláci Dolmabahçe v Istanbulu, kde má dodnes „svou“ ložnici i s hodinami nastavenými na čas jeho smrti. Druhým vládcem s tímto smutným koncem byl Turgut Özal.
V bouřlivé sérii prezidentů se sice najdou i ti, kteří si odvládli své a pak odešli, pokud ovšem Erdogan prohraje, bude jediným vládcem v dějinách, kterého Turci samotní „pošlou domů“. V této bezprecedentní situaci je tak podle FP těžké předpokládat, že hlava státu s vůbec nejvíce odpracovanými roky případnou prohru přijme bez námitek, ohlédne se za svou kariérou a odejde středem. Ve srovnání se svými předchůdci je Erdogan stále relativně mladý, je mu 69 let.
Může tak následovat třeba Ismeta Inönüa, který po prvních svobodných volbách v Turecku prohrál, ale v politice zůstal ještě dalších dvaadvacet let, dokud ho jeho strana CHP za dramatických okolností nevykopla. Déle, než se očekávalo, politiku ovlivňoval i při převratu svržený Celâl Bayar. Tomu původně dali trest smrti, ale kvůli pokročilému věku ho zrušili. „Žert to byl na účet armády, protože Bayar žil až do 103 let,“ píše FP.
Mimochodem, termín voleb není podle tohoto portálu vůbec stanovený náhodou. Na 14. května totiž připadá výročí výhry Demokratické strany, která v prvních svobodných volbách kdysi porazila Atatürkovu CHP. Právě tuto stranu vede Erdoganův nynější rival Kemal Kiliçdaroglu. Demokraté a jejich příznivci CHP nesnášeli tak moc, že jí zabavovali majetky, jednoho ze synů prezidenta Inönüa obviňovali z vraždy a bývalé hlavě státu dokonce nechali odstranit naslouchací přístroj z jeho lóže ve státní opeře. Napadali také účastníky jeho mítinků.
Demokraty odstranil puč v roce 1960. A Erdogan se s nimi podle FP zřejmě ztotožňuje. „Ovšem může to být vzpomínka na to, jak Demokraté jednali s Inönüem a dalšími poraženými protivníky, co v Erdoganově mysli zvedlo sázky na prohru,“ míní portál a připomíná, že opozice Erdogana i jeho vládní Stranu rozvoje a spravedlnosti (AKP) obviňuje z rozsáhlé korupce.
A samozřejmě i dalších věcí, jako je potlačování právního státu, porušování lidských práv a tak dále. Za to všechno se jednou mohou dočkat nepříjemného verdiktu soudu a Erdogan to ví. Nehledě na fakt, že prohru „jejich“ prezidenta nemusejí přijmout ani sami voliči a povolební dění v ulicích může být v horkokrevném Turecku divoké. Stačí si vzpomenout na nešťastný pokus o puč, kdy lidé vyrazili do ulic zabránit mu vlastníma rukama.
26. dubna 2023 |
