Turecko vs. Islámský stát? Ankara netušila, jaké monstrum podporuje, vysvětluje expert

Lidovky.cz: Úterní mimořádná schůzka NATO jednala o turecké vojenské intervenci v Sýrii a Iráku. Velvyslanci členských států se sešli na základě žádosti Turecka, jež se odvolalo na 4. článek alianční smlouvy. Co si Ankara od schůzky slibovala?
Turecko má druhou nejpočetnější (a jednu z nejsilnějších) armádu v NATO, navíc zocelenou v bojích: již od poloviny 80. let se aktivně zúčastňuje vojenských operací. A co je rovněž podstatné, má zkušenosti s guerillovým způsobem boje. Takže spíše než o vojenskou pomoc jde Ankaře o to, aby si zajistila politickou podporu pro svůj nejnovější postup vůči Islámskému státu (IS). Je totiž jasné, že může očekávat rozsáhlou odplatu ze strany džihádistů, a to jak na turecko-syrském pohraničí, tak v tureckém vnitrozemí. Pro případ eskalace konfliktu je logistická a politická, případně i vojenská či ekonomická podpora ze strany členských zemí NATO klíčová.

Na druhou stranu, jedná se také o turecké údery proti jednotkám PKK (Strana kurdských pracujících) v severním Iráku. A ty jsou mnohými na Západě vnímány neblaze, protože právě iráčtí (ale i syrští) Kurdové se etablovali jako nejefektivnější protidžihádistická pozemní síla i spojenci Washingtonu. I v tomto kontextu je pro Ankaru zásadní, aby své západní spojence včas přesvědčila o oprávněnosti svého postupu vůči kurdským objektům v regionu. Útok na Kurdy zahájila v době, která se nezdá jako nejvhodnější jak na Západě, tak v samotném Turecku. Mnozí totiž turecký postup vůči pešmergům považují za vysoce kontroverzní.

Lidovky.cz: Proč tedy Turecko zasáhlo až nyní? Nabízí se vysvětlení v podobě nedávného teroristického útoku, neposloužil však spíš jako katalyzátor?
Atentát v jihotureckém městě Suruç, které leží jen několik kilometrů od strategicky důležitého Ajn al-Arabu neboli Kobani, stál život 32 tureckých občanů. Skutečně tak sehrál roli bezprostředního katalyzátoru: pro mnohé v Turecku se stal příslovečnou poslední kapkou a veřejnost teď žádá odplatu.

Nicméně z dlouhodobého hlediska Turci již nějakou dobu, zřejmě poslední rok či rok a půl, zhoršení vztahů s IS očekávali. Vůdčí osobnosti IS začaly o Turecku hovořit jako o integrální součásti chalífátu a o Istanbulu jako o jeho významném, možná dokonce hlavním městě. IS navíc začal projevovat stále větší nespokojenost s postojem Ankary, který se mu v poslední době zdá „neslaný nemastný“ - oproti dřívější podpoře džihádistů se totiž Turecko začalo přiklánět k neutrální pozici. Trnem v oku IS je i „vodní politika“ Ankary: Turci v minulých desetiletích vybudovali hráz na svém úseku řek Tigris a Eufrat, a kontrolují tak kvalitu a objem vody, která teče do Iráku a Sýrie, tedy i do oblastí ovládaných samozvaným chalífátem. Irigace založená na vodě z těchto dvou klíčových toků je přitom pro zemědělství obou zmíněných zemí nesmírně důležitá.

V posledních měsících začaly turecké zpravodajské služby přicházet se znepokojivými zprávami o existenci stovek „spících buněk“ IS na tureckém území. Další nečinnost Turecka by těmto buňkám umožnila nadále se etablovat: posílit agenturní sítě v zemi, ovlivnit lokální islamistickou scénu, případně expandovat. Turci tedy začali chápat, že vzhledem k rozpínavosti IS se s ním dříve či později musí střetnout, ačkoli si dlouho snažili uchovat si neutralitu. Tuto snahu umocňoval fakt, že spojenci z NATO neměli o uskutečnění pozemní operace proti islámským extremistům zájem.

Lidovky.cz: Oficiální neutralita je jedna věc. Víme nicméně, že Ankara dříve džihádistické skupiny na syrském bojišti podporovala. Sklízí teď plody toho, co sama pomáhala zasít?
Vámi zmíněná podpora vycházela, stručně řečeno, ze dvou hlavních motivů: zbavit se režimu Baššára Asada v Damašku a udržet na uzdě místní kurdské jednotky (YPG). Nutno dodat, že původně měla Ankara se syrským režimem - ať již v posledních letech vlády Háfize Asada, nebo posléze s jeho synem Baššárem - normální vztahy. Obě země spolu obchodovaly. Situace se zhoršila poté, co vypukla v Sýrii v roce 2011 občanská válka. Bezohledný postup Asadova režimu proti zprvu pokojným demonstracím vyvolal v turecké společnosti obrovské pobouření. Současně se měnil přístup vládnoucí AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) k syrskému konfliktu: AKP, zejména (její tehdejší předseda) Recep Tayyip Erdogan, se začala prezentovat jako ochránce syrských sunnitů, kterým Turecko, jako vůdčí sunnitská země a následovník Osmanské říše, mělo zajistit podporu. Tenkrát tato rétorika (stejně jako Erdoganova okázalá podpora Palestinců) zajistila tureckému vůdci důležité politické body jak v samotném Turecku, tak v islámském světě.

Američané v Sýrii tápou. Mohou vyzbrojovat džihádisty, varuje analytik

Jenže před pár lety jen málokdo předpokládal, že syrský režim vydrží déle než několik měsíců: turecká sazka na protiasadovskou koalici, nejdříve zejména Svobodnou syrskou armádu, následně spíše na nejrůznější džihádistické frakce, tak byla výsledkem racionálního kalkulu. V této souvislosti nesmíme zapomínat na to, že Sýrie má s Tureckem řadu latentních problémů. Damašek již od 40. let nárokuje území provincie Hatay (Alexandretského sandžaku), které se nachází na jihu Turecka na březích Středozemního moře. Damašek rovněž vícekrát zpochybnil turecké využívání, podle mnoha Syřanů spíše zneužívání, vodních zásob Tigridu. I proto Turci cílenou podporou antiasadovských sil usilovali o posílení svých pozic v řadách těch, kteří měli Asada záhy svrhnout a kteří by potenciálně mohli usilovat o změnu statusu quo, mimo jiné právě i v otázce Tigridu a Hataye.

Lidovky.cz: Jak do této rovnice zapadají Kurdové a současné údery Turků proti PKK?
Co se týče (kurdských milicí) YPG, právě syrští Kurdové byli historicky nejochotnější podporovat PKK, zatímco ti iráčtí, rozdělení do dvou klíčových frakcí - Talabaniho a Barzaniho - se spíše zdráhali. Na rozdíl od syrských Kurdů totiž měli na vztazích s Tureckem ekonomické zájmy, například čilý obchod s ropou ze severního Iráku. Aby ekonomicky přežili a zmírnili závislost na Bagdádu, byli závislí na tranzitu Tureckem, neboť syrský i íránský směr byly pro vnitrozemský irácký Kurdistán nevyužitelné. 

Beztak ale představují jednotky PKK v horách severního Iráku, které se tam nacházely a nacházejí, ať již bez vědomí nebo (spíše) s vědomím iráckých Kurdů, pro Ankaru problém. Ani vůči iráckým Kurdům totiž Turci neoplývají důvěrou. Z pohledu Turecka je proto v zájmu Ankary, aby se Kurdové zaneprázdnili válčením s džihádisty, protože to zaplňuje mocenské vakuum, které po odchodu Damašku a Bagdádu ze severních oblasti vzniklo. Tyto oblasti by se pak ocitly pod kontrolou Kurdů, kteří by tak získali de facto či de iure nezávislost.

Připomínám, že Ankara se již delší dobu bojí, že existence de facto nezávislého Kurdistánu na severu Iráku slouží jako magnet pro turecké Kurdy, jichž je v Turecku přibližně 15-20 miliónů a mezi nimiž sílí separatistické nálady. Pokud by se k iráckým Kurdům připojili i ti syrští, mělo by to obrovský strategický i psychologický dopad, protože by se tím celý perimetr jižních hranic Turecka ocitl pod kurdskou kontrolou. Poprvé v dějinách by tak vznikl transnacionální pás souvisle obývaný Kurdy a pod jejich politickou kontrolou.

I proto Turci poskytovali džihádistům pomoc. Ovšem před pár lety málokdo v Ankaře tušil, jaké monstrum se z nepřehledného množství znesvářených džihádistických jednotek časem vyklube.

Lidovky.cz: Lze zahájení turecké intervence proti IS chápat jako příhodnou záminku k rozpoutání kampaně proti PKK?
Drtivou většinu obětí ze Suruçe tvořili mladí Kurdové, kteří se chtěli dostat přes hranici a pomoci pešmergům v oblasti Kobani i jinde na severu Sýrie. Jak už jsem říkal, v poslední době jsou to právě kurdští pešmergové, často dobrovolníci z Turecka, kteří kladou džihádistům nejefektivnější odpor. Pro Ankaru je to noční můra. Zaprvé se tím buduje vědomí kurdské vzájemnosti mezi Kurdy ze Sýrie, Iráku a Turecka - vědomí, které ještě před nedávnem nebylo pro subetnicky a klanově rozdělené Kurdy samozřejmostí. Separatistické nálady Kurdů tak mohou být nadále posíleny.

Atentát v Suruçi: na místě výbuchu zůstala ležet těla obětí, která místní zahalili novinami.

A za druhé: mnozí turečtí Kurdové jsou už dnes radikalizovaní a Turecko nechápou jako svůj stát. Jakmile válka v Sýrii skončí - a ona někdy skončit musí -, tito zkušení a odhodlaní bojovníci s etablovanými kontakty na kurdské odbojové oddíly se vrátí na turecké území, kde se mohou připojit k jednotkám PKK, ať již na jihovýchodě země, nebo v tureckém vnitrozemí. Mohou vytvořit i takzvané spící buňky PKK.

Mimochodem, PKK obvinilo z útoku v Suruçi nejen Islámský stát, který se k němu otevřeně přihlásil, ale také tureckou armádu a vojenskou policii, která podle PKK s IS ve věci tohoto atentátu kolaborovala. Na oplátku od 20.7. do 23.7. PKK zabila tři turecké vojenské policisty. Toto poskytlo Ankaře záminku, aby zahájilo útok jak proti IS, tak proti PKK. Zatímco z kurdské perspektivy, respektive perspektivy PKK, je útok Turecka na pešmergy v severním Iráku porušením mírového procesu, jež následovalo po - z mého hlediska málo pravděpodobném - „zákeřném tureckém spolčení“ s džihádisty, Ankara jako ono porušení vnímá právě vraždu tři tureckých vojenských policistů, která má být pomstěna.

Lidovky.cz: Turecká armáda však údajně zasáhla i proti kurdským pozicím v Sýrii. Ankara to popírá, můžeme jí věřit?
Ankara tvrdí, že o nic takového neusilovala. Je možné, že chtěla syrským Kurdům dát najevo odhodlanost a vytyčit si území, mohlo však jít také o chybu turecké armády. Koneckonců, v důsledku těchto útoků byli zraněni jen čtyři lidé v jedné vesnici na tureckého hranici. Pokud by Ankara usilovala o zahájení války proti syrským Kurdům - což by se jí ovšem vůbec nehodilo, neboť se zpravidla takticky snažila napadat PKK a vyhnout se útokům proti jiným kurdským frakcím, tedy i těm, které s PKK spolupracovaly -, nejspíše by zvolila masivnější útok.

Is Turkey fighting Islamic State or the Kurds? http://t.co/lzEz5rCMEv pic.twitter.com/xtZgoMUtbs

— The Economist (@EconEurope) 28. Červenec 2015

Lidovky.cz: Čeho chce Turecko svou intervencí dosáhnout? A může jeho angažmá v kontextu mezinárodní války proti Islámskému státu znamenat zásadní zvrat?
O cílech Turecka můžeme v této fázi jen spekulovat. Osobně si myslím, že Ankara momentálně nemá zájem o zahájení totální války proti PKK či IS. Válku s IS samotné Turecko hypoteticky může vyhrát pouze v tom případě, obětuje-li desítky tisíc svých vojáků v pozemní operaci na syrském i iráckém území. V tomto případě by mohlo dojít k sérii bezprecedentních teroristických ůtoků v tureckém vnitrozemí, kterou by tureckou společností otřásly. I proto Turecko nemá zájem jít do války s IS, zejména samo, ale spíše usiluje o “jednorázové” potrestání IS a demonstraci svého odhodlání pro případ, dospěje-li vedení IS k názoru, že je načase Turecko ohrozit. 

K vaší druhé otázce: ano, může, pokud se Turecko do války pustí s plnou vervou. Opakuji však, že podle mého názoru nechce Ankara spustit masivní tažení proti Islámskému státu či PKK. Spíše se jedná o ad hoc pomstu a vymezení území pod kontrolou Turecka na severu Sýrie. V tuto chvíli však nemůžeme s jistotou říci, kterým směrem se události budou vyvíjet v následujících měsících, jak významná turecká pomsta bude a jak na ni bude reagovat IS.

Turecký letoun Air Force C-160D Transall vzlétá ze základny Incirlik.

Lidovky.cz: Současná ozbrojená intervence má podle některých i své vnitropolitické souvislosti. Turecká opozice obviňuje prezidenta Ergodana, že chce tvrdým postupem proti PKK posílit pozice AKP po nenaplněných očekáváních z nedávných parlamentních voleb. Jaký je váš názor?
Faktem je, že od června není v Turecku zformována vláda. Prokurdská Lidová demokratická strana (HDP), která získala ve Velkém národním shromáždění 80 křesel, zmařila naděje AKP, která nemá parlamentní většinu a sama není schopna vytvořit vládu. HDP však koalici s AKP vytrvale odmítá, což povolební pat dále umocňuje. Turečtí politici z AKP již několikrát obvinili HDP ze sympatií vůči PKK, zatímco HDP upozornila vládu v Ankaře na to, že nejnovější postup Turecka může vyústit v občanskou (turecko-kurdskou) válku.

Erdoganův triumf? Samozvaný mesiáš chce spasit Turecko, říká expert

Turecký postup vůči PKK totiž rezonuje v prostředí tureckých Kurdů natolik, že na něj musí HDP reagovat, což v polarizující se turecké společnosti vytváří dojem, že HDP je na straně “teroristů z PKK”, nikoliv tureckého státu. Kurdové se zase pokolikáté přesvědčují o tom, že zájmy kurdského národa jsou pro vládu v Ankaře – ať již dřívější nacionalisticko-sekulární, či novou islámskou – cizí a měli by se o svůj osud postarat sami. V kontextu turecké politiky v Sýrii, kdy turecká armáda týdny nečinně přihlížela likvidaci kurdského Kobani a jiných převážně kurdských měst, aniž zasáhla, jde o velmi nebezpečnou etnickou polarizaci.

V rámci turecké politiky se jedná se o bezprecedentní konflikt, který je signálem rostoucího – a stále konsolidovanějšího – vlivu turecko-kurdské menšiny. Za této situace můžeme očekávat, že se Ankara pokusí dostat HDP mimo zákon, aby tím posílila své postavení jak v současnosti, tak v budoucích, řádných či mimořádných, volbách. Takže vnitropolitické faktory nejnovější turecké angažmá v Sýrii a Iráku bezesporu ovlivnily. Přesto musíme mít na paměti, že k obratu v turecké politice vůči PKK (a IS) přispěla celá řada faktorů.

EMIL SOULEIMANOV Emil Aslan Souleimanov působí na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Zabývá se především bezpečnostní problematikou s akcentem na postsovětský prostor a Blizký Východ.