„Prý jsme obsadili bezmála světové umělecké centrum... Ale tím uměním, co vystavovali, si o okupaci sami říkali. Jsou to úchylní lidé, nenávidí všechno slovanské, všechno ruské. Takové umění nebude v Doněcké lidové republice existovat. Budeme ho tu trestat. Naši mladí lidé mají vyrůst, mít svatbu a děti, násobit populaci naší republiky. Oni jim pletli hlavu.“
Leonid Baranov bojuje proti „zvrácenému“ umění. Preferuje krajinky.
Leonid Baranov sám dospěl teprve nedávno, ale v hlavě má rozhodně jasno. S ruskou prezidentskou standartou v zádech před kamerou pobouřeně listuje katalogem se snímky „zvráceného“ umění. „Copak před tím šlo zavírat oči? Nemohli jsme to tak nechat,“ hřímá mladý separatista, když vysvětluje, proč spolu se svými kolegy obsadili prostory na periferii Doněcku, kde ještě loni v květnu působila nezávislá kulturní nadace Izoljacija.
Po smrti továrny nový život
Dramatický příběh Izoljacije však začíná mnohem dříve než 9. června 2014, kdy na její pozemek vtrhli ozbrojení povstalci a za zvuku střelby vyhnali z místa kulturu, aby z budov udělali skladiště ruské „humanitární“ pomoci a ze sklepů podzemní vězení. Hluboko v éře Sovětského svazu ho rozepsal otec zakladatelky Izoljacije Lubov Michajlové.
Tatínek Lubov řídil rozsáhlý tovární komplex, jenž po léta poskytoval obživu a zázemí stovkám lidí. Doněck byl tehdy pulzující tepnou sovětského průmyslu a místním se dařilo. Jenže pak přišla perestrojka a kolaps SSSR a na těžký průmysl (i na obyvatele regionu) udeřily nelehké časy. Na sklonku 90. let ředitel továrny s těžkým srdcem stopl její provoz.
O deset let později ztichlý komplex znovu ožil. Lubov Michajlova sáhla do pokladnice svých bohatých kontaktů ze světového umění a za pomoci řady lidí změnila prostory někdejší továrny v sídlo nezávislé kulturní platformy Izoljacija (Izolace). „Se smrtí továrny zemřel i společenský život, který s ní byl spjatý. Chtěla jsem, aby lidé znovu ožili, ukázat jim, že jde fungovat i jinak,“ vysvětluje Lubov.
  |
Nepohodlné umění
Izoljacija spustila rezidentury pro světové umělce, pořádala výstavy, rodila jeden kreativní projekt za druhým. Kromě umění samotného nabízela i přednášky a prostor pro společenskou interakci, například v podobě populárních řemeslných trhů. Brzy proslula v zahraničí a rostla i její obliba mezi místními – ačkoli to v atmosféře postsovětského Doněcku neměla ani trochu jednoduché.
„Ve městě, které se mělo za ekonomickou metropoli Ukrajiny, fungovala jediná galerie. Lidé současnému umění nerozuměli a ani neměli pocit, že ho potřebují. Zvykli si na taktovku oligarchů, a ti nemají na rozvoji kritického myšlení žádný zájem. Navštěvovali nás zahraniční umělci, diplomaté, kulturní instituty... Starosta Doněcku nepřijel ani jednou. Místo toho proti nám radnice organizovala protesty – autobusy plné lidí s hesly proti barevným revolucím. My byli přitom úplně apolitičtí, jen jsme se snažili nabídnout platformu pro jiný názor, ukázat, že život se nemusí držet jen jedné jediné linie,“ krčí rameny Lubov.
Okupace a exil
Nelibost doněckých mocipánů spjatých s Janukovyčovým režimem ovšem předčil brutální postup nové mocenské garnitury: proruských vzbouřenců a jejich Doněcké lidové republiky (DNR). V atmosféře sílícího teroru a strachu dostala Lubov varování, že Izoljacija je v hledáčku povstalců. Nedlouho poté, 9. června, zaplavili sídlo nadace ozbrojení separatisté, v ruce zbraně a razítko, že komplex „vyvlastňují“. DNR prý takovou instituci jako Izoljacija nepotřebuje.
K TÉMATU: |
Potřebovala ale místo, kde by ruské kamiony mohly vykládat deklarovanou humanitární pomoc. A potřebovala také vězení, kde by mohla vyslýchat a mučit své ideologické nepřátele. Izoljaciji se dnes přezdívá Izolátor a ve sklepních prostorách pod továrními budovami se odehrávají věci, které mají ke kultuře velmi daleko.
A Lubov a její kolegové? Místo v rodném Doněcku žijí už rok v kyjevském exilu. I ve vyhnanství však pracují dál, naposledy na projektu #onvacation – aluzi na proslulé tvrzení Moskvy, že ruští vojáci válčící na Ukrajině nejsou nic jiného než dovolenkáři.
„Netajíme se tím, že neděláme umění pro umění. Chceme změnit ukrajinskou společnost, být katalyzátorem změn,“ říká Lubov. „Sním o tom, že ta nostalgie po krásném životě za Sovětského svazu jednou skončí a lidé pochopí, že si ve skutečnosti mohou vybrat z tolika možností... Všichni potřebujeme perestrojku v hlavě. A ta se rodí z kulturní komunikace a otevřené výměny názorů, která podporuje kritické myšlení. Jen tak máte šanci nebýt loutkou a svobodně se rozhodnout.“
#onvacation in Kyiv https://t.co/a3Q7VAbG1p pic.twitter.com/Xbm3oPsDpY
— ИЗОЛЯЦИЯ (@izolyatsia) 6. Červen 2015Zákopy nás nezachrání
„Devadesát kilometrů od Doněcku se mi zastavilo srdce,“ popisuje Lubov Michajlova s rozhovoru pro Lidovky.cz své vyhnanství.
Lidovky.cz: Jaké místo mělo v Doněcku současné umění?
Vůbec žádné. V roce 2010 jsem do města pozvala své německé přátele; nemohli uvěřit, že jen dvě hodiny od Berlína je 1,5milionové město s jedinou prodejní galerií, která navíc nabízí jen obrazy ve zlatých rámech made in China. Lidé v Doněcku současnému umění nerozuměli a ani neměli pocit, že ho potřebují. Zvykli si na taktovku oligarchů, a ti nemají na rozvoji kritického myšlení žádný zájem. Místo toho podporovali fotbal, další užitečný nástroj manipulace s lidmi. Izoljacija vznikla tak, že jsme si řekli: pojďme vytvořit něco pro ty, které spíš než fotbal zajímá umění, divadlo, literatura...
Lidovky.cz: Kolik takových bylo?
Zpočátku velmi málo. Problém byl i v tom, že jsme sídlili na periferii města: lidé byli zvyklí, že všechno podstatné se děje v centru mezi všemi těmi butiky, a cesta k nám, to znamenalo dvacet minut v autobusu. Navíc, úřady o nás opravdu nestály, nehodili jsme se jim do karet, takže nám házely klacky pod nohy. Museli jsme se spolehnout jen sami na sebe.
Prý kvůli nám umírají lidé. Ale válka vězní celou mou rodinu, říká Saša z Doněcku |
Začátky byly opravdu těžké, na naši první výstavu dorazilo jen 300 návštěvníků. Na druhou stranu – byli to lidé, kteří kvůli nám tu cestu podstoupili a pak u nás strávili půl dne a byli nadšení! Vůbec jsme nevěděli, že v Doněcku něco takového je, divili se. A chtěli se dozvědět víc, prahli po nových informacích... Osmdesát procent místních nikdy nevycestovalo mimo Doněckou oblast, natož za hranice Ukrajiny, a informace, které se k nim dostávají, jsou tím pádem omezené. Nadšení těch prvních návštěvníků mi vzalo dech, dokázalo mi, že to, co děláme, má smysl. Zájem lidí se budoval po krůčcích, ale rostl. Spolu s ním ovšem rostla i nelibost úřadů.
Lidovky.cz: Zakročily proti vám?
Nepřímo, klasickým pokoutným způsobem. Vedly proti nám dehonestující kampaň, vyčítaly nám, že ukazujeme doněckou realitu takovou, jaká je, bez přikrášlování, vadilo jim, že otevřeně mluvíme o problematických tématech spojených s postsovětskou mentalitou. Jste ostuda našeho města, vyčítaly nám. Těch incidentů se odehrála celá řada, jeden příklad za všechny: když nás navštívil americký ambasador, sjely se na náš pozemek autobusy plné lidí, kteří proti jeho návštěvě vášnivě protestovali. Mávali transparenty proti barevným revolucím a arabskému jaru, vykopli nám dveře...Proč to varování před arabským jarem, co přesně vám na něm vadí? ptali se jich přítomní novináři. Demonstranti neuměli odpovědět. Dokonale symptomatické.
Lidovky.cz: Separatistům slova a transparenty nestačily. Přinesli si rovnou zbraně a s jejich pomocí vás vyhnali. Okradli vás o sen, který jste roky pracně budovali. Muselo to být bolestné...
Za uplynulý rok jsem si prošla naprostou emoční turbulencí: šok se měnil ve znechucení, nenávist střídala apatie... Před několika týdny jsem s pozorovateli OBSE navštívila Mariupol, který žije v neustálém strachu z války. Stáli jsme u zákopů, kterými se na ni snaží připravit, a dívali se směrem, kde leží Doněck. Najednou jsem si u silnice všimla ukazatele s nápisem „Doněck – 90 km“. Zastavilo se mi srdce: od domova mě dělí jen devadesát kilometrů, ale kolik let teď potrvá, než těch devadesát kilometrů překonám? (utírá si slzu) Samozřejmě, že to bolí. Ale po čase si uvědomíte jednu věc.
Lidovky.cz: Jakou?
Že nás možná připravili o místo, kde jsme pracovali, ale ne o ten sen. Uvědomíte si, že doněcké sídlo Izoljacije, celý ten rozlehlý pozemek, je jen hmotná věc, a že jsme ho milovali až příliš. My lidé jsme pevně spoutaní s hmotou, všechno si přivlastňujeme: můj dům, moje umění, moje láska, říkáme. Když nás vyhnali, zdálo se nám, že jsme přišli o všechno, ale postupně jsme zjistili, že exil nám naopak dává svobodu, stimuluje naši kreativitu. V Kyjevě máme místo sedmi hektarů dvě patra v malém domě, ale ta dvě patra jsou plná života, vzniká v nich záplava uměleckých děl a projektů, spolupracujeme s univerzitami, zařizujeme stáže studentům umění... Ukrajinu nezachrání zákopy, ale nová perestrojka. Lidé na Ukrajině potřebují perestrojku v hlavě.
Výstavu Kultura a konflikt: Izolyatsia v exilu hostí od 11. června do 20. července Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích.
