Reportáž New York Times narušila obraz think-tanku jako svobodné, objektivní instituce. A vyvolává i otázky ohledně intelektuální svobody - někteří pracovníci totiž přiznali, že byli tlačeni upravovat výsledky svých výzkumů tak, aby vyznívaly ve prospěch sponzorů.
Vládní činitelé na konzultaci s think-tanky spoléhají, o zahraničním financování ale v drtivé většině případů neví. Podle některých právníků se tyto organizace měly zaregistrovat jako lobbistické firmy. Protože to neudělaly, zřejmě tím porušily federální zákon z roku 1938, zavedený tehdy jako reakce na nacistickou propagandu v USA.
Prodloužená ruka zahraničních vlád
"Skutečně mě překvapuje, do jaké míry sponzoři ovlivňují výslednou podobu studií," říká Amos Jones, washingtonský právník, který se na dané téma specializuje. Například v interní zprávě norského ministerstva zahraničí se doslova píše: "Pro malou zemi je poměrně obtížné dostat se k předním washingtonským politikům, byrokratům a expertům. Financování vlivného think-tanku může být jednou z cest, jak toho docílit. Některé z nich dokonce otevřeně slibují svým sponzorům pomoc s prosazováním jejich zájmů."
Zmiňovanými sponzory jsou většinou naftařské velmoci jako Spojené Arabské Emiráty, Katar nebo právě Norsko. Saleem Ali, bývalý člen think-tanku Brookings, tvrdí, že mu už při pracovním pohovoru zakázali kritizovat katarskou vládu. "Pokud už člen kongresu používá studii publikovanou Brookings, měl by vědět, že rozhodně neobsahuje celou pravdu."
Stejné názory máme náhodou
Zástupci nařčených organizací tvrdí, že financování jejich nezávislost nijak neohrožuje. Případy, kdy studie vyzněla ve prospěch sponzora, označují za shodu náhod. "Pokud chceme dělat výzkum týkající se aktuálních politických témat, musíme s politiky zákonitě přicházet do styku. V opačném případě bychom postrádali aktuální a relevantní informace," tvrdí Martin S. Indyk, viceprezident nejstaršího a nejprestižnějšího washingtonského think-tanku Brookings.
"Většina vlád chápe, že nejsme žádní lobbisté," dodává k tomu Frederick Kempe, ředitel think-tanku Atlantic Council. Zástupci vlád však poměrně otevřeně tvrdí, že s organizacemi uzavírají finanční kontrakty, které jasně vymezují směr a někdy i závěr výzkumu. "Máme pocit, že ve Washingtonu nejsme dostatečně slyšet," prohlásil třeba Masato Otaka, mluvčí japonské ambasády v USA. Další diplomat k tomu pod příslibem anonymity lakonicky dodal: "Je to investice. Za své peníze chceme výsledky."
Jiný člen Brookings, také pod příslibem anonymity, přiznal, že jejich turecký sponzor přestal agenturu podporovat poté, co jeden ze zaměstnanců zemi kritizoval.
"Bylo to znepokojivé," uzavírá Saleem Ali, "ale byla to cena, kterou jsme museli zaplatit."
