Po diplomatech mimo jiné chce, aby od našinců získávali nejen čísla jejich mobilních telefonů nebo e-mailové adresy, ale i čísla kreditních karet nebo konkrétní údaje z jejich plánů a pracovních programů.
Mluvčí amerického ministerstva zahraničí Philip J. Crowley to komentoval slovy: "Naši diplomati jsou takoví, prostě diplomati... Něco takového dělají diplomati i z ostatních zemí, a to už stovky let."
Čtěte více: |
Depeše nicméně nedokazují, že by se diplomati pokoušeli v cizině dobrat státních tajemství, poznamenal deník The New York Times. Faktem ale je, že ministerstvo zahraničí podává skrze své podřízené - to jest ambasadory - informace tajným službám, jmenovitě Ústřední zpravodajské službě (CIA).
Spousta věcí, které mají lidé na amerických ambasádách zjišťovat, proto v poslední době přibyla. Dnes se kupříkladu sbírají i tak citlivé údaje, jako je číslo zákaznické karty u aerolinek - s jeho pomocí je možné monitorovat, kdo kdy a kam letí. V některých zemích pak mají lidé na ambasádách za úkol zjišťovat i to, jakou formu komunikace využívá armáda nebo rozvědka (telefonní síť, pokud možno i vnitřní počítačové sítě).
Špionáž
Není žádným tajemstvím, že se na ambasády dostávají inkognito i agenti tajných služeb (Amerika v tom rozhodně není žádnou výjimkou), většina zaměstnanců velvyslanectví jsou však dodnes "civilisté". A někteří z nich se novým požadavkům vlády vzpírají, jako například Ronald E,. Neumann, bývalý ambasador v Afghánistánu.
"Kladl jsem si otázku, kdo by měl zjišťovat něco takového jako čísla kreditních karet, když nemá výcvik agenta rozvědky," citoval Neumanna deník The New York Times. "Jak to udělat a neriskovat při tom, že si pěkně zavaříme?"
