Ukrajinští vojáci při hlídkách procházejí zasněženým lesem a míjí obydlí, kterými prorůstá bujná zeleň. Pole tu leží ladem, z měst a vesnic, kterými se kdysi chlubila sovětská propaganda, se stala místa duchů.
Zakázaná zóna, rozléhající se v okruhu třiceti kilometrů od místa havárie z roku 1986, je stále tak radioaktivní, že se zdá být tím posledním místem na Zemi, které by chtěl někdo dobýt. Přesto sem ukrajinská vláda upřela svou pozornost a pracuje na obranné strategii.
Zatímco svět s napětím sleduje dění u východních hranic země, kde Moskva v posledních týdnech shromáždila desetitisíce vojáků, ukrajinská vláda si je podle listu The New York Times vědoma, že nejkratší cesta z Ruska do Kyjeva vede právě přes region na severu, a nehodlá nic podcenit.
V černobylské zóně proto na podzim posílila armádní přítomnost. Vojáci tu kromě kalašnikovů nepřetržitě nosí také vybavení k detekci radiace. „Nezáleží na tom, jestli je to kontaminované nebo tu nikdo nežije. Je to naše území, naše země a musíme ji bránit,“ líčí podplukovník Jurij Šachrajčuk z ukrajinské pohraniční stráže.
Ukrajinští vojáci v oblasti by podle Šachrajčuka na odražení potenciální invaze nestačili a ani to není jejich účel. „Jsme tu, abychom detekovali varovná znamení. Shromažďujeme informace o situaci podél hranice a předáváme je ukrajinským zpravodajským službám,“ líčí plukovník.
Jak nám to můžou udělat?
Čtvrtý reaktor Černobylské jaderné elektrárny explodoval v dubnu 1986 poté, co ho obsluha odstavila kvůli zkoušce turbín. Havárie kontaminovala více než 200 kilometrů čtverečních evropského území. Radioaktivní spad nejvíce zasáhl Bělorusko, vítr ho ale donesl i do Československa. Tisíce lidí v důsledku ozáření zemřely, statisíce úředníci nuceně evakuovali.
Ivana Kovalčuka, ukrajinského hasiče, jenž v elektrárně ve dnech po výbuchu zasahoval a riskoval život po boku Rusů a lidí z mnoha míst Sovětského svazu, hrozba zaskočila. „Jak nám to mohou Rusové dělat? Nehodu jsme likvidovali společně a oni teď hrozí vpádem,“ ptá se.
Ačkoli černobylská oblast podle analytiků není vzhledem k bažinaté půdě a hustému zalesnění tou nejpravděpodobnější invazní cestou ze severu, Ukrajina chce být připravena na každou možnost.
Více než tisícikilometrovou hranici mezi Ukrajinou a Běloruskem před začátkem podzimu podle NYT téměř nikdo nestřežil. To se však v listopadu změnilo v důsledku migrační krize v Bělorusku a narůstající přítomnosti Rusů na východě. Ukrajina v obavách z obojího nasadila podél hranic s Běloruskem dalších 7 500 strážců.
„Kolik z nich zamířilo konkrétně do černobylské oblasti, nemůžeme prozradit,“ konstatoval Šachrajčuk. Ukrajinští úředníci uvedli pouze to, že jejich vojáci se nacházejí napříč celou uzavřenou zónou.
1996 Chernobyl radiation map https://t.co/NckRatX6o4
Zabije nás virus, radiace nebo válka
V té navzdory zákazu stále žije několik set lidí. Další sem pravidelně jezdí za prací. Jsou to zejména dělníci, kteří udržují silnice, infrastrukturu či nový betonový sarkofág z roku 2016, jenž by měl před únikem radioaktivního prachu chránit dalších sto let. Pracovníci smí v zóně strávit maximálně patnáct dní v kuse, stejnou dobu pak musí zůstat mimo.
„Je to špatné a děsivé,“ říká o možnosti vojenské akce poblíž zničeného reaktoru Elena Bofsunovská, prodavačka v obchodě s potravinami v Černobylu. „Nevíme, co nás zabije jako první, jestli virus, radiace nebo válka,“ přitakává dělník Oleksej Prišepa, který si sem přišel nakoupit.
„Postavil bych obranné pozice jižněji a ozářenou zónu dal komukoli, kdo by ji chtěl. Je to pustina. Tady žádná plodina už neporoste,“ myslí si Prišepa.
Podle Šachrajčuka je nasazení vojáků bezpečné, neboť po většinu času čelí jen malému množství radiace. Místa, která vyzařují nebezpečně vysokou úroveň záření, jsou pečlivě zanesená v mapách. Na krku navíc mají neustále zařízení, která expozici monitorují.
„Pokud voják narazí na vysoce ozářené místo, je podle protokolu postaven mimo službu, aby se vyhnul další expozici,“ líčí Šachrajčuk s tím, že ještě žádného z pohraničníků nemusel od listopadu odvolat.
„Samozřejmě existují velmi nebezpečná místa, kterým je třeba se vyhnout,“ říká major Aleksej Vegera, jenž slouží u policie v Černobylu, která pohraničníky doprovází. „Snažíme se být opatrní,“ uzavírá.
