LN: Přijela jste do Prahy kvůli účasti v debatě o politické roli univerzit. Oxfordská univerzita je bezesporu institucí, která o politice něco ví, vzhledem k tomu, že z řad jejích absolventů vzešlo již sedmadvacet britských premiérů. Ale přesto: měly by univerzity vůbec hrát nějakou politickou úlohu? Měly by zaujímat stanoviska k politickým otázkám, které jsou mimo oblast vzdělávání?
Nejprve musím říci, jak mě těší být poprvé v Praze. Už dlouho slýchám o Karlově univerzitě a jsem ráda, že ji mohu navštívit. Také mě těší, že jsem ve městě Václava Havla, protože stejně jako mnoho lidí mé generace inspiroval i mne. Co se týče politické role univerzit, musíme rozlišovat mezi univerzitou jakožto institucí a akademiky, kteří ji tvoří. Můj názor je, že univerzita by neměla hrát roli v politických záležitostech, které se netýkají přímo vzdělání. Individuální členové univerzity by naopak měli, je to téměř jejich povinnost. Nemám ale právo mluvit za všechny členy univerzity, a proto když se stanu jejím vedoucím představitelem, musím odložit stranou své politické názory, které se netýkají oblasti vzdělávání.
Realita je ovšem taková, že univerzity byly od svého založení vtahovány do politiky. Oxford se například přidal v době občanské války ke straně, která nakonec prohrála. Král dokonce přenesl svůj dvůr na půdu univerzity, a když prohrál, nový režim se rozhodl udělat čistky a zbavit se royalistů na univerzitě. Pak se koruna vrátila a přivedla si zase své komisaře, kteří také dělali čistky.
Nevyhnutelně jsme vtahováni do politiky i v současnosti. Když jsem byla rektorkou skotské univerzity St. Andrews během referenda o skotské nezávislosti, veřejně jsem mluvila o důležitosti toho, aby se akademici otevřeně vyjadřovali, ale s tím, že já osobně se mám držet stranou. Bylo to pak interpretováno jako postoj proti skotské vládě, která tehdy nezávislost prosazovala. Ale já jsem jen zastávala stanovisko, že skotské univerzity poškodí, jestliže budou pro nezávislost. Také jsem řekla, že své kolegy budu chránit před politickým zasahováním, a nabídla jsem oběma stranám, aby debatovaly na půdě univerzity.
LN: Politika vtrhla na univerzitní půdu i během referenda o brexitu. Byl jsem tehdy v Oxfordu a pamatuji si na tamní téměř jednohlasnou podporu setrvání v EU. Mluvil jsem s mnoha akademiky a všichni očekávali, že hlasování dopadne proti brexitu. O to hlubší byl jejich šok z výsledku. Jaký je váš názor na brexit a jak se by se z referenda akademická obec měla poučit?
Osobně jsem byla pro setrvání v EU. Jsem irská občanka, narodila jsem se v Irsku, mám tři děti a ty žijí v Anglii jako irští občané. Očekávala jsem, stejně jako moji kolegové, že hlasy pro setrvání zvítězí. Nakonec sedmdesát procent obyvatel města hlasovalo pro setrvání v Unii. Celkový výsledek byl však jiný a ten představuje velmi důležitou lekci. Je to určitá obžaloba univerzit, že jsme ztratili kontakt s obyvatelstvem, že jsme měli špatný odhad a pocit, že vše jednoznačně svědčí pro jednu stranu volby. Doufám, že nikdy už tuhle chybu nezopakujeme. Musíme být těsněji napojeni na širší společnost.
Dalším opravdu znepokojivým aspektem referenda o brexitu – a ukázalo se to i při zvolení prezidenta Trumpa – je rozdíl v tom, jak hlasují ti, kdo mají vysokoškolské vzdělání, a ti, kdo je nemají. Sedmdesát pět procent těch, kdo hlasovali pro setrvání, mělo vysokoškolské vzdělání, sedmdesát tři procent těch, kdo hlasovali pro odchod, nemělo.
Ve Spojených státech je to velmi podobné: největším ukazatelem toho, kdo jak hlasoval, nebyla rasa, třída, věk nebo příjem, ale stupeň vzdělání. To je velmi nezdravé pro univerzity i pro společnost. Naší odpovědností je, aby se tato propast zmenšovala.
LN: Jak?
Musíme mnohem systematičtěji přesvědčovat veřejnost, že univerzity přinášejí obrovskou hodnotu, včetně té ekonomické. Oxfordská univerzita zaměstnává 50 tisíc lidí, náš přínos pro národní ekonomiku je přes pět miliard liber, pro globální ekonomiku sedm miliard. Jsme velkou ekonomickou silou, ale obávám se, že to lidé nedoceňují.
Nejsem si také jista, zda oceňují výzkum, který děláme. Naši akademici denně objevují nové léky, pomáhají pochopit mechanismy způsobující nerovnost, což je ohromně důležitý výzkum, ale nejsem si jista, zda si to veřejnost uvědomuje. Někdy mám dojem, že jsme vnímáni jen jako místo pro privilegované, kteří přicházejí na několik let něco studovat a bavit se. Musíme být mnohem otevřenější.
Měli jsme nedávno večer otevřených dveří pod názvem Karneval zvědavostí. Rozdali jsme zdarma 9000 lístků pro veřejnost. Šest stovek akademiků se akce dobrovolně zúčastnilo. Lidé si mohli konkrétního vědce vybrat a říct mu: Vysvětlete mi, proč děláte právě toto či ono. Potřebujeme mnohem více takových aktivit. Když se podíváte na architekturu Oxfordu, na všechny ty skryté budovy kolejí, zavřené brány, vysoké zdi… Ale teď to zkoušíme změnit.
Druhá věc je, že za kampaní proti odborníkům stáli někteří velmi vzdělaní a chytří politici. My musíme příště postupovat stejně chytře a bojovat za to, aby se rozhodování dělo na základě faktů.
