Ve tři čtvrtě na sedm ráno 1. března 1954 se modrá obloha nad Tichým oceánem rudě zableskla. O pár vteřin poté se nad atolem Bikini z Marshallových ostrovů vznášel atomový hřib o výšce přesahující sedm kilometrů.
Jaderný hřib v Pacifiku? KLDR hrozí testem vodíkové bomby v atmosféře |
„Země se zatřásla. Viděli jsme jasné světlo a slyšeli velkou ránu. Většina z nás se strašně bála. Jen jsme seděli a čekali, co bude dál,“ popsala pro ABC news jedna z pamětnic. Tehdy netušila, že výbuch, který zaslechla, brzy donutí její rodinu se přestěhovat daleko od domova.
Exploze, první test vodíkové bomby americké vlády, byla tisíckrát silnější než ta, kterou způsobila bomba zvaná Little Boy poté, co dopadla do Hirošimy a srovnala město se zemí. Vědci se přepočítali.
Síla testovacího výbuchu, který později vstoupil ve známost jako „Castle Bravo“, byla dvou a půl krát větší, než vědci zamýšleli. Radioaktivní spad zasáhl více než 18 tisíc kilometrů čtverečních kolem místa výbuchu a zahalil okolní obydlené ostrovy. Vědci se totiž mýlili i v předpovědi směru větru.
„Během několika hodil byl atol pokrytý jemným bílým práškem,“ uvedl tehdejší ministr zdravotnictví Marshallových ostrovů pro Atomic Heritage Foundation. „Nikdo netušil, že to byl radioaktivní spad. Děti si hrály ve ‚sněhu‘. A jedly jej.“
Konec testů
Výbuch z roku 1954 nebyl ojedinělý. USA prováděly v Pacifiku testovací exploze pravidelně a mezi lety 1946-58 jich provedly šedesát sedm. A podobně na tom byl i Sovětský svaz, jehož exploze atomových zbraní byly ještě silnější. Nakonec došlo v roce 1963 k podepsání Smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v ovzduší, vesmíru a pod vodou mezi USA a Sovětským svazem, čímž došlo k ukončení takto masivních testů. Škody však již byly napáchány a jejich důsledky pokračují dodnes.
Tisíce lidí se musely kvůli jadernému spadu stěhovat ze svých domovů.
Spojené státy se koncem sedmdesátých let rozhodly, že se pokusí některá testovací místa očistit. Jedním z nich byl atol Enewetak. Začátkem roku 1977 na ostrov, na kterém probíhalo pravidelné testování jaderných zbraní a ze kterého byli jeho obyvatelé vystěhováni, přijelo na 4 tisíce amerických vojáků, aby sklidili na 73 tisíc metrů krychlových povrchové půdy ostrova. Veškerý materiál byl odvezen na ostrov Runit, kde zůstával stometrový kráter po jednom z testů z roku 1958.
Po tři roky byl do jámy svážený materiál a během prací zemřelo šest mužů. Další umírají i dnes na následky ozáření. Většina půdy byla totiž tvořená radioaktivními částicemi.
Jáma byla nakonec zakryta půl metru silnou betonovou konstrukcí a vznikl tak dóm, kterému místní přezdívají „Hrobka“. Stavba však měla být jen dočasným řešením. Od roku 1980 ale nikdo nepřišel s novým plánem a když v roce 1983 USA předaly správu nad Marshallovými ostrovy místním obyvatelům, zbavily se všech závazků.
Střet atomové a klimatické éry
Postupem času se na atol Enewetak začali vracet jeho původní obyvatelé a snaží se vypořádávat s tím, jak Spojené státy zničily jejich zemi. „Pryč jsou dny, kdy jsme žili ve strachu, ve strachu ze zbraní i bomb nukleárních,“ zpívá se v jedné z písní místních. Není to však úplně pravda.
Australská média již od roku 2017 upozorňují, že pod betonovým sarkofágem zůstává ve velké míře spad plutonia 239 – jednoho z nejtoxičtějších izotopů na světě, jehož poločas rozpadu je odhadován na 24 100 let.
Zásadním problémem pro budoucnost však zůstává především uchování betonového pokrytí „hrobky“. Stoupající hladina oceánu se totiž velice rychle blíží samotné konstrukci, která již po téměř čtyřiceti letech není v dobrém stavu. Podle některých zpráv již radioaktivní odpad částečně uniká. Bohužel vláda Marshallových ostrovů nemá experty ani finanční zdroje, které by mohly současnou situaci změnit. Úřady se navíc musí potýkat s mnohem větším problémem, který představuje stoupající hladina. Hrozí totiž, že oceán brzy pohltí naprosto všechno, nejen radioaktivní „hrobku“.
„Dóm na Runit ukazuje nespravedlnost v mnoha dobách,“ uvedl pro ABC Michael Gerrard z Kolumbijské univerzity. „Fakt, že tam explodovaly všechny zbraně, že všechno plutonium tam bylo zanecháno, že lidé, kteří vše odklízeli, nemají právo na zdravotnické služby, ale i to, že celý národ je teď ohrožen stoupající vodou, poukazuje na špatné chování.“