Na případ se už léta snaží upozornit skupina žen, sdružených do organizace Survivors of Symphysiotomy (SoS). Zákrok spočívá v rozříznutí ženské pánve při porodu a má umožnit jeho snadnější průběh. Důvodem pro jeho použití byla snaha umožnit ženě porodit co nejvíce dětí. Od 60. do 80. let, kdy se tento zákrok používal nejčastěji, byly totiž nemocnice pod silným vlivem katolické církve, která považovala dvě nebo tři děti za nedostačující.
Rodina je základ státu
Jedna z pacientek, Lily McDonell, kdysi zákrok podstoupila. Když ji lékaři po zákroku probudili, zjistila, že hlava jejího dítěte se napíchla na rozříznutou pánevní kost. „Jeho hlava se zasekla o pánev. Vykrvácelo,“ řekla Lily zpravodaji Al-Jazeery v Irsku.
Matilda Behan volila pro irský deník The Irish Times ještě ostřejší slova: „Přivezli mě na sál, který byl plný lidí. Nikdo mi neřekl, co se děje. Dali mi lokální anestetika a roztáhli mi nohy. Na tu bolest nikdy nezapomenu. Křičela jsem, ale drželi mě, takže jsem neviděla nic kromě toho, jak mě řežou.“ Když ji podle jejích slov nedávno vyšetřoval lékař, byl stavem její pánve zděšen. „Nemohl tomu uvěřit, bylo to mnohem horší, než jsem si myslela,“ dodala.
SymphysiotomyZákrok, který nemá v češtině ekvivalent a anglicko/český lékařský slovník jej volně překládá jako „rozšíření pánve při porodu stydkými pysky“. Vyspělé země ho v 19. století postupně opouštěly s tím, jak se zlepšovala medicínská technika a císařský řez se stal bezpečnější variantou. |
Marie O’Connor, předsedkyně SoS, k tomu řekla: „Císařský řez podle doktorů snižoval maximální velikost rodiny. Říkalo se: jednou ‚císařák‘, navždy ‚císařák‘ - doktoři odmítali provést na jedné ženě více než tři takové řezy, ideálně však měla každá během života porodit až deset dětí.“
Její slova potvrzuje i studie univerzity z Georgetownu. Podle ní katolická církev doporučovala, mnohdy přímo trvala na této formě porodu. Mohlo se jich odehrát až 1500.
Rozříznutí bez souhlasu
Množství zákroků přitom probíhalo bez souhlasu pacientek. Betty Walsh například v nemocnici před porodem uspali a když se po jeho skončení probudila, trpěla bolestmi a měla problémy s pohybem. „Bolest byla nesnesitelná. Nemohla jsem zvednout nohu, nemohla jsem se pohnout, bylo to hrozné. Musela jsem se plazit a když jsem se chtěla postavit, musela jsem si zapřít o dva smetáky. A takhle to bylo týdny,“ prohlásila. S nohou nemůže pohnout dodnes, trpí inkontinencí a se svým manželem nemůže mít pohlavní styk.
Lily McDonell.
Irská vláda nabídla v minulých týdnech některým postiženým ženám odškodné ve výši 60 000 dolarů (přes milion korun), některé ho však odmítly. Vláda by se prý podle nich za případem snaží udělat tlustou čáru, označit ho za dědictví minulosti a dále se jím nezabývat. Matilda Behan například sice kompenzaci vítá, ale tvrdí, že i jí jde o to, aby stát uznal chybu. „Takové přiznání by pro mě bylo zadostiučiněním a pomohlo by mi v klidu dožít,“ řekla.
Fyzioterapeutka Jess O’Dowd, která v Irsku pomáhá imigrantkám postiženým mrzačením pohlavních orgánů, srovnává výše popsané případy s těmi svými. „Je to stejně extrémní jako mrzačení. Změnit ženě tělo bez jejího souhlasu bez jakéhokoli závažného lékařského důvodu... myslím, že to určitě jde srovnat.“
Problém současnosti
Lidé z SoS přitom upozorňují na to, že ačkoli oficiální představitelé označují tyto praktiky za věc minulosti, stále se objevují zprávy, naznačující možnost jejich přetrvávání. Poslední taková pochází z minulého roku.
Strach z převládajícího vlivu ortodoxních náboženských praktik mezi lékaři má i Mark Kelly z neziskové organizace Irská rada pro lidská práva. „Náboženský étos se v prohlášeních zástupců lékařské komunity objevuje zcela běžně,“ řekl a dodal, že něco takového je v moderní demokracii nepřijatelné.
Lékařská komunita se k případu odmítla vyjádřit. V květnu tohoto roku vznikla v Irsku první klinika, která se zabývá mrzačením ženských pohlavních orgánů, především imigrantek.
