Polní maršál Chalífa Haftar byl vždy mužem velkých slov a teatrálních činů: není to tak dávno, co se nechával slyšet, že „pád Tripolisu je otázkou pár týdnů“, či bombasticky práskl dveřmi při pokusu o mírové ujednání výbušné situace v Libyi. Teď se ale zdá, že šestasedmdesátiletý charismatický velitel začíná tahat za kratší konec provazu.
Rusko poslalo do Libye stíhačky čtvrté generace, tvrdí americká armáda. Mají podpořit Haftara |
Haftarovy jednotky nazývané Libyjská národní armáda (LNA) jsou jednou ze dvou hlavních stran ve vleklé občanské válce v Libyi, jejich protivníkem je mezinárodně uznaná vláda premiéra Fáize Sarrádže. Mnohem důležitější je ale mezinárodní podpora bojujících stran: zatímco Haftara, jehož hlavním „stanem“ je město Tobrúk na východě země, podporuje zejména Rusko, Egypt a Spojené arabské emiráty, Sarrádž má mocného příznivce v Ankaře.
Haftar vyklízí západ země
Posledních několik týdnů přineslo Haftarovým vojskům sérii porážek a LNA nejen že musela zapomenout na několikrát avizovaný „konečný útok na Tripolis“, ale přišla i o většinu strategických bodů v západní části libyjského pobřeží. Ofenziva jednotek věrných Sarrádžovi je významně podporována Tureckem, které začalo posílat vládě v Tripolisu vojenskou pomoc letos v lednu.
Libyjský generál Haftar.
Zdaleka ale ještě není jisté, zda se jedná o konečný zvrat v konfliktu. Oficiální zdroj Sarrádžovy Vlády národního porozumění (GNA) sice tvrdí, že od počátku tohoto týdne se z Libye leteckým mostem stáhla více než tisícovka ruských žoldnéřů tzv. Vagnerovy armády, zprávu však není možné nezávisle ověřit. Nemusí přitom vůbec jít o stahování Rusů z Libye a na straně Haftarových spojenců se může jednat jen o přeskupování sil. Podle amerických zdrojů totiž mělo do Libye jen o pár hodin později dorazit nejméně deset ruských vojenských letadel. Údajně se na trase zastavily v Sýrii za účelem dotankování a přebarvení letounů.
Velká strategická partie
Jak Turci na straně Sarrádže, tak Rusové na straně Haftara samozřejmě sledují své vlastní ekonomické a geopolitické zájmy – jde o to, komu se podaří vyplnit mocenské vakuum vzniklé po svržení libyjského diktátora Muammara Kaddáfího v roce 2011. Libye, která za Kaddáfího patřila mezi hospodářsky nejvyspělejší africké země, má bohatá ložiska ropy a zemního plynu jak na pevnině, tak v přilehlých vodách Středozemního moře. Navíc leží jen „přes vodu“ od Evropy.
Vývoj v zemi každopádně nebezpečně připomíná situaci v Sýrii, kde se Rusové a Turci v doznívající občanské válce stali nejdůležitějšími hráči a zcela eliminovali vliv Západu. A nejde zdaleka jen o to, že na Sarrádžově straně bojují mj. islamističtí bojovníci ze Sýrie. Ankara a Moskva sice sledují v Sýrii rozdílné cíle a jejich armády tam několikrát stály proti sobě, oba státy se však dosud na sférách vlivu dokázaly – byť křehce – domluvit.
Maršál Haftar ohlásil, že přebírá řízení Libye. Dohoda ze Schirátu je prý ‚temnou minulostí‘ |
Rusku se tak plní starý imperiální cíl, totiž dosáhnout vojenskou přítomností a vlivem na pobřeží Středozemního moře, zatímco Turecko pomocí nárazníkového pásu na severu Sýrie efektivně eliminuje nepřátelské Kurdy. Podle agentury Reuters uniklé diplomatické zprávy již delší dobu naznačují, že podobný „modus vivendi“ se Ankara a Moskva pokusí najít i v Libyi. Cílem je, aby po skončení bojů oba státy získaly v zemi vojenský vliv a ochránily své ekonomické zájmy.
Pokud by k tomu došlo, budou poraženými v této partii zejména západní země. Vedle hospodářského významu (dodávky libyjské ropy a plynu tvoří např. v Itálii nemalou část importu těchto komodit) jde zejména o změnu geopolitické rovnováhy.
Námořní trasa z libyjského pobřeží na sever se stala od migrační krize v roce 2015 jednou z hlavních cest, po níž se zejména afričtí utečenci pokoušeli dostat do Evropy, tisíce jich v tamějších detenčních centrech zůstávají dodnes. Hrozba, že „migrační karta“ by se mohla stát efektivním způsobem destabilizace a vydírání evropských států, je nasnadě. K podobnému kroku ostatně již Turecko sáhlo počátkem roku, když umožnilo masám migrantů přesun po svém území na řeckou hranici.
