Malá Severokorejka Zin-mi se chystá uvázat si kolem krku rudý šátek jako nová členka Kimirsenského socialistického svazu mládeže - a spolu s tím se připravuje také na pompézní oslavy Dne slunce neboli výročí narozenin zakladatele a „Věčného vůdce“ KLDR. Slavný ruský dokumentarista Vitalij Manskij dostává od severokorejské vlády výjimečné povolení natočit o Zin-mi a její rodině dokument.
VITALIJ MANSKIJ Slavný ruský režisér ukrajinského původu. Absolvent moskevské filmové akademie natočil na tři desítky úspěšných filmů, jež ve světě posbíraly řadu prestižních ocenění. V posledních letech na sebe upozornil pozoruhodným dokumentárním snímkem Roura (2013) a nejnovějším počinem V paprscích slunce (2015), který v Praze představil jako host festivalu Jeden svět. |
Otěže natáčení svírá pevně v rukou severokorejská propaganda, která Manského nutí neuhnout ani o krok od předem připraveného scénáře - nic nesmí narušit obrázek šťastného života severokorejského lidu v „nejlepší zemi na světě“. Skutečným režisérem přesto zůstává Manskij: navzdory extrémnímu riziku nechává běžet kameru i ve chvílích, kdy se direktivně zapojují pilní budovatelé severokorejské mytologie.
Ideologie se tak střídá se záběry, které nikdy neměly spatřit světlo světa. Vznikl zcela jiný dokument, než po kterém severokorejský režim toužil: unikátní anatomie totalitní potěmkiády, která už desítky let trýzní statisíce svých obětí.
Snímek V paprscích slunce se českému publiku představuje v rámci festivalu o lidských právech Jeden svět; 14. dubna pak u nás vstupuje do oficiální distribuce.
V paprscích slunce (2015), oficiální trailer:
Lidovky.cz: Severní Korea se libovůli zahraničních kamer brání - to, co může cizinec fotit či točit, podléhá přísné režii režimu. Nejsou to pro dokumentaristu smrtící podmínky?
Na vaši otázku by se mi odpovídalo mnohem lépe, kdybych natáčel na dně oceánu, v kosmu, vězení nebo dokonce ve válce. Ve všech těchto situacích existují jisté zákonitosti, kterým se můžete přizpůsobit.
V Severní Koreji však žádná pravidla neplatí. Každé natáčení v této zemi vyžaduje unikátní způsob realizace a je docela dobře možné, že nějaký turista, který by propašoval malou, na součástky rozebranou kameru, by toho natočil víc, než jsme mohli my. Nás totiž kontrolovali ještě desetkrát víc než jiné delegace – právě proto, že jsme byli filmaři. Byli jsme pod nepřetržitým a přísným dohledem tajných služeb a nemohli jsme ani vyjít z hotelu, natož se svobodně rozhodnout co, kde a kdy budeme točit. Zároveň si myslím, že podruhé už tam nikdo film jako my nenatočí - obávám se, že severokorejská strana z našeho případu vyvodila důsledky a nic podobného už nikomu dalšímu nepovolí.
Lidovky.cz: Co jste měl v plánu, když jste do KLDR odjížděl? Jaký film jste původně chtěl natočit?
Rozhodně ne takový, jaký jsme nakonec udělali. Mé plány se neustále měnily ve střetu s tamní realitou. Chtěl jsem zachytit jak oficiální obraz, který o sobě ta země vytváří, tak její skutečný život. Tedy dvě roviny: mýtus a realitu. Několik sekvencí vytváření mýtu se mi opravdu zaznamenat podařilo. Ale realitu? Čím déle jsem tam byl, tím větší jsem měl strach, že tam vlastně žádný normální život neexistuje a snažit se ho zachytit je jako honit se za mýtickým svatým grálem. Říká se, že je těžké hledat černou kočku v temné místnosti - zejména pokud tam není.
Propaganda v KLDR.
Lidovky.cz: Nicméně hrdinkou vašeho filmu je reálná rodina: malé děvče, matka a otec. Nebo snad ne?
Především bych se pozastavil u toho pojmu „reálná rodina“. Ano, vidíme ženu,muže, dítě, jenomže za pojmem rodina je přece řada dalších věcí než čistě jen tato buňka. Víte, já vlastně nevím, zda to byla skutečná rodina. Nevím ani, jestli doopravdy žijí společně. Už jen ten jejich byt...
Abych nepředbíhal: při první návštěvě Severní Koreje, kdy jsem přijel na obhlídky, jsem hledal hrdinku svého filmu. Řekli mi, že si můžu vybrat během desetiminutové schůzky v ředitelně, ani o vteřinu déle, nikdo prý nemá ani o sekundu více času. Přivedli tam pět holčiček, každé z nich jsem se stihl zeptat jen na dvě věci. Zin-mi na otázku, kde žije, odpověděla, že bydlí s rodiči a prarodiči v malém bytě u nádraží, že tatínek je novinář a maminka kantýnská. Něčím mě to zaujalo, a tak jsem si vybral ji.
Nevěřil jsem, že Kim chodí na záchod, říká tvůrce severokorejské propagandy |
A pak jsem pořád, několik hodin denně, zkoušel přemluvit svůj doprovod, abych Zin-minu rodinu mohl navštívit. Kategoricky odmítali: Nelze! Až teprve v den odjezdu jsem byl pozván na večeři k jednomu vysoce postavenému úředníkovi, velkému zvířeti, a ten mi velice pozdě, už kolem jedenácté večer, slavnostně oznámil, že pro mě má dárek. Čekal jsem, že dostanu nějaký suvenýr, třeba knihu sepsanou některým z ideologických vůdců, album fotografií, zkrátka ty klasické, očekávatelné věci.
Ovšem k mému překvapení tlesklo „zvíře“ rukama a z vedlejší místnosti přivedli tu rodinu. Tatínka, maminku i holčičku. A já pochopil, že oni celou dobu čekali ve vedlejší místnosti na moment, až ten úředník tleskne; a abych pravdu řekl, byl jsem tak konsternován tím, že někdo takto zachází s lidskými bytostmi, že jsem se na žádnou konverzaci nezmohl.
  |
Lidovky.cz: A ten byt, který jste zmínil?
Když jsem tam přijel podruhé, tentokrát už na natáčení, najednou jsem zjistil, že rodina nebydlí v malém bytečku u nádraží, ale v ukázkové, moderní novostavbě s přímým výhledem na Památník idejí čučche. A že tatínek už není novinář, ale hlavní inženýr v továrně, a maminka už není kantýnská, ale pracovnice vzorového mlékárenského podniku. Ovšem to už všechno divák uvidí v tom mém filmu, ten přesně o tom vypráví.
Lidovky.cz: Byl tohle ten moment, kdy jste se rozhodl, že se diktátu Severokorejců vzbouříte a nebudete točit podle scénáře, do kterého vás nutili?
Přiznávám, že první natáčecí dny jsem upadl do naprosté bezradnosti a deprese; uvědomoval jsem si, že točím absolutní nesmysl. Uvedu vám příklad. Chtěli jsme natočit scénu, jak slunce vychází za Památníkem idejí čučche, kolem kterého vždycky jezdili lidé na kolech s vozíky.
Hrozivé sny se mi zdají dodnes, říká Severokorejec, který utekl z Tábora 14 |
Zdálo se mi to fotogenické, ale jakmile jsem postavil kameru, ti lidé zmizeli. Slunce vychází, památník stojí, ale cyklisté nikde. Vyhlížel jsem, jestli přece jen někdo nepřijede, a najednou jsem si všiml, že za rohem příslušníci nejspíš bezpečnostních složek celé nábřeží uzavřeli a lidi dál nepouštějí. Kdybych to věděl předtím, než jsme začali točit, samozřejmě tu scénu postavím tak, aby s tím počítala a zachytila právě to, jak cestu uzavírají. Teprve když mi toto došlo, našel jsem to řešení, které vidíte v mém filmu.
Kim Ir-senovo náměstí - srdce Pchjongjangu a symbol severokorejské ideologie.
Lidovky.cz: Nechával jste běžet kameru i ve chvílích, kdy jste to měl zakázáno. Nebál jste se, že tím celé natáčení pohřbíte? Nebo ještě hůř: důsledků pro svoji bezpečnost?
Nebudu říkat, že to nebylo napínavé. Strach, že nás odhalí, jsme měli pořád. V našem hotelu byla zvláštní místnost, kam jsme každý večer museli odevzdávat veškerý materiál, který jsme ten den natočili, a Severokorejci pak zničili ty záběry, které měli za závadné. Našli jsme technický trik, jak část toho materiálu ukrýt, ale strašně jsme se báli, že nás prohledají. V cizí zemi to jen tak neukryjete, všechno musíte mít neustále při sobě, a kdyby nás zkontrolovali, objevili by všechno. A v takovém případě... Teď tam soudí Američana, kterému hrozí vysoký trest jen kvůli ukradenému plakátu s vůdcem. To, co jsme dělali my, bylo mnohem horší. Kdyby nás odhalili, neumím si představit, jaký postih by nám hrozil. Nejspíš by nás rovnou popravili.
Lidovky.cz: Otázka, jak jste ten materiál propašoval přes hranice, je asi zbytečná, ale přesto ji položím.
Ano. Nezlobte se, ale o tom vám skutečně víc říct nemohu.
Lidovky.cz: Říkal jste, že se vám nepovedlo zachytit skutečný život, ale já mám pocit, že ve filmu přesto probleskuje – například ve scéně, kde Zin-mi mluví o svém vstupu do svazu mládeže, načež se rozpláče. Natáčení skončilo, máte zprávy o tom, jak se vaší hrdince daří? Nebojíte se o ni?
Nemyslím si, že Zin-mi něco hrozí – samozřejmě kromě životu v Severní Koreji, který je sám o sobě hrozivý. V paprscích slunce běží na celé řadě světových festivalů a oni to dobře vědí, stejně jako to, že svět se o osud Zin-mi zajímá, takže potřebují ukázat, že se jí nic nestalo. Druhý argument je, že ta rodina se ničeho nedopustila; ve filmu nejednali z vlastní vůle, pouze do písmene plnili rozkazy.
‚Dáte si lajnu?‘ Manželky severokorejských kádrů si udržují štíhlou linii pervitinovou dietou |
A konečně, což je mimochodem dost zajímavé: po uvedení snímku nás Severokorejci bombardovali protestními nótami, ale pak se situace změnila a jejich tón pozoruhodně zvlídněl. Dostal jsem od nich tři dopisy, ve kterých se ke mně velmi přátelsky obracejí a nejrůznějšími způsoby mě lákají na návštěvu KLDR, údajně na nějaké důležité jednání. A všechny ty dopisy končí tím, že Zin-mi se po mně strašně stýská.
Lidovky.cz: Měl jste vzácnou možnost nejen strávit v KLDR řadu dní, ale také proniknout do nitra jejího manipulativního systému. Napadá vás nějaké slovo, které by vaši mimořádnou zkušenost vystihlo?
(Dlouze přemýšlí.) Jedním slovem to asi popsat nelze. Snad že... člověk tam vidí důsledek totální nesvobody. My si žijeme v našem svobodném světě a někdy mám pocit, že si svých svobod nevážíme a lehce se jich vzdáváme - nejspíš máme pocit, že nám je nemohou vzít všechny, že nám vždycky něco zůstane. V KLDR jsem viděl, kam může tahle cesta vést. Viděl jsem, jak vypadá, když člověka připraví o úplně všechno, včetně vlastního života. V Severní Koreji se lidé rodí mrtví – žijí, ale život nemají, protože tam člověku nepatří vůbec nic, ani on sám sobě. Něco takového je... absolutní katastrofa.
Takže jestli po mně chcete jedno jediné slovo, tady je: katastrofa.
