„Když se děje zlo, tak se nemá brát ohled na to, o jaký národ jde. Proti zlu je potřeba bojovat. Kdyby třeba došlo k agresi ne proti Ukrajině, ale proti České republice, jsem si jist, že nejen já, ale i další by odjeli pomáhat Česku v boji za jeho svobodu. Pomáhat menší zemi, která vůbec nemůže za to, že ji někdo napadl,“ řekl Marjeuski v rozhovoru novinářům.
Pavel Marjeuski je vystudovaný politolog. V roce 2020 se seznámil s běloruským prezidentským kandidátem Sjarhejem Cichanouským a líbilo se mu, co říká o nespravedlnosti, která se podle něj v Bělorusku odehrává na mnoha frontách. Když Cichanouského zatkli, připojil se jako dobrovolník k volebnímu štábu jeho manželky Svjatlany, která se rozhodla kandidovat místo Sjarheje, a pořádali různé akce na její podporu.
„Během práce ve volebním štábu jsem se seznámit s mnoha zajímavými Bělorusy, lidmi, kteří se přestali bát, přestali se podřizovat Lukašenkovu režimu a zabývali se tím, jak ho změnit. Mnozí z nich bohužel kvůli tomuto boji přišli o svobodu a teď jsou ve vězení,“ vypráví 33letý Bělorus.
„Když jsem cítil, že už se smyčka kolem mě stahuje a existovalo velké riziko, že budu také zadržen, odjel jsem do Polska. To bylo v létě roku 2021. Pak v březnu 2022 jsme se s Hlebem přes Běloruský dům ve Varšavě dostali na Ukrajinu,“ dodává.
Za svobodné Bělorusko
Jak Marjeuski vysvětluje, Běloruský dům ve Varšavě je budova, kterou běloruské komunitě poskytlo město. Slouží pro pořádání různých běloruských akcí a setkání. Jeden z prostorů v rámci domu pak začal sloužit i pro různé organizační věci spojené s náborem lidí právě do Pluku Kalinouského, což je běloruský dobrovolnický pluk bojující na straně Ukrajiny. „Na Ukrajinu jsem odjel 8. března, bylo nás tehdy 14. Nejdřív jsme jeli do Lvova, pak do Kyjeva,“ říká Pavel.
Hleb Huňko se dostal do Polska podobně jako Pavel, přijel ale ještě se svým bratrem. Kvůli účasti na protestech ho v Bělorusku zadrželi a uvěznili. „Jak se ke mně chovali, se dá nazývat mučením. Podal jsem proti tomu stížnost k mezinárodním organizacím, které se zabývají právy dítěte. V reakci na to si mě hned předvolali. Do toho mě vyloučili ze střední školy. Začalo mi být jasné, že kdybych v Bělorusku zůstal, už zemi nebudu moct opustit.
Takže jsem rychle odjel do Litvy, kde jsem strávil týden, a poté do Polska,“ říká Huňko. „Začal jsem se učit polsky, přijali mě na školu a zažádal jsem si o mezinárodní ochranu. Když začala válka, zrovna jsem měl narozeniny, bylo mi 18. Azyl jsem získal 8. března, kdy jsem odjel do války,“ dodává.
Na Ukrajině nejdříve absolvovali výcvik, třetí den svého pobytu dostali zbraň a učili se střílet, ale i spoustu dalších věcí. Pak je čekal první bojový úkol. V rámci běloruské jednotky bojovali na severních předměstích Kyjeva, pak i na frontě u Chersonu a v okolí Mykolajiva.
„Pokud chce člověk žít určitý uvědomělý život, tak má podle mého názoru jít za svým snem. A mým snem je svobodné Bělorusko. Bělorusko bez násilí, bez diktatury, se vzdělanou společností, s rozvinutou ekonomikou a zdravě fungující policií. Pro mě ta cesta začala účastí na protestech proti Lukašenkovu režimu, a pak pokračovala už tím bojem proti Putinovu režimu, Putinově agresi,“ odpovídá Pavel na otázku, proč se rozhodl jít pomoct Ukrajincům.
Kolik má pluk celkem členů, nechtěl říct, jsou jich ale stovky. A jsou mezi nimi i ženy. Finance a výzbroj mají jak od ukrajinské armády, tak od dárců z řad běloruské diaspory po celém světě.
Strach ze smrti
Nebáli se, že v bojích na Ukrajině zemřou? „Strach k tomu samozřejmě patří. Člověk se bojí, že umře, bojí se, když vidí umírat své přátele, ale pro mě by bylo mnohem horší, kdybych musel žít v nepravdě. Vědět o nějaké nespravedlnosti a tvářit se, že není. Je třeba si také uvědomit, že vojenské úkoly jsme tam neplnili pořád, byla tam spousta prostoru, kdy jsme spolu jen trávili čas, snažili jsme se být veselí, vtipkovat, bavit se o normálních věcech,“ říká Marjeuski.
„Teď si vzpomínám na konec března. Buča, Irpiň, záběry z těchto osvobozených míst obletěly celý svět. My jsme tam byli a vše jsme to viděli na vlastní oči. Ta zničená města, shořelá lidská těla. V jednu chvíli jsme se všichni sešli u vchodu do jednoho z domů, byl to vícepatrový dům a všechny byty byly otevřené, protože je předtím vyrabovali ruští vojáci. Zahlédli jsme tam kytaru, kterou nevím proč s sebou neodnesli. Možná se jim zdála příliš levná, nebo o ni neměli takový zájem jako o záchodové mísy,“ vypráví Bělorus.
Tehdy jeden z jeho kolegů, který už není naživu, protože zahynul v bojích, si vzal kytaru do ruky a začal hrát. A zazněly různé písničky - ukrajinské, ruské i anglické.
„My všichni jsme zpívali, i když jsme věděli, že vedle nás je smrt, že se vedle nás odehrávají boje. Takové okamžiky hrozně moc zvedají bojového ducha. Když o tom teď vyprávím, tak mám znovu husí kůži,“ dodává.
Následky do konce života
Hleb říká, že on se snažil strach nemít. Nemít v hlavě myšlenky, které by ho nějak demotivovaly. Jenže později se mu vše vrátilo, a to ještě s větší intenzitou.
Začal mít totiž panické ataky. Navíc v důsledku toho, že se ocitl v blízkosti exploze, utrpěl i zranění mozku, takzvanou kontuzi. Přidaly se další psychické problémy, začal slyšet hlasy a potřeboval psychologickou pomoc. Té se mu dostalo až v Polsku, kde nyní žije a říká, že už se cítí lépe. Na Ukrajině strávil pět měsíců, i přes následky, které to na něm zanechalo, toho ale nelituje.
Pavel strávil na Ukrajině tři měsíce a rozhodl se z jednotky odejít mimo jiné proto, že se vedení pluku rozhodlo, že půjde do politiky. „S tím jsem se nemohl ztotožnit. Pak samozřejmě byly i další důvody. Hodně mě například zasáhla smrt našeho velitele. Byl velmi zkušený a byl pro nás všechny autoritou,“ říká.
Panickými atakami začal trpěl také, nejdříve v Kyjevě, pak i několikrát ve Varšavě. I jemu pomohla psychoterapeutka a rovněž sport. „Psychoterapeutka mi doporučila, abych začal dělat něco, co mi pomůže se rozptýlit, abych se mohl lépe začlenit do klidného života. Když se člověk vrátí z války, nemůže si zvyknout, že už neslyší výbuchy a nehrozí mu smrt. Takže chodím hodně cvičit a snažím se tam nechat spoustu sil, abych pak už neměl v hlavě prostor na špatné myšlenky,“ vysvětluje Bělorus.
„Až válka skončí, a my všichni věříme, že skončí vítězstvím Ukrajiny, tak se z ní vrátí stovky Bělorusů, kteří budou potřebovat minimálně psychologickou podporu a pomoc,“ dodává.
I z toho důvodu se Marjeuski spolu se svými kolegy rozhodl založit fond běloruských veteránů, díky kterému by chtěli pomáhat těm, co se vrátí z bojů. Ať už s hledáním bydlení, práce, nebo právě s psychologickou péčí. Fond by měl mít formu nadace a Pavel doufá, že se jim podaří získat příspěvky od běloruské diaspory z celého světa.
Veteráni nemohou domů
Kromě těchto problémů ale řeší běloruští veteráni ještě jeden další, který je trápí možná i mnohem více. „Kvůli válce a sankcím, které byly uvaleny na Lukašenkův režim, je nyní pro Bělorusy téměř nemožné získat vízum a přicestovat například do Litvy, Polska nebo Česka. Veteráni se tak nemohou potkat se svou rodinou a oni zase nemohou do Běloruska, protože tam by jim hrozilo vězení,“ vysvětluje Pavel.
I proto se teď snaží jednat s politiky v těchto zemích a usilují o to, aby se rodiny běloruských veteránů mohly setkat.
Na dotaz, zda se ještě plánují vrátit na Ukrajinu, Hleb odpovídá jasným ‚ne‘. Pavel popisuje, že je přes různé skupiny v kontaktu s dalšími běloruskými veterány a část z nich se už na Ukrajinu vrátila. „My ostatní jsme zůstali, ale v rámci našich debat jsme si říkali, že pokud Lukašenkův režim vtrhne na Ukrajinu, tak se tam vrátíme a budeme ji znovu bránit,“ uzavírá.
