„Snímek neidentifikovaného vojáka sloužícího u 173. výsadkového brigádního praporu při obraně vojenského letiště Phouc Vinh v Jižním Vietnamu,“ zapsal si 18. června 1965 do notesu tehdy dvaatřicetiletý Faas krátce poté, co fotografii pořídil. Po mnoho dalších let to byla jediná informace, kterou se veřejnost o identitě muže v uniformě dozvěděla.
Portrét upoutal pozornost. Voják se světlýma očima na něm hledí přímo do objektivu, ústa roztažená do mírného úsměvu. Na hlavě mu sedí helma s ručně psaným vzkazem. Názorem na válku. „Odmyslete si přilbu a mohla by to být fotka ve středoškolské ročence,“ psala americká média.
Hesla na helmách nebyla neobvyklá. Američtí vojáci se ve Vietnamu denně potýkali s hroznými podmínkami a těžkými morálními otázkami. Byl to nejsnazší způsob jak dát najevo pocity z vleklého konfliktu, v němž během devíti let padlo 58 tisíc Američanů.
Fráze „Válka je peklo“ byla nejen konstatováním zjevné skutečnosti, ale také součástí projevu generála Williama Shermana, velitele vojsk Severu v americké občanské válce. „Neznáte hrůzy bojiště. Já prošel dvěma válkami. Viděl jsem, jak se města mění v popel. Viděl jsem tisíce mužů padnout k zemi. Viděl jsem jejich mrtvé tváře hledící k nebi. A říkám vám, že válka je peklo,“ řekl roku 1879 absolventům vojenské akademie.
Těžký návrat do normálního života
Sysifovský hon na partyzány skrývající se v džungli ani masivní bombardování severního Vietnamu k ničemu nevedly a tak roku 1973 Američané podepsali v Paříži dohodu o ukončení konfliktu. Poslední američtí vojáci se stáhli před padesáti lety, v roce 1975 vstoupily severovietnamské jednotky do Saigonu.
Identita modrookého vojáka na slavné fotce Horsta Faase vyšla najevo až dlouho po konci války. To dobou však už byl po smrti. Médiím se podle The New York Times ozvala jistá Fran Chaffinová Morrisonová a prozradila, že na fotce je její manžel Larry.
K 173. brigádě ve Vietnamu nastoupil v květnu 1965 ve věku devatenácti let, dva roky po jejich svatbě. „Když válka skončila, vítala jsem ho na letišti. V podpaží měl výtisk magazínu Hvězdy a pruhy, ve které byla ona fotografie neznámého vojáka,“ popsala Fran. Páru se později narodily tři děti. Larry nicméně podle Fran po návratu z bojiště už nikdy nebyl jako dřív.
Dělalo mu potíže zařadit se do běžného života. K duševním problémům se přidala těžká cukrovka. Zemřel v devětatřiceti letech, zřejmě v důsledku obtíží po vystavení herbicidu známému jako Agent Orange, který Američané používali k odlesnění džungle, aby mohli snáze zaměřit a bombardovat nepřítele.
Odborníci v letech po válce u exponovaných amerických veteránů odhalili větší počet případů leukémie, lymfomů nebo právě cukrovky druhého typu. V důsledku Agent Orange se rovněž zvýšila míra vrozených vad dětí amerického vojenského personálu. Vietnamská vláda uvádí, že herbicid vedl k onemocnění u více než tří milionů tamních obyvatel.
„Nejschopnější válečný fotograf“
Faas za svou práci ve Vietnamu získal v roce 1965 Pulitzerovu cenu. Dokumentoval zejména dopad konfliktu na místní lidi: rodiny schoulené ve strachu uprostřed válčících mužů, otce plačícího nad tělem svého syna. „Letící kulku vyfotit nejde, ale strach ano,“ cituje Faase The Guardian.
Kromě práce v terénu se soustředil také na vybírání dalších fotografů, kteří se následně proslavili coby „Horstova armáda“. Faas se zasloužil například o zveřejnění snímku Eddieho Adamse, na němž šéf saigonské policie střílí na agenta Vietkongu. Rovněž bojoval za fotografii Nicka Uta, jež zachytil nahou vietnamskou dívku prchající z hořící vesnice. Publikaci snímku protlačil i přes námitky editorů AP, které pobuřovala nahota dítěte.
Jeden z nejslavnějších snímků z vietnamské války zachycuje zděšené děti při útěku před napalmem, kterým letadla jižního Vietnamu zaútočila 8. června 1972 na údajné skrýše Vietkongu poblíž Trang Bang. Jeden z letounů omylem shodil napalm na jihovietnamské vojáky a civilisty. Vystrašená dívka na snímku ze sebe při útěku strhla hořící šaty.
Faas si vybudoval rozsáhlou síť zdrojů a dokázal předvídat, kde se bude odehrávat akce. Jeho odvaha zapůsobila i na generála Williama Westmorelanda, velitele amerických sil ve Vietnamu.
Faasova schopnost fungovat ve válce byla možná důsledkem toho, že v ní sám vyrůstal. V Berlíně se narodil téhož roku, kdy se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. Faas prošel povinnou účastí v mládežnické organizaci Hitlerjugend a později popsal, jak sledoval spojenecké bombardování Berlína. Když se k městu blížila ruská armáda, jeho rodina utekla do Mnichova.
Na povolání válečného fotografa se dal záhy po svém nástupu do AP. Agentura ho v roce 1956 poslala do Konga, později sledoval povstání v Alžírsku. Vietnam Faas navštívil poprvé roku 1962. A byla to osudová výprava. V následné válce strávil více času než jakýkoliv další zahraniční fotograf.
„Horst byl na bojišti naprosto neohrožený. Uměl se postavit na to nejlepší místo a pak metodicky cvakal. Byl nejzkušenějším a nejdokonalejším válečným fotografem, jakého jsem poznal,“ řekl později listu The Washington Post jeho novozélandský kolega Peter Arnett.
Na svoji odvahu málem doplatil v roce 1967, kdy mu dělostřelecký granát těžce poranil nohu. Život mu zachránili až američtí polní chirurgové. Do terénu se vrátil a roku 1972 získal další Pulitzerovu cenu, tentokrát za zpravodajství o konfliktu v Bangladéši. Šlo o sérii snímků na nichž bengálští povstalci usmrtili bajonetem muže obviněné ze znásilnění a vraždy. V roce 1976 se Faas přestěhoval do Londýna a až do svého odchodu do důchodu v roce 2004 pracoval jako vedoucí fotoeditor AP pro Evropu.
