„Jestli neprojedeme dnes, a to teda neprojedeme, přespíme v tamhletom křoví,“ mne si bradu muž ve středních letech s kapesníkem na hlavě. Má rozepnutou košili a z čela, přes tváře, po krku na hruď a důstojné břicho mu tečou potoky potu. Křoviska, na něž ukazuje, jsou vzdálená asi 60 metrů. „V autě bude nesnesitelně,“ uvažuje dál. „A taky kdyby se strefili do fronty, je lepší být v křoví než v autě.“ Říká to klidně, jako kdyby probíral se svou ženou, kam pojedou letos na dovolenou.
Ona ale stojí a tiše se dívá na nehybnou řadu aut. V očích má slzy. Pak se k manželovi s nešťastnou tváří obrátí a s obavami se zeptá: „Neměla bych si tam jít lehnout, aby nám to křoví nikdo nezabral?“ Bylo kolem poledne. A Ukrajina právě zažila jeden z teplotních rekordů - největší vedra za posledních 80 let.
Od 21. ledna 2015 není možné jezdit si mezi územím kontrolovaným proruskými separatisty a zbytkem Ukrajiny podle libosti. Už nestačí mít jen běžný dokument potvrzující totožnost. Je třeba si sehnat také „propusk“.
Miny v lese
„Ty šmejde, já si tě najdu, však já tě dostanu... Ať tě do smrti trápí černé svědomí,“ vřeští menší žena s hlavou omotanou tričkem. Je lehce po obědě a teplota se hrozivě blíží ke čtyřicítce. Většina lidí už odpadla a jenom rezignovaně leží v trávě kolem silnice. „Do lesa nechoďte,“ křičí matka na své dva syny ve věku asi osm a deset let. „Je tam naděláno a jsou tam miny.“
Žena se snaží zabránit vlastním tělem autu, které předjíždí frontu.
V neděli si ve frontě před checkpointem u Volnovachy jedenapadesátiletá žena odskočila do pole. Ozval se výbuch. Mina způsobila ženě těžká zranění. Žena zatím žije.
Tady u Arťomovsku se zatím s minou nikdo nestřetl. Zato se střetávají lidé mezi sebou. Žena s tričkem na hlavě se vrhá na automobil, který se snaží řadu asi 500 vozů předjet. V záchvatu zuřivosti po něm hází to nejcennější, co teď lidé v dlouhé řadě mají - lahev s vodou.
Propustky vymysleli v Kyjevě. Politici se celkem logicky usnesli, že by bylo dobré mít přehled, kdo linii bojů překračuje, a zavést na nebezpečných úsecích pořádek. A výsledek? Nekonečné fronty, rozzuření občané, srdeční kolapsy a především exploze korupce.
Lidé z území kontrolovaného rebely jezdí do měst, kde platí ukrajinské zákony, pro důchody, za příbuznými, do nemocnic, na nákupy - ceny v Charkově jsou čtyřikrát nižší než ceny v Doněcku. Pak se zase vracejí do DLR a LLR. Mají tam své domy, staré rodiče, práci. Ukrajinští vojáci jim tuhle válečnou turistiku zakázat nemohou. Tak jim ji alespoň patřičně znepříjemňují.
Šťastný pumpař
„Tohle je šílené stanoviště. Ještě takové úplatky berou u Volnovachy, to je, když jedete do Doněcku z jihu,“ vysvětluje mi muž, který stojí v řadě aut sedm hodin.
„Minule jsem tady stál 36 hodin. Teď projelo ale kolem OBSE, a když se tihle panáčci ve velkých bílých džípech někde objeví, hned se přestane střílet a vše na chvíli funguje, jak má. Jenže oni jen profrčí, nikdy u nás nezastaví, aby se zeptali, jak se nám žije. Nikdy. Když zmizí, vše se vrátí do starých kolejí.“
Fronta sahá skoro k poslední benzinové pumpě ve městě Arťomovsk na výpadovce na Dzeržinsk, Gorlovku, Jenakijevo a Doněck. Pumpař si musí mnout ruce. Obchody tady jenom kvetou. Ti, kdo se ve frontě ocitnou poprvé, nemají zásoby pití ani jídla na dva dny jako ti mnohem zkušenější.
„Syn studuje v Charkově. Jeli jsme si pro něj, vezeme si ho domů na prázdniny,“ říká žena z Doněcku. „Jsme všichni Ukrajinci, proč nám nějaký Porošenko, zločinec a sadista, brání pohybovat se po naší zemi? Copak my jsme nějací bandité? A nakonec ti, koho on označuje za bandity, víte, koho myslím, déenerovce, ti nás nechávají projíždět svobodně a žádné úplatky neberou. Zato tihle ukrajinští vojáci, to jsou hajzlíci...“
Speciální propustka
Od 7. července si všichni, kdo chtějí vjet do zóny ATO (antiteroristické operace), musejí obstarat elektronickou propustku. S pomocí internetu to trvá asi deset dnů. Horší je, když po dvou dnech ve frontě na místě zjistíte, že vás vojáci na checkpointu v počítači z nějakých důvodů nemají.
Arogantní úředníci i úmorné vedro. S tím se musejí smířit ti, kteří chtějí překročit linii na východě Ukrajiny.
„Nový systém propustek v zóně ATO zlepší kvalitu kontrol a zkrátí jejich dobu, vymýtí korupci a zlikviduje fronty na checkpointech,“ prohlásil počátkem července šéf Rady národní bezpečnosti a obrany Alexandr Turčinov. Vše je ale zatím přesně naopak.
„Vymysleli to, aby nás definitivně zničili. Když nás v té frontě nebo po cestě nezastřelí, alespoň nás donutí, že namísto na Ukrajinu budeme jezdit do Ruska. Já si asi vezmu ruský pas a bude klid,“ říká mi žena s tričkem na hlavě, která se představí jako Naďa.
Děti za sto hřiven
Naďa už se chce zase vrhnout pod kola auta, které objíždí celou dlouhou frontu, ale jeho posádka z okna vystrkuje asi dvouleté děcko. „No dobře,“ řekne rezignovaně. Pak mi pošeptá, že teď kvete na frontě skvělý obchod - různí podnikavci sem vozí pití a prodávají ho za vysoké ceny.
Ale jsou i matky, které půjčují své děti těm, kdo chtějí přejet přes checkpoint bez čekání. „Za sto hřiven,“ tvrdí Naďa. „Sednou si i s děckem do auta, za kontrolou vystoupí a seženou si dalšího zoufalce, kterému pomohou přejet v opačném směru. Takhle to dítě týrají celý den...Je to tak ponižující. Proč se k nám Kyjev takhle chová?“ Zdá se mi najednou, že skutečně jednu ženu s dítětem vidím projíždět kolem už podruhé.
Mnozí z těch, kdo si nakoupili v Charkově a jedou teď domů na Donbas, vloni v památném referendu hlasovali pro připojení Donbasu k Rusku. Většina z těchto separatisticky naladěných občanů by ale dnes, po roční válečné zkušenosti, nejspíš k žádnému referendu nešla.
Naďa mi vřele mává. Otevřu okénko a ještě jí podávám vodu teplou jako kafe - o tu svoji přišla při útoku na jedno z předbíhajících aut. „My zvítězíme!“ zvolá na rozloučenou. Těžko říct, zda mluvila jen o vítězství nad podvodníky ve frontě, kteří se v ní snaží předbíhat.
