Pondělí 25. ledna 2021svátek má Miloš 1 °C sněhové přeháňky Předplatné LN
Premium

‚Od té chvíle, co začala válka, koronavirus neřešíme.‘ Karabach ničí takzvané bezpilotniky, válka připomíná řež

Problém vzájemných vztahů se jmenuje právě Náhorní Karabach. | foto: Tomáš Vlach, Lidové noviny

Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Kavkaz Zatímco si svět navléká roušky a zavádí zákazy vycházení, uprostřed Kavkazu jako by na covid-19 úplně zapomněli. Válka je daleko horší než koronavirus, říkají obyvatelé Náhorního Karabachu, kde se od konce září mezi sebou na život a na smrt perou znepřátelení Arméni a Ázerbájdžánci.

Kavkazské říčky Aghavno a Hagari se klikatí úzkým údolím. O kus výš jsou vidět pastviny, a dokonce tu jakýsi včelař obhospodařuje úly, jako by v Náhorním Karabachu žádná válka nebyla. Oblast nyní kontroluje Arménie, ale do vypuknutí konfliktu začátkem 90. let patřila Ázerbájdžánu. Do reality nás vrací silniční zátaras z klád a narychlo sehnaných pneumatik. Odbočujeme na kamennou cestu a hned vidíme důvod objížďky – silniční most zasáhla bomba, trčí z něj dráty a kusy železobetonu.

„Dnes ráno to zničili. Bezpilotnik,“ slyším od skupinky stavařů ruský výraz pro bezpilotní letadlo, který se používá i v arménštině. Jsme v Lačinském koridoru, nejdůležitější spojnici Náhorního Karabachu s okolním světem. Dělníci právě dokončili provizorní přemostění. Techniku zaparkovali pod okolní stromy. Zdá se, že vůbec nemají strach, že raketa ze všudypřítomných ázerbájdžánských bezpilotniků může každým okamžikem přiletět znovu a zničit jejich nové dílko – i s námi všemi.

Většina obyvatel žije ve Stěpanakertu, dalšími městy jsou Martakert, Hadrut či...
Region je svou rozlohou 11 458 čtverečních kilometrů o něco větší než...

Bezpilotní letadla jsou obávaným fenoménem této války. Mají je obě strany, ale Ázerbájdžán je používá v mimořádném množství – nejen k průzkumu, ale také k útokům. Řádí i dělostřelectvo, a jak Arméni, tak Ázerbájdžánci používají dalekonosné reaktivní střely typu Směrč. Ty dokážou nadělat paseku i ve městech desítky kilometrů od fronty a karabašští Arméni s nimi občas ostřelují druhé největší ázerbájdžánské město, třisettisícovou Gandžu. Z toho, že rakety dopadnou na obytné domy a zabíjejí civilisty, si nic nedělají, tak jako nikdo v této válce.

Na boje jsou tady zvyklí, napětí v regionu panuje už tři desetiletí. Ale drony jsou pro místní něčím novým. Dokážou vás zasáhnout vždy a všude, i když jste třeba sto kilometrů v zázemí, a ještě se schováte pod skálu. Později o nich slyším množství historek. Plukovník, který velí na frontě bojovému pluku, mi vykládá o tom, že se s bezpilotními letadly setkávají denně.

„Malé izraelské létají vysoko a zkoumají terén. A pak jsou tu velké turecké, ty útočí raketami. Jiné, takzvané kamikadze, to do vás našijí celé,“ říká. Používají prý přesně naváděné vakuové bomby, kdy tlaková vlna vcucne všechny v okolí výbuchu dovnitř, místo aby je vyhodila ven. Lékaři se pak snaží zachránit životy bojovníků se strašnými zraněními. 

S Tureckem v zádech

Mezi vojenskými odborníky koluje názor, že zatímco Izrael sleduje prodejem dronů Ázerbájdžánu pouhý zisk a nijak se politicky nechce míchat do letitého sporu mezi tímto muslimským národem a křesťanskými Armény, turecká pozice je jiná. Dnešní ambiciózní Turecko vedené prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem plně pracuje na obnovení osmanské imperiální slávy. Posiluje ekonomiku a buduje infrastrukturu, stále víc zasahuje do dění v některých muslimských zemích a vyrábí i sofistikované zbraně. A v etnicky a nábožensky spřízněném Ázerbájdžánu, který má letitý problém s tureckým rivalem Arménií, vycítila Ankara šanci.

Už v první dekádě našeho tisíciletí se na tureckém trhu se zbraněmi zjevila firma Baykar, jež původně vyráběla automobilové součástky. Postupně vyvíjela i drony a její aparáty začala objednávat armáda. V roce 2009 představil Baykar skutečný bezpilotní letoun Bayraktar TB2, který vydrží ve vzduchu 24 hodin a unese až 600 kilo nákladu.

Zbrojovka o tisících zaměstnanců vyrobila na 400 těchto strojů. Turecká armáda je nasadila v Sýrii a Libyi, země je vyvezla do Kataru a na Ukrajinu, o použití v konfliktu mezi Ázerbájdžánem a Arménií však její stránky mlčí.

„Nasazují je masově, chtějí si vyzkoušet jejich efektivitu,“ říká Armen z karabašského ministerstva obrany – region má svou vlastní vládu a vyhlásil samostatnou republiku, již však žádný stát světa neuznává. Bezpilotní aparáty se schopností střílet přesné rakety jsou podle něj – spolu s dalšími zbraněmi a bojovníky ze Sýrie – tureckou intervencí v této podivné válce.

Vojáci na frontě jsou přesvědčeni, že proti nim kromě vražedných dronů stojí i Tureckem najatí bojovníci ze Sýrie. „Posloucháme je v éteru, slova v arabštině a džihádistické výkřiky,“ říká plukovník. Skutečností je, že přítomnost džihádistů, kteří sem prý měli přijet bojovat proti křesťanským „bezbožným“ Arménům, zatím nikdo neprokázal.

Jako svatou válku však svůj boj začali brát karabašští Arméni. Na auta, politá kvůli lepšímu maskování blátem, malují kříže, ty jsou občas k vidění i na uniformách bojovníků. „Bojujeme ze všech sil, ale je to těžké,“ říká Davit, který se skupinou vojáků kráčí po silnici u vesnice Kamir Šuka. Jdou rovnou z fronty, těžko skrývají únavu, v zaprášených uniformách se ve chvílích odpočinku sklátí pod nejbližší strom a pospávají.

Davit zůstává vzhůru a vypráví o tom, jak se jako advokát z karabašské metropole Stěpanakertu přihlásil dobrovolně na frontu. Dostal uniformu, kalašnikov a poslali ho do zákopů k městu Hadrút na jihu Náhorního Karabachu. „Jsem tu od druhého dne války. Není to jednoduché, ale nebojte, vyhrajeme,“ pokouší se o optimistický úsměv.

Nikdo z vojáků armády Náhorního Karabachu ani z řad posil vyslaných z Arménie nepřizná novináři jen tak při posezení pravý stav věcí. Jednak je to zakázáno, jednak nechtějí demoralizovat bojového ducha. Pokud se prolomí hranice důvěry, mluví jinak. „Je to hrozná řež. Na celou skupinu spadla bomba, asi z dronu, a nikdo nezůstal naživu,“ říká Eda, bratr válečné vdovy z metropole Jerevanu, jehož švagr šel do války z arménské armády jako nižší velitel a specialita.

Než zahynul, referoval prý o tom, že ztráty jsou obrovské, vyšší než asi tisícovka vojáků, oficiálně udávaná ministerstvem obrany. Vyšší počty, zhruba dva a půl tisíce mrtvých na každé straně, uvedl nedávno ruský prezident Vladimir Putin. Pro Armény se přitom situace nevyvíjí nijak dobře a ázerbájdžánská armáda ovládla část karabašského jihu. Situace je značně nepřehledná, ale podle prohlášení ázerbájdžánského prezidenta Ilhama Alijeva vše nasvědčuje tomu, že vojska postupují a blíží se jak ke Stěpanakertu, tak k Lačinskému koridoru ve snaze odříznout Náhorní Karabach od nejdůležitější spojnice s Arménií.

Obě strany se nenávidí na život a na smrt. Přitom až do konce sovětských dob se Arméni a Ázerbájdžánci sice nemuseli, dokázali však vyjít a rivalita byla leckdy větší mezi Armény a jejich sousedy Gruzínci.

Nenávist až na smrt

Problém vzájemných vztahů se jmenuje právě Náhorní Karabach, enkláva po věky většinově osídlená Armény v hloubi ázerbájdžánského území. Střety mezi národy začaly už na počátku 20. století, atmosféra se poněkud uklidnila poté, co sovětští bolševici po svém vítězství připojili Náhorní Karabach k Ázerbájdžánu a v roce 1923 mu dali autonomii.

Tehdy ještě vedle sebe žili Arméni a Ázerbájdžánci i v metropolích Jerevanu a Baku. Nenávist ožila s uvolňováním poměrů během perestrojky na konci osmdesátých let. Nejvíc se projevila právě v Náhorním Karabachu, o který obě strany svedly otevřenou válku. Provázely ji brutální masakry civilistů na obou stranách a stála třicet až čtyřicet tisíc lidských životů. Území o rozloze čtvrtiny současného Ázerbájdžánu nakonec vybojovali s pomocí spojeneckého Ruska Arméni a zřídili tu takzvanou Náhorně-karabašskou republiku, již dosud nikdo kromě separatistů v Podněstří, Abcházii či Severní Osetii neuznal.

V době podepsání příměří v květnu 1994 byli všichni Ázerbájdžánci z Náhorního Karabachu vyhnáni a totéž platilo o jejich krajanech v Arménii či o Arménech žijících v Ázerbájdžánu. Obě strany však byly unavené válkou, a tak souhlasily s podepsáním příměří. Nenávist na život a na smrt zůstala. Na koronavirus zapomněli

NÁHORNÍ kARABACH

V překladu název Karabach znamená Černá zahrada, region je svou rozlohou 11 458 čtverečních kilometrů o něco větší než Středočeský kraj. V míru má kolem 139 000 obyvatel, z 95 procent Arménů, zbytek tvoří hlavně Rusové a Ukrajinci, ale jen minimum Ázerbájdžánců, ti dodnes žijí jako uprchlíci na území ovládaném úřady v Baku. Z velké části ázerbájdžánské bylo třeba město Šuša, jiná místa, odkud lidé odešli, jako Fizuli a Agdam jsou úplně vylidněná.

Většina obyvatel žije ve Stěpanakertu, dalšími městy jsou Martakert, Hadrut či Martuni. Neuznaná republika se v roce 2017 na základě referenda přejmenovala na Arcach, nový název odráží to, že kromě samotného původního autonomního Náhorního Karabachu z roku 1923 zabírá i další území Ázerbájdžánu. Politicky, ekonomicky a vojensky závisí neuznaná Republika Arcach na Arménii, ačkoli ta ji jako stát dosud neuznala, lidé v zemi považují Náhorní Karabach za „své“ území. Cílem současné ázerbájdžánské operace vedené za pomoci Turecka je Náhorní Karabach či jeho část znovu ovládnout. Baku ale naráží na houževnatý odpor Arménů a nejistý postoj Ruska. To má v Arménii vojenskou základnu a je tradičním spojencem Jerevanu.

„Tu válku pamatuju dobře. A řeknu vám, nic už mě od té doby nerozhází,“ směje se Suhren, nepřehlédnutelná figurka karabašské metropole Stěpanakertu. Mužík v klobouku s dlouhými šedými vousy se svým zjevem vymyká většině ostatních místních Arménů ve svetrech a se strništěm na tváři. Potkávám ho před radnicí, když se snažím vyždímat pár slov ze stěpanakertského starosty; jde to velmi ztuha.

Starosta nechce prozradit, kolik lidí žije v protileteckých krytech a kolik jich vůbec ve městě zůstalo. Muži jsou na frontě, ženy s dětmi odjely do Arménie, je tu jen nejstarší generace, která nikam nechce. Kráčíme po vylidněných uličkách a udivuje mě, že na ulici nevidím nikoho s rouškou. Nenosí se nikde, ačkoli i v centrální Arménii jsou v restauracích, obchodech či veřejných budovách povinné. S překonáním posledního průsmyku do Náhorního Karabachu však jako by roušky a s nimi i koronavirus zmizely.

„Nebojíte, že to tady chytnete?“ ptám se v krytu pod budovou místního divadla. Před ostřelováním se tu skrývá několik rodin. Nejstarší z nich, Serže a Arminu, sem příbuzní přesídlili z vesnice nedaleko fronty. Odpověď je až rozčilená. „Prosím vás… Od té chvíle, co začala válka, koronavirus neřešíme. Když vám střílejí na hlavu, je to horší,“ překřikuje se osazenstvo a do toho se rozhouká siréna oznamující letecký poplach. Znamená to, že se bezpilotní dron pohybuje někde v okolí a chystá se použít svou munici.

„Do války jsme měli čtyřicet až padesát případů covidu-19 denně. Jak se začalo střílet, přeorientovali jsme zdravotnictví na válečné potřeby, máme velké množství raněných civilistů a vojáků,“ říká mezi pytli s pískem ve sklepě vládní budovy Grigorij Matrusjan. Zastává funkci státního ministra i šéfa krizového štábu a z toho titulu ví o všem, co se šustne. „Covid šel stranou. Jen když máme nějaký těžký případ, naložíme ho do sanitky a převezeme do Jerevanu. Tam už si poradí,“ dodává Matrusjan.

Do arménského zázemí tak z Náhorního Karabachu míří takřka nepřetržitý proud sanitek, který jen nahrává domněnkám, že se na frontě odehrává neskutečná řež.


„Divná doba,“ kroutí hlavou Jurik, veterán první války a majitel obchodu se vším možným v malé vesnici jižně od Stěpanakertu. Po očku sleduje ustupující vojáky, občas projede vůz přepravující raněné. Fronta se blíží, Jurik má přesto otevřeno. Placení je dobrovolné. „Kdo má, dá peníze, a když nemáš, vezmeš si, co chceš, zadarmo,“ říká. To druhé platí hlavně pro bojovníky, kteří na frontě už dávno ztratili pojem o reálném světě.

V rohu obchodu stojí obrovský špalek a na něm řeznická sekyra, vše ještě s mastnými fleky od porážky berana. Pod špalkem se skrývá kalašnikov s krabicí nábojů. A vedle v regále lízátka a rozházené sešity pro prvňáky, které už nikdo nestačil nakoupit.

„Škoda. Jenže s nimi nemůžeme žít v míru,“ zahrozí Jurik kamsi k jihu a pak si už jen povzdechne: „Kam odtud utíkat? Tady je můj domov a tady zůstanu. Až do konce.“

TEST televizorů: Nevyznáte se v široké nabídce? Pomůže vám náš velký přehled

Moderní televizory jsou naplněné aplikacemi a funkcemi, mohou být i zajímavým... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Od 3 190 do 62 990 korun. Všechny zobrazovací technologie, všechny televizní operační systémy a jedenáct vybraných...

Jak vydržet v ledové vodě? Finta je jednoduchá, popisují otužilci

S otužováním začali letos Špačkovi. Oblíbili si Konventský rybník, kde si mohou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Klepat se zimou tak, že si nedokážete zavázat ani tkaničky u bot, a přitom se tomu smát? I to dokáže koupání v ledové...

Manažer postavil srub uprostřed chráněné oblasti. Tvrdí, že to je posed

Stavba, jež načerno vyrostla v CHKO Lužické hory. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Nejprve tvrdil lidem, že je to seník. Když se o jeho stavbu začaly zajímat úřady, prezentoval ji jako posed. Ve...