Během vietnamské války odhalil masakr ve vesnici My Lai a snahu americké armády vše ututlat. Během aféry Watergate si konkuroval s Woodwardem a Bernsteinem. Léta býval noční můrou Richarda Nixona a Henryho Kissingera.
Američané bezhlavě zabíjeli ženy i děti. Masakr v My Lai se stal symbolem Vietnamu |
O dvě desetiletí později pak i George Bushe a Dicka Cheneyho. Zvláště, když odhalil mučení vězňů v iráckém vězení Abú Ghrajb. Nešetřil ani Obamu za jeho snahu skrývat informace v zájmu národní bezpečnosti. „Znám příliš dobře naši vládu a armádu. Lžou, když jim dáte možnost,“ říká.
Nedůvěra k moci hraničící až s posedlostí jej v posledních letech zavedla na okraj hlavní amerického mediálního proudu. Zvláště poté, kdy zpochybnil oficiální verzi o zabití Usámy bin Ládina a tvrdil, že ho Američanům předala pákistánská tajná služba. Navíc pak napsal další kontroverzní články o chemických útocích v Sýrii.
Seymour Hersh je i ve svých 81 letech nadále ve válce s politickým, vojenským a mediálním establishmentem. A nemíní se vzdát.
LN: Hned v první větě svých memoárů se označujete za pozůstalého po zlatém věku žurnalistiky. Co byl ten „zlatý věk“ a kdo může za jeho konec?
Nedokážu jej přesně popsat a ani nedokážu říct, kdo za jeho konec může. Mohu jenom vzpomínat a srovnávat. Pocházím z emigrantské rodiny. Mí rodiče měli co dělat, aby se v Chicagu udrželi nad vodou. Vůbec jsem neplánoval, že se stanu reportérem, ale když už jsem začal, věděl jsem, že Mekkou jsou New York Times, a chtěl jsem pro ně pracovat. Byly to noviny, které tehdy ztělesňovaly objektivitu a pro mě symbolizovaly zlatý věk žurnalistiky.
LN: Jak jste se do nich dostal?
Pracoval jsem v roce 1972 pro časopis New Yorker a velmi jsem se angažoval proti válce ve Vietnamu. Byl jsem otevřeně proti ní, což se v médiích nenosilo, protože jsme měli být takzvaně objektivní. Ano, ale to nakonec znamenalo válku podporovat, protože jak můžete být objektivní v případě něčeho tak hrůzného!?
Lhaly USA o smrti bin Ládina? Změť nesmyslů, napadli slavného novináře kolegové |
No a tehdejší šéfredaktor The New York Times Abe Rosenthal vycítil, že potřebuje kritické reportáže, jaké mu jeho redakce ve Washingtonu nebyla schopná dodat. Pracovali v ní sice úžasní lidé, ale vládla tam úcta k úřadu prezidenta. Dnes bych řekl, i když nemám žádný evidentní důkaz, že šéfové washingtonské redakce už v červnu 1972 věděli, že kauza Watergate je možná závažnější, než si všichni myslí. Že je do toho možná namočený prezident a jeho lidé. Ale pro ně bylo nejdůležitější udržet si kontakty. Proto mi Rosenthal dal nabídku a já jsem nastoupil do redakce, kde peníze nebyly problém. Noviny byly tehdy velmi bohaté. Nedělní vydání mělo stovky stránek. Majitelé – rodina Sulzbergerů – chtěli mít profesionální redakci. To neznamenalo, že platy byly úžasné, ale nemusel jsem hledět při práci na výdaje, protože jsem měl vždy po ruce služební kreditku.
Takže zaprvé jsem měl velkou volnost, pokud jde o peníze. A zadruhé, věděl jsem, že noviny mají reputaci objektivního listu a otisknou moje kritické články o válce, když doložím šéfům, že mám prvotřídní zdroje i prvotřídní informace. I když jsem své zdroje v novinách leckdy neuváděl, moji nadřízení znali jména generálů a dalších lidí, se kterými jsem tehdy mluvil.
LN: Co se změnilo?
Co máme teď? Nejsou peníze a jediná věc, která vládne novinám a televiznímu vysílání je Trump. Lidé v médiích jsou jím fascinováni. Místo aby ignorovali jeho tweety a nedovolovali, aby Trumpův twitterový účet dominoval zpravodajství, všichni jej využívají, aby znovu a znovu demonstrovali, jaký je to imbecil a jak moc ho všichni nenávidíme. The New York Times, The Washington Post, CNN, MSNBC – ti všichni jsou vůči Trumpovi naprosto nepřátelští.
LN: On je za to označuje za „nepřátele lidu“…
Vím, co říká, a nelíbí se mi to. Ale nelíbí se mi ani rovnice „více Trumpových tweetů – více nenávisti – více předplatitelů“. Chovají se k němu otevřeně nepřátelsky způsobem, jaký jsem nikdy předtím neviděl. Zaměňují komentáře se zpravodajstvím. Nemůžete říkat věci, když pro ně nemáte zdroje. My jsme to tak nedělali ani za Nixona. Ale Trump je v té hře lepší.
LN: Takže je to takový vztah vzájemné potřeby a nenávisti…
Ano, vztah potřeby a nenávisti. Potřebují ho kvůli nákladu, nikdy neměli takový boom. The New York Times má sice špatná čísla v tisku, ale online čtenost a předplatné rychle rostou. Díval jsem se na sportovní přílohu nedělního vydání. Měla celkem čtrnáct stránek a byly tam jenom dva inzeráty. Proto potřebují online a ten zase potřebuje Trumpa.
LN: Chcete říct, že kritický postoj vůči Trumpovi je motivován ekonomickým zájmem?
Je to složitější. Ale je to pro média šťastná kombinace. Zjistila totiž, že touha číst o Trumpovi je prakticky nenasytitelná. Vezměte si nedávný případ, když The New York Times publikoval anonymní dopis údajného člena Trumpovy administrativy. Pracoval jsem tam a znám interní pravidla. Měli by znát identitu autora, ale také by měli znát a zpytovat jeho motivaci. Místo toho publikováním takového sebestředného, ne moc dobře napsaného dopisu na komentářových stránkách jakoby chtěli čtenářům vzkázat: „Jsme s Vámi, nenávidíme Trumpa, můžete se na nás spolehnout.“
Seymour Hersch navštíví Prahu na pozvání Festivalu spisovatelů. Veřejně vystoupí dvakrát: 8. listopadu od 16.00 hodin v kavárně Globe a 10. listopadu na diskusi v Hotelu K+K Central (vstup na pozvání).
