‚Bosenský řezník‘ Mladić má doživotí za genocidu. Haagský tribunál definitivně potvrdil jeho trest |
Tehdy ještě plukovník Mladić získal první válečné zkušenosti v Kninu, tedy městě, které se později stalo centrem Republiky srbská Krajina, neuznaného státu chorvatských Srbů. Jednotky pod jeho velením se v létě a na podzim 1991 zapojily do bojů také v přímořských chorvatských městech jako Šibenik nebo Zadar. Přes výraznou materiální převahu i pomoc polovojenských jednotek ze Srbska se ale už tehdy věci nevyvíjely zcela podle představ jugoslávského velení.
Předčasně vyspělý hoch
Sám Mladić podle vzpomínek pamětníků utrpěl během bojů u města Sinj lehčí střelné zranění a od té doby téměř neodkládal těžkou neprůstřelnou vestu, která se stala nezbytnou součástí jeho image. V říjnu 1991 byl ambiciózní Mladić povýšen na generálmajora, pro širší veřejnost ale zůstával neznámým. Už od studia na vojenské škole ho ovšem provázela pověst nadaného stratéga. Nakolik byla pravdivá, se mělo ukázat na jaře 1992, když se stal nejvyšším velitelem bosenskosrbské armády.
  |
Mladić se sice v Bosně, tedy v jednom z jejích mnoha chudých horských krajů, 12. března 1942 narodil, většinu života ale strávil jinde. Jeho otec padl v řadách Titových partyzánů těsně před koncem druhé světové války a Ratka se sestrou a mladším bratrem vychovávala matka. Vrstevníci vzpomínali na Ratka Mladiče jako na předčasně vyspělého hocha, který se odmala staral o rodinný dobytek.
Na živobytí si krátce vydělával jako soustružník v Sarajevu, pak ale patnáctiletý Ratko narazil na inzerát nabízející studium na vojenské průmyslovce v Zemunu na předměstí Bělehradu. A uniformu Mladić nosil dalších víc než 35 let. V roce 1961 se zapsal na vojenskou akademii, kde patřil mezi nejlepší studenty, a o čtyři roky později začal v makedonské Skopji důstojnickou kariéru. Do začátku 90. let vystřídal v Makedonii několik jednotek a pomalu postupoval po služebním žebříčku.
Nebudu vypovídat před satanským tribunálem, prohlásil Mladić v Haagu |
Začátkem roku 1991 Mladić krátce působil v dočasně zklidněném Kosovu, pak přišlo převelení do Chorvatska a v květnu 1992 převzal velení jednotek JNA v Bosně. Až do té doby přitom s rodnou republikou neměl moc společného, i manželku Bosiljku, s níž měl syna Darka a dceru Anu, poznal ve službě v Makedonii. Vývoj byl v té době překotný, a tak již 12. května 1992 stanul Mladič v čele štábu čerstvě založeného Vojska Republiky srbské (VRS), které převzalo výzbroj i vojáky od JNA.
Masakr Muslimů v Srebrenici
Útok na enklávu Srebrenica o rozloze 150 kilometrů čtverečních začal 6. července 1995 raketovým ostřelováním, přičemž Srbové v obavě před leteckými útoky NATO postupovali pomalu. Nálety ale nepřišly a do srbských rukou navíc padlo 30 Nizozemců, kteří sloužili na předsunutých hlídkových postech. Krátce před pádem města letouny aliance nakonec zaútočily, další bombardování, které mohlo změnit situaci, bylo ale odvoláno poté, co Srbové pohrozili zabitím zajatých vojáků.
"Z mého syna našli jen dvě kosti." Pohřbili oběti masakru ze Srebrenice |
Srbské jednotky vstoupily do samotném města od jihu kolem čtvrté hodiny odpoledne 11. července 1995. Většina obyvatel Srebrenice, hlavně ženy a děti, se v té době soustředila u základny vojáků OSN ve vsi Potočari severně od města. Podle odhadů se zde tísnilo až 30 000 lidí, mezi nimiž byla jen asi tisícovka mužů. Právě z nich se o několik desítek hodin později staly první oběti vraždění. Podle svědků Srbové mnohé z nich na místě zastřelili, další odvezli.
Muži, vojáci i civilisté, doprovázení asi desítkou žen z významných srebrenických rodin, se pak kolem půlnoci na 12. července vydali na cestu přes hory do Tuzly. Ze zhruba 13 000 lidí se jich ale do cíle více než padesátikilometrového pochodu dostala jen třetina. Během cesty se kolona několikrát střetla se srbskými jednotkami. Část lidí zahynula, mnoho vyčerpaných uprchlíků ale Srbové zajali. A brzy zavraždili, a to - jak se později prokázalo - podle předem připraveného plánu.
Sám Ratko Mladić se ve městě po jeho dobytí ukázal v doprovodu kamery. V polní uniformě se srdečně zdravil se svými vojáky, nařizoval strhnout muslimské nápisy a do objektivu dodal, že je „v srbské Srebrenici, kterou dává srbskému národu jako dar“.
Někteří lidé, kteří Mladiče blíže poznali, přitom tvrdí, že masakr ve Srebrenici v červenci 1995 nepřímo způsobila i sebevražda jeho dcery. Studentka medicíny Ana si vzala život v březnu 1994 otcovou pistolí, když se prý dozvěděla o jeho roli v etnických čistkách. A generálplukovník (povýšen byl v červnu 1994) Mladić se po její smrti zatvrdil. V roce 1995 ale jím vedená armáda již ani přes braní rukojmí z řad pozorovatelů a vojáků OSN nestačila vzdorovat mezinárodnímu tlaku a chorvatsko-muslimské ofenzivě.
Události jsou stále živé
Celkový počet obětí srebrenického masakru, který Mezinárodní soudní dvůr OSN označil za genocidu, se dodnes jen odhaduje, nejčastěji se hovoří o 8000 mrtvých. Pátrání po osudech zabitých a jejich identifikaci znesnadnilo i urychlené přemístění těl z původních masových hrobů na nová místa. Dodnes se podařilo, zejména díky genetice, identifikovat téměř 7000 obětí vraždění. Na výročí masakru se každoročně u Srebrenice konají nové pohřby, bylo tomu tak i loni přes pandemii covidu a ceremoniál se chytá také letos.
Události ze Srebrenice, kam se po válce vrátila jen část muslimských obyvatel, jsou živé dodnes, a to nejen v samotné Bosně. Srbské vedení ale dlouho odmítalo odpovědnost za masakr. Vláda bosenské Republiky srbské masakr poprvé potvrdila v červnu 2004, kabinet tehdejšího Srbska a Černé Hory podobný krok učinil až o rok později. V březnu 2010 pak prozápadní srbská vláda svedla v parlamentu velký a nakonec úspěšný boj za schválení rezoluce, jež masakr odsoudila.
Dlouhodobé skrývání
Žalobce Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) už v červenci 1995 Mladiče obvinil z válečných zločinů, trvalo ale 16 let, než se objevil před soudci v Haagu. Z čela bosenskosrbské armády nedobrovolně odešel v listopadu 1996 - a pak se po něm slehla zem. Přes snahu mezinárodního společenství Mladić dokázal zejména díky pomoci bělehradských vojenských kruhů spravedlnosti dlouho unikat. Starý nemocný muž, milovník včel a medu, jen stín někdejšího mocného vojáka, byl zadržen v květnu 2011 na severu Srbska.
Soud začal 16. května 2012 a řízení skončilo závěrečnými řečmi v prosinci 2016. V listopadu 2017 haagský tribunál Mladiče odsoudil k doživotí. Uznal ho vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby, včetně genocidy v souvislosti se srebrenickým masakrem. Šlo o poslední rozsudek, jímž vyvrcholila práce ICTY. Obhajoba oznámila, že se proti němu odvolá. V únoru 2018 nejprve marně žádala o zrušení rozsudku kvůli Mladičovu zdraví (podle jeho advokátů trpí demencí), odvolání k MICT, který převzal agendu ICTY, přišlo v březnu 2019. V úterý padl konečný verdikt, který Mladiče uznal vinným v deseti z 11 bodů obžaloby a potvrdil mu doživotní trest vězení.
