Sportovní hala Bercy se před středečním mítinkem Francoise Bayroua zahalila do oranžové. Jako by zde nebyl mítink prezidentského kandidáta, ale spíše fotbalový zápas nizozemské reprezentace. Před halou vyhrávala dechovka a pomalu přicházeli lidé, z nichž mnozí měli oranžová trička na podporu Bayrouovy kampaně. Stejně vypadala i atmosféra uvnitř: 15 tisíc diváků se bavilo, hledištěm zaplněné haly probíhaly mexické vlny a „kotel“ mávající oranžovými vlajkami a šálami skandoval Bayourovo jméno. „Tolik lidí jsem tu nečekala, na Ségolene Royalovou přišlo v Paříži jen 10 tisíc,“ diví se jedna novinářka.
Diváky neodradil ani fakt, že politik dorazil s více než hodinovým zpožděním. Na pódiu mezitím asi padesátka mladých členů strany publikum rozehřívala, z reproduktorů hrály písničky Simple Minds a když se chvílemi ozval nespokojený pískot, okamžitě ho přehlušil potlesk a skandování kotle. Asi ve čtvrt na devět večer se konečně objevil muž, kvůli němuž sem všichni přišli – 55letý šéf centristického Svazu pro francouzskou demokracii (UDF) Francois Bayrou. Politik si zvolil cestu, při níž musel projít k pódiu celým sálem, aby tak stihl pozdravit a podat ruku co největšímu počtu příznivců.
„Merci Paris, merci la France,“ začal za frenetického potlesku projev, který mohli lidé v zadních řadách sledovat i na obří obrazovce zavěšené na stropu haly. „Kdybych mohl, každému z vás bych se podíval do očí. Je totiž jisté, že každý z vás miluje Francii,“ pokračoval Bayrou. Poté se dostal k tématu, s nímž vyrazil do voleb. Nespokojenost lidí s vládou dvou stran, s Francií plnou dluhů, deficitů a čtyřmi miliony nezaměstnaných. „Taková Francie nám nevyhovuje, proto jsme se rozhodli ji změnit,“ hřímal politik a hala se otřásala, jako kdyby v ní padl světový rekord.
V první a hlavní části svého skoro hodinového projevu se Bayrou věnuje hlavně ekonomickým tématům. Nezapomene přitom citovat předchozí výroky svého soupeře Nicolase Sarkozyho a socialisty Lionela Jospina. První z nich ho označil za levičáka, druhý ho naopak řadí k pravici. „Mám v sobě trochu levice, trochu pravice i trochu středu,“ ironizuje Bayrou.
Bývalý učitel mluví dlouho o potřebě vzdělání a o reformě univerzit. Vzdělání je podle něj jediným „pojištěním“ proti dopadům globalizace. „Mluvit sice umí, takovéhle ekonomické recepty tu ale máme už dvacet let,“ říká po skončení mítinku asi 25letý Jean-Christophe, který sem přišel jen doprovodit maminku. Sám se chystá volit Royalovou kvůli důrazu na životní prostředí.
V jednu chvíli projev přeruší hysterický křik ženy stojící asi dvacet metrů od pódia. „Děkuji paní, děkuji vám za podporu,“ směje se Bayrou a s přesvědčivými gesty pokračuje v projevu. Cituje v něm Aragonovu báseň věnovanou obětem francouzského odboje za druhé světové války.
Smíření s Evropou
Poté začne vytvářet rýmy svého vlastního programu – ke slovu France tak přidává „croissance“ (francouzsky ekonomický růst). Přichází čas i na zahraniční politiku a Evropskou unii. Bayrou zmiňuje svou hrdost na Chirakovo odmítání války v Iráku, potřebu kratší a srozumitelnější euroústavy i společné diplomacie EU. Po francouzském „ne“ v referendu o ústavě chce Bayrou Francouze „smířit s Evropou“. Poslední Bayrouův rým je symbolický – k France přiřazuje slovo „espérance“ (naděje). Následuje obrovský potlesk, hala bouří a patnáct tisíc lidí vstává, aby si spolu se svým politickým favoritem zazpívalo Marseillaisu. „Vyhrajeme, on je nejlepší,“ říká nadšeně třicetiletý Guillaume, který přijel na mítink až z Rouenu. V půl jedenácté začíná být chladno, a proto si cestou k autobusu natahuje přes oranžové tričko džínovou bundu.
